Na začátku minulého roku ministerstvo školství uveřejnilo plán, podle kterého by se v první až třetí třídě základních škol mělo přestat známkovat. Čím chtějí úředníci známky nahradit? Jaké jsou argumenty zastánců známek a proč se většina odborníků staví proti dosavadní české kvalifikační praxi?
Hned zkraje nutno podotknout, že proti změně naplánované nejpozději na rok 2027 se vyslovuje většina rodičů. Alespoň to vyplývá z průzkumu agentury STEM/MARK z loňského února, podle kterého 53 % Čechů s plánem nesouhlasí. Zajímavé je, že podpora slovního hodnocení stoupá u lidí, kteří s ním v minulosti měli nějakou zkušenost. A naopak asi nepřekvapí, že zastánci známkování se rekrutují spíše ze starších věkových skupin. Pojďme se tedy podívat, v čem majorita české populace spatřuje výhody známek.
Nejčastěji zaznívá argument typu „my jsme známky dostávali také a neublížilo nám to“. Ano, člověk je tvor přirozeně konzervativní a většinu změn proto vnímáme jako možné ohrožení. Nicméně je třeba připomenout, že svět se mění rapidní rychlostí a dnešní děti budou mnohdy potřebovat úplně jiné schopnosti než jejich rodiče. Otázkou samozřejmě je, jestli typ klasifikace, jaký používáme dnes, je bude dostatečně motivovat, aby těchto schopností dosáhly. Zjednodušeně řečeno: pomáhají známky k tomu, aby se děti naučily to, co mají?
Z uvedeného výzkumu vychází, že lidé si na známkách cení jejich srozumitelnosti. Rodiče často poukazují na to, že škála od jedničky do pětky jim dává jasnou informaci o tom, v čem je dítě silné a kde naopak potřebuje zabrat. Zároveň se bojí toho, že hodnocení formou osobního dopisu bude příliš vágní a nepřehledné, přičemž tuto obavu sdílejí i někteří žáci. Známky prý také představují objektivní hodnocení, které velmi přesně vystihuje znalosti dětí. Zde je fér připomenout, že s uvedeným názorem odborníci většinou nesouhlasí, o čemž bude řeč dále.
Přestože podle výzkumníků agentury STEM/MARK lidé zmiňují větší náročnost slovního hodnocení pro učitele jako poslední obavu, jde o zcela relevantní argument. Například učitelka Magda Špačková z kladenské montessori školy na stránkách Učitel naživo upozorňuje, že závěrečné slovní hodnocení zabere třídnímu 40 hodin času (v pololetí pak „jen“ 20 hodin). A to je samozřejmě obrovská porce práce navíc. Nikomu z nás by asi nebylo příjemné, kdyby nám šéf řekl, že bez nároku na větší odměnu si máme každý rok odpracovat týden a půl navíc.
Než se dostaneme k argumentům mluvícím převážně proti známkování, měli bychom si ujasnit, co vlastně ono slovní hodnocení je. Slovní, někdy také nazývané formativní hodnocení může mít navíc řadu podob. Nejčastěji si lidé představí, že dítě místo vysvědčení dostane dlouhý osobní dopis od učitele, kde budou jeho schopnosti v jednotlivých předmětech rozebrány z několika stran. Tak to také na mnoha školách vypadá, jen je třeba nezapomínat na to, že učitelé často zmiňují důležitost kontinuálního hodnocení v průběhu roku. Ačkoli existuje propracovaná metodika, jak takové slovní hodnocení psát, jde přece jen o jazykový útvar, který je z podstaty věci ovlivněný tím, kdo ho tvoří. I proto se rodiče mnohdy obávají jeho vágnosti a nekonkrétnosti. Tomu by měl zabránit nový typ formativního hodnocení – tzv. kriteriální, kterému se podrobněji budeme věnovat na konci tohoto článku.
Jednoduchá stupnice od jedničky do pětky opravdu působí exaktně. To platí ale jen tehdy, když si odmyslíme, že o její aplikaci rozhodují lidé. A každý člověk je jiný a stejně tak má každý učitel trochu jiná kritéria. Vezměte si třeba obyčejný diktát. Některý vyučující může dávat za každou chybu známku dolů, bez ohledu na typ chyby. Jiný zase může být benevolentnější a známky snižuje až za větší počet chyb. U dalšího pak má rozdílnou váhu, pokud dítě chybuje v interpunkci, nebo ve shodě přísudku s podmětem napíše „kluci šly do kina“. O jaké objektivitě tedy mluvíme, když jeden žák udělá tři chyby a má za čtyři, zatímco jiný po stejném výkonu dostane dvojku? A nemusí jít hned o rozdílná hodnocení mezi velkými školami v Praze a třeba čtyřtřídkami někde v pohraničí. I v rámci jedné školy učitelé hodnotí rozdílně.
Schopnosti i znalosti nebývají jednovrstevné. Opět si pomůžeme příkladem s češtinou, přestože podobně se to má i s ostatními předměty. Dítě nemusí být zrovna dyslektik, a přitom ve zmiňovaných diktátech obvykle naseká spoustu chyb. Zároveň ale může mít cit pro vyprávění a psát hezké slohy (byť s gramatickými chybami). Za diktáty má tedy pětky, za slohy jedničky. Je správné, že na vysvědčení dostane trojku? Anebo ještě horší známku, pokud učitel do hodnocení slohů zahrnuje i ony gramatické chyby? Navíc známky v podobě, v jaké je dnes používáme, z podstaty nemohou pokrýt subtilnější věci, jako je snaha nebo píle.
A to už se dostáváme k asi největší výtce proti známkám. Podle odborníků totiž žáky nemotivují k větším výkonům. Vraťme se ještě jednou k příkladu s diktátem a představme si, že dítě v jednom udělá deset chyb a dostane pětku. Rozhodne se na sobě zapracovat a v dalším udělá čtyři chyby – a dostane… zase pětku. Jak k tomu přijde, když vidí, že jiný, třeba od přírody nadanější spolužák se vůbec snažit nemusí, a přitom má mnohem lepší známky? Učitel Pavel Kraemer v článku na serveru Médium navíc podotýká, že „v první a druhé třídě dítě nedokáže oddělit sebehodnotu od výkonu. Je velké riziko, že naši zpětnou vazbu přečte ne tak, že mu něco nejde, ale že ono samo je špatné, a tento pocit v něm už zůstane“. A sebehodnota nás ovlivňuje v jakémkoli věku. Když si třeba z nějakého důvodu o sobě začnete myslet, že na vaření jste leví, budete se s nadšením pouštět do kulinářských pokusů?
Zatímco tedy česká veřejnost většinově známky podporuje, mluvčí ministerstva školství ve zmíněném článku na Médiu se vyslovuje proti známkování: „V obecné rovině myšlenku zrušení známek minimálně v počátečních ročnících podporují v podstatě všichni psychologové a naprostá většina odborníků na primární pedagogiku.“ Ve vzdělávání pochopitelně nejde jen o motivaci, ale především o to, kolik toho nakonec žáci umí a znají. I zde se ale zdá, že klasické známkování oproti srozumitelnější zpětné vazbě pokulhává. „Z národních i mezinárodních kvalitativních dat jednoznačně vyplývá, že školy, které žákům takovou formativní zpětnou vazbu poskytují, dosahují lepších vzdělávacích výsledků,“ řekl už před pár lety pro Lidové noviny náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.
Argument o nejednoznačnosti slovního hodnocení nicméně nejde smést ze stolu. Stejně tak je nepopiratelné, že slovní hodnocení formou dopisu stojí učitele mnoho času navíc. Proto se ministerstvo přiklání k tzv. kriteriálnímu hodnocení, v jehož rámci učitel hodnotí dítě v jednom předmětu i celkově v několika kategoriích pomocí škály předpřipravených slovních výroků. Takový způsob by měl být přesnější a neklade na učitele takové nároky. Zároveň škola může (ale také nemusí) připojit k vysvědčení i osobní dopis, případně k jednotlivým předmětům připojit známku.
Nový způsob hodnocení nazvali jeho autoři Vysvědčení JINAK, přičemž jednotlivá písmena znamenají: J – Jednotlivě: je nutné znát žáka, I – Informativně: užitečné informace pro dítě, N – Nově: novinkou je sebehodnocení žáka, A – Aktivně: vybízení dítěte k dalšímu jednání, K – Komplexně: ne pouze hodnocení známkou a v předmětu, ale celkový pohled na dítě. Do testovací fáze projektu se postupně v 6 školách zapojilo 821 žáků, ale už teď o něj prý projevilo zájem padesát základek z celé republiky. Ministerstvo by rádo upravilo vyhlášku, aby Vysvědčení JINAK mohly začít dostávat děti už na konci letošního školního roku.
Text: Matěj Černý Foto: Getty Images
