Syndrom podvodníka není nový termín, ale zdá se, že jím trpí čím dál víc lidí. Jak to vypadá? Třeba tak, že i když odvádíte skvělou práci, zdá se vám, že jste svých úspěchů dosáhli omylem. A jen čekáte, kdy se na to „přijde“.
Nedávno jste získali vysokoškolský titul. Máte rozjetý projekt nebo firmu. Anebo „jenom“ dobrou práci, ve které vás všichni chválí, nedávno vás povýšili, dostali jste přidáno. Přesto vás terorizuje pocit, že je jenom otázkou času, kdy okolí zjistí, že vlastně nic neumíte. Že stačí jediný přešlap – a titul vám odeberou, firma zkrachuje, z práce vás vyhodí, nebo vám aspoň zase sníží plat. Prostě se ukáže, že jste nekompetentní a všechno byla jedna velká lež.
Zdá se vám to absurdní? Pak máte štěstí. Připadá vám to docela výstižné? Potom nejspíš trpíte takzvaným syndromem podvodníka (impostor syndrome). Tenhle termín známe už od roku 1978. Klinické psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes jím popsaly psychologický vzorec, při kterém jednoduše věříte, že nejste tak schopní, jak si ostatní myslí. Pochybujete o svých kvalitách a doslova čekáte, až tenhle váš obrovský podfuk praskne.
I když si logicky dokážete odvodit, že to není pravda, trápí vás neodbytné negativní myšlenky. Syndrom podvodníka bývá spojený také s perfekcionismem, prokrastinací a má na něj vliv společenský kontext. Je těžké přesně určit, kolik lidí tenhle problém trápí, ale podle nedávného výzkumu se s ním v nějaké formě setkalo až 85 % dospělých ve Velké Británii. Týká se lidí napříč obory, ovšem ženy trápí víc než muže. Také rasové a další menšiny ho zažívají častěji než ostatní. Syndrom podvodníka sice není žádná novinka, ale nejvíc se s ním dnes potýkají mileniálové.
Další znaky, že možná máte syndrom podvodníka:
Pro lidi s tímto syndromem je však charakteristické hlavně to, že ačkoli je okolí chválí a důvěřuje jejich schopnostem, oni sami jsou neustále paralyzováni vnitřním hláskem, který jim našeptává: „To nezvládneš. Nevíš, co děláš, akorát improvizuješ a doufáš, že se na to nepřijde. Proč tě vůbec přijali? Jednoho dne – možná už dneska – se zjistí, že nic neumíš, a pak o všechno přijdeš.“
Odborníků, technik a metod, co vám s tím pomůžou, naštěstí existuje spousta. Pro začátek jsme vybrali tři vyzkoušené triky, které zaberou velmi rychle. Ale nejvíc vám pomůžou, když se k nim budete pravidelně vracet.
Každý z nás má svého „sabotéra“, tedy právě ten vnitřní hlas, který nám našeptává všechny ty ošklivé, paralyzující věci. Čím víc se nám daří, tím bývá silnější. Trocha sebekritiky samozřejmě neuškodí, ale co když se to zvrhne a váš sabotér vám začne podrývat zdravé sebevědomí? Zkuste klasickou psychologickou techniku. „Personifikujte ho – tím se od něj lépe oddělíte,“ radí americká koučka Melody Wilding, která se specializuje právě na syndrom podvodníka. „Můj vnitřní kritik se jmenuje Bozo, ale ten váš může být třeba Příšerka nebo Gremlin. Jeden můj klient toho svého překřtil na Darth Vadera,“ dodává.
Tím, že vytvoříte distanc mezi svou osobností a svým kritikem, získáte nad urputnou sebekritikou větší kontrolu. Jednoduše svého Darth Vadera vyslechněte a pak mu řekněte: „Tak a to už by stačilo.“ Poděkujte mu za názor, nebo ho naopak podle potřeby pošlete do příslušných míst. Funguje to, uvidíte.
Máte sklon pořád přemýšlet, co by se stalo, kdyby… Kdyby si v práci všimli, že jste něco pokazili? Kdybyste se ztrapnili na prezentaci? Kdybyste přednesli svůj názor nebo nápad a všichni se mu vysmáli? Pak nejspíš patříte mezi „citlivé perfekcionisty“. „Studie ukazují, že citlivější lidé mají aktivnější neuronové sítě a pohyb chemikálií v oblastech mozku, které jsou spojené s pozorností, plánováním a rozhodováním,“ popisuje Melody Wilding. To podle ní přináší spoustu výhod, ale jen když se s urputnými myšlenkami naučíte zacházet konstruktivně.
„Zkuste to otočit a schválně přemýšlet o tom, co by se mohlo PODAŘIT,“ radí. Pár příkladů: „Co kdyby se šéfům moje prezentace strašně líbila? Co když je můj nápad tak skvělý, že se díky němu celý projekt konečně posune dopředu? Co když jsem právě vymyslel/a lepší způsob, jak by náš tým mohl fungovat?“ Podobně jako u pokřtěného kritika vám to možná zpočátku bude připadat směšné. Ale počkejte, až vaše nové myšlení začne nést ovoce!
Syndromem podvodníka možná trpí vaše nadřízená nebo kolega, kterému jste vždycky záviděli jeho talent a vyřídilku. A zcela určitě jím trpí velmi slavní a velmi úspěšní lidé. Britský terapeut a kouč Charles Stevenson dal dohromady 57 citátů známých osobností, které se syndromem podvodníka bojují nebo bojovaly.
Jsou mezi nimi herečky Meryl Streep nebo Jodie Foster (která se paradoxně bála, že jí zpětně vezmou Oscara a dají ho Meryl Streep), spisovatelé Maya Angelou, John Steinbeck a Agatha Christie (všichni tři někdy prohlásili, že si nepřipadají jako „opravdoví“ knižní autoři, ale jen jako lháři), a dokonce držitel Nobelovy ceny Albert Einstein. Ten sám sebe popisoval jako „nedobrovolného švindlíře“. Vidíte? Jste v dobré společnosti.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
