Když se do někoho zakoukáme, může se nám zdát, že náš cit je naprostý unikát. Tak jako my se ještě nikdy nikdo necítil! Nikdo nás nemůže pochopit! Ale podle vědkyně Helen Fisher se v mozcích všech zamilovaných lidí děje vlastně úplně totéž.
„Romantická láska je jeden z nejsilnějších mozkových systémů, ať už proto, že vede k obrovské radosti, nebo k obrovskému smutku,“ říká antropoložka, která svůj život zasvětila zkoumání lásky, sexuality a mezilidských vztahů vůbec. Ve svém výzkumu se zaměřuje na fyziologické procesy, které jsou s nimi spojené: například s pomocí magnetické rezonance zjišťuje, co se děje v mozku zamilovaných. Ale zajímá ji i to, jak se romantické city projevují navenek, jak je lidé sami popisují a jak se to liší (a shoduje) v různých kulturách.
Snad každý zamilovaný člověk má pocit, že zrovna jeho vzplanutí je jedinečné a možná i tak silné, že to svět ještě neviděl. Jenže ačkoli je každý z nás trochu jiný, podle Helen Fisher je mnohem víc toho, co nás spojuje. A při zamilovanosti to platí tuplem. Tohle jsou některé projevy, kterým se většina hrdliček nevyhne.
Fisher parafrázuje dramatika G. B. Shawa, který řekl, že „láska spočívá v přeceňování rozdílů mezi jednotlivými lidmi“. Objekt naší lásky nám najednou začne připadat speciální, začne pro nás mít „zvláštní význam“. Stává se z něj nejkrásnější, nejchytřejší, nejzajímavější a nejšarmantnější osoba na světě. Jeho špatné stránky naopak – aspoň na čas – ustupují do pozadí. Láska je doslova slepá.
Helen Fisher si na magnetickou rezonanci pozvala desítky „šíleně“ zamilovaných lidí. Před samotným skenem jim položila několik otázek. Odpovědi se moc nelišily. Na dotaz „Kolik procent dne a kolik procent noci strávíte myšlenkami na milovanou osobu?“ odpovídali: „Celý den. Celou noc. Nemůžu přestat.“ Na otázku, zda by pro objekt své touhy zemřeli, zase většina odpověděla „ano“. Bez rozmýšlení, byla to pro ně samozřejmost.
Magnetickou rezonanci podstoupila Helenina skupinka dobrovolníků dvakrát. Poprvé se dívali na fotky člověka, do kterého byli zakoukaní. Podruhé na neutrální obrázky. Mezitím každý dostal úkol na odvedení pozornosti. Fisher a její tým tak mohli porovnat, jak lidský mozek vypadá v „povzneseném“ a klidném stavu.
Mimo jiné zjistili, že se při pohledu na fotky milovaného objektu aktivuje ventrální tegmentální oblast – tatáž část mozku, která se aktivuje po požití kokainu. A taky buňky, které tvoří hormon dopamin. Ano, i ten se vylučuje, když se do těla dostane nějaký stimulant. Děje se to v rámci takzvaného systému odměn, který podle Fisher „funguje na ještě nižší úrovni než kognitivní přemýšlení. Dokonce nižší než emoce. Je to takzvaná plazí část mozku, spojená s našimi přáními, motivací a neodolatelnou touhou.“. Ve zkratce: romantická láska funguje úplně stejně jako každá jiná závislost.
Ty jsou zase podobné jako u drogové závislosti. Intenzivní radost, když se svým vyvoleným nebo vyvolenou trávíme čas a všechno jde jako po másle. A příšerné zoufalství, když to nefunguje, když jsme od sebe daleko, nebo když – nedejbože – láska není opětovaná a dočkáme se odmítnutí. Nic z toho přitom nedokážeme dost dobře ovládat. Vlastním životem si žijí i další projevy spojené se zamilovaností, jako jsou obsesivní myšlenky, zvýšená energie, nechutenství nebo nespavost.
Helen si uvědomila, že romantická láska není emoce. Ani série emocí. Je to pud. Podobný těm, které nás lákají, abychom si dali ještě kousek čokolády nebo se snažili být úspěšní v práci. Jenže romantická motivace je podle ní silnější, dokonce silnější než sexuální touha. Protože lidi, se kterými se někdo odmítl vyspat, nepáchají sebevraždy a nepropadají se do klinické deprese. U nešťastně zamilovaných se to stává. „Lidé pro lásku skutečně zabíjejí a umírají, neděje se to jenom ve filmech a knížkách,“ podotýká antropoložka.
Není náhoda, že o lásce všechny ty filmy a knížky vůbec vznikají. A spolu s nimi písničky, symfonie, básně, sochy, malby, mýty i legendy. Děje se to ve více než 175 kulturách. Helen Fisher prý za čtyřicet let své kariéry neobjevila žádnou společnost, ve které by zamilovaní necítili potřebu svoje city sdílet se zbytkem světa.
V jiném experimentu Fisher spolu s neurovědkyní Lucy Brown zkoumala, co se děje v mozku lidí s čerstvě zlomeným srdcem. Odvážlivci, kteří si v rámci magnetické rezonance těsně po rozchodu nechali ukázat fotky bývalého partnera, měli zase několik věcí společných. Mimo jiné zvýšenou aktivitu ve stejné oblasti mozku jako šťastně zamilovaní lidé. Racionální vědomí, že už o ně ten druhý nemá zájem, jejich citu na síle neubralo.
Stejné skupině to šrotovalo i v části mozku, která je spojená s výpočtem zisků a ztrát. Zvlášť aktivní je tahle oblast, když jsou potenciální zisky velké, potenciální ztráty taky, a přesto jsme ochotni do rizika jít. Žádná matematická kalkulace nám tady nepomůže. Chce-li mozek riskovat, budeme riskovat. A také to je podle Fisher jeden z důkazů, že „romantická láska je jeden z nejmocnějších citů na planetě Zemi“.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
