V pondělí si nemůžete vzpomenout, co jste dělali o víkendu. V obchodě zase, co jste chtěli koupit. Na schůzkách se nedá soustředit, omylem jste osolili šlehačku a… o čem jsme to mluvili? Nebojte, nejste v tom sami.
„Dřív moje sezení začínala povídáním o počasí nebo o dopravní špičce. Nebo si klienti postěžovali, kdo je naštval v metru. Teď se objeví na obrazovce a hned začnou o tom, že se nemůžou soustředit. Na práci, ale třeba ani na čtení nebo seriály se složitější zápletkou,“ říká americký psychoterapeut Josh Cohen.
Pro jeho klienty je to naléhavý problém. Zdá se jim, že hloupnou, jsou otupělí, zapomnětliví a to, co dřív byla samozřejmost, se jim najednou nedaří. Někdo tomu říká mozková mlha, a jestli jste se v jejím popisu také poznali, můžeme vás ujistit, že v tom opravdu nejste sami. Odborníci tento jev připisují prostému faktu, že už rok žijeme v pandemii. Slovy cambridgeského neurovědce Jona Simonse: „Je to úplně normální reakce na situaci, která by se dala popsat jako kolektivní trauma.“
„Odborně to můžeme nazvat ‚zhoršené kognitivní funkce‘,“ řekla Guardianu neurovědkyně Catherine Loveday z Westminsterské univerzity. „Tento pojem zahrnuje paměť, pozornost, schopnost řešit problémy, ale třeba i kreativní myšlení. Já se zabývám především pamětí, a v poslední době proto často slýchám, že s ní mají lidé problém a že se cítí, jako by byli právě v té mlze.“
O mozkové mlze se často mluví v souvislosti s tím, když covidem-19 skutečně onemocníte. Může to být krátkodobý následek i součást takzvaného „long covidu“. Jenže se ukazuje, že trápí i lidi, kteří nemoc nikdy neprodělali. Jedna skotská studie zkoumala, jak se dospělým lidem mění kognitivní schopnosti: v nejtvrdším lockdownu byly výsledky znatelně horší než v dobách uvolnění. Výzkumníci to přikládají hlavně sociální izolaci.
Podle Catherine Loveday může velkou roli sehrát i jakási strnulost a neměnnost světa kolem nás. „V lockdownu nám chyběly nové stimuly. Jenže lidský mozek je naprogramovaný tak, že když se nic nemění, přestane se soustředit. Naopak na změny reaguje zvýšenou pozorností,“ vysvětluje vědkyně. Svým studentům proto nahrává přednášky, aby je mohli poslouchat třeba v parku, kde o podněty není nouze a mozek je hned svěžejší. Samotné jí prý pomáhá i to, že při práci přesedává z jedné místnosti do druhé.
Neměnná scenérie a dlouhé dny v lockdownu mají podle Simonse vliv také na zpracovávání vzpomínek. Tento proces se odehrává přímo uprostřed mozku, v hipokampu. Vzpomínky se důvtipně ukládají tak, abychom je zpětně rozpoznali, oddělili a uměli je časově zařadit. No, teď možná ne. „Je dost pravděpodobné, že za rok, za dva se nebudeme moci rozpomenout, kdy přesně v roce 2020 nebo 2021 se něco konkrétního stalo,“ tvrdí Jon Simons.
„Zjednodušeně jde o reakci na stres,“ říká o naší kolektivní mlze Carmine Pariante, profesor biologické psychiatrie na King’s College v Londýně. Za jeho poznámkou se ovšem skrývá komplexní vysvětlení. Pariante svůj přístup označuje za psycho-neuro-imuno-endokrinologický. V praxi to znamená, že o mysli, mozku, imunitním systému a hormonální soustavě přemýšlí jako o celku. Zajímavé je, že tenhle celek se za poslední dva miliony let nijak zvlášť nezměnil.
Pralidé podle něj na stres – třeba na útěk před divou zvěří – reagovali tím, že se jim zvýšil tep, aby mohli běžet rychleji. Imunitní systém se rozjel naplno, aby je ochránil před případnou bakteriální infekcí od zvířete, které je honilo. A k tomu se uvolnil stresový hormon kortizol, který se postaral o to, aby se soustředili jen na jedinou věc. Na úprk před predátorem.
Představte si typický den v lockdownu. Za chvíli máte prezentovat na callu, starší dítě má ve stejné místnosti online hodinu, mladší vyrostlo z bot a nemáte je kde koupit, venku řádí podivná nemoc a nikdo neví, kdy to celé skončí. Jak to souvisí s pračlověkem? Jde o úplně stejný stres. I když naše prapředky honil šavlozubý tygr a nás honí „jen“ deadliny a nejistota z budoucnosti, tělo reaguje obdobně. Soustředí se na ohrožení a vypíná v tu chvíli nepotřebné funkce, jako je paměť nebo pozornost k detailům.
Teď si vezměte, že tohle se nám děje už rok. To, že jste včera zapomněli koupit hladkou mouku, už se možná nezdá tak katastrofální. A ta dobrá zpráva? Panuje shoda, že stav, který jsme popsali, je vratný. „Každé takové omezení kognitivních funkcí je dočasné a lidé se z něj umějí zotavit,“ potvrzuje neurovědec Simons. Do té doby postačí, když k sobě budeme trochu shovívavější. Před pomyslným tygrem totiž utíkáte vy, váš partner i vaše šéfová.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
