Jsou klíčem k duševnímu i tělesnému zdraví. Navíc při nich vznikají ty nejlepší nápady. Proč potřebujeme zažívat chvíle, kdy nic, ale opravdu vůbec nic neděláme?
Prokrastinovat umíme všichni. Taky už dnes víme, že když se odkládání úkolů a povinností stane chronickým, je z toho problém. Přijdou pocity viny, stres, paralýza, prohloubení úzkostí a depresí. Není divu, že se z prokrastinace stal obávaný nepřítel. Jenže spolu s ním získaly negativní reputaci i činnosti, nebo spíš nečinnosti, které se jí podobají jen zdánlivě.
Zatímco odkládání nepříjemných záležitostí nám v mnoha směrech škodí, chvíle obyčejného lelkování prostě potřebujeme.
Není to prokrastinace a není to ani lenost. Už vůbec to není něco, za co bychom se měli stydět. O jeho prokázaných benefitech pro lidské tělo (od svalů po mozek) se snad ani nemusíme rozepisovat. Ale nicnedělání má i méně evidentní výhody. Třeba: umí nás zbavit tísnivého pocitu, že je toho na nás moc. Pomůže nám pohlédnout na starosti z čerstvého úhlu a přijít třeba i s překvapivým řešením.
„Když se nám zdá, že nám práce neubývá a pořád je něco před námi, je to nejspíš známka toho, že pracujeme příliš (a ne zrovna chytře). Namlouváme si, že až doděláme jeden další úkol, budeme si konečně moci odpočinout,“ napsal v eseji pro Forbes nizozemský psycholog Manfred Kets de Vries.
De Vries se věnuje právě problematice nicnedělání, ale i přepracovanosti nebo neefektivních přístupů k práci. Proto ví, že takhle uvažovat není nic jiného než sebeklam. „Náš to-do list se nejspíš bude dál prodlužovat. Práci sice uděláme, ale ne moc dobře. Pokud se v takové situaci nacházíme, je čas vyskočit z kolečka a dát si pauzu,“ radí.
Kašlete na „až potom“, i vy si ty pauzy zasloužíte. A to nejen v podobě častých čtrnáctidenních dovolených, které doporučuje například psycholožka Alžběta Protivanská, ale i krátkých přestávek v průběhu každého dne.
„Náš mozek beztak snese jen určitou mentální nálož, pak se začne zpomalovat a hledat úlevu,“ vysvětlila magazínu Wired koučka a knižní autorka Elizabeth Grace Saunders. „Zvlášť se to děje při práci, kterou považujeme za psychicky vyčerpávající. Proto je důležité si dávat pravidelné přestávky, než se vyčerpáme úplně… Kdo je vynechá, bude tu pauzu jednoho dne stejně potřebovat. Ovšem hodně dlouhou, aby se z toho zotavil.“
Tímhle heslem se řídí nebo řídilo i hodně lidí, kteří ve svých oborech platí za absolutní špičky. Stačí se podívat na jejich denní rozvrh. Možná vás překvapí:
• Charles Darwin pracoval v devadesátiminutových blocích, mezi kterými si dopřával dlouhé přestávky. Během nich se například vydával na procházky nebo si na hodinku zdřímnul.
• Laureátka Nobelovy ceny za literaturu Alice Munro se psaní věnuje vždy jen mezi osmou a jedenáctou dopoledne.
• Henri Poincaré – fyzik, filozof a jeden z největších matematických géniů 19. století – pracoval ráno od 10 do 12 hodin, odpoledne od pěti do sedmi. Mezitím odpočíval.
• G. H. Hardy, další geniální matematik, se soustředěné práci věnoval od devíti do jedné. Věřil, že víc než tři čtyři hodiny denně se na složité problémy koncertovat nedá. Po obědě šel radši ven, hrál tenis nebo jen tak lelkoval.
Odpočinek prospěje všem. A není to jen o zvýšení produktivity a povzbuzení kreativity. Pořádně procítěné nicnedělání nám dá prostor k tomu, abychom byli, jak říká Protivanská, „jen sami se svými myšlenkami“. Můžeme tak lépe pojmenovat, jak se cítíme, a podle toho přehodnotit své cíle, vztahy, životní styl, rutiny nebo tvůrčí procesy.
Což je pro našince těžší, než to bylo pro vědce v 19. století, protože „vypnout“ pro nás automaticky znamená zuřivě projíždět facebook nebo instagram, číst si na internetu zprávy, pustit si Netflix. Jenže tak vlastně nikdy nevypneme. K sociálním sítím, seriálům a scrollování navíc rádi utíkáme před tím, co by bylo přišlo, kdybychom opravdu zůstali jen u svých myšlenek. Před úzkostmi, pochybami a provinilým pocitem právě z toho nicnedělání.
Ano, asi to bude zpočátku nepříjemné – ale zkušenější vědí, že se to dá natrénovat. Začít můžete tím, že vypnete mobil. Nebo aspoň notifikace. Zvuky celkově omezte na minimum – žádná hudba, rádio nebo podcast ve sluchátkách. Opravdové ticho, které podle neurovědců už za pár dní zlepší paměť a schopnost učení; podle kouče Hala Gregersona vytváří nejlepší prostředí pro vymýšlení nových věcí. Doporučuje ho i šéfům obřích firem.
Pokud vám to přece nedá, můžete k lelkování přidat nějaký lehký pohyb. Ideálně procházku v přírodě jako Darwin. Když ji po jeho vzoru zařadíte do svého každodenního režimu, bude z toho brzy fajn návyk, během kterého se mozek zregeneruje a zbaví se zbytečného balastu. A ten možná vystřídají i nějaké ty skvělé nápady.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
