Z deníku kočky 2: Mám doma vetřelce!

1. února 2022

Deníčku!! Dnešek vstoupí do dějin jako nejhorší den v životě Micky Čičákové von Felix. No a nejen v mém, ale v životech celého kočičího rodu. O ponížení, které jsem dnes zažila, se bude ještě dlouho vyprávět. 

Začalo to úplně nevinně. Venku svítilo sluníčko, já se vyhřívala na parapetu a čekala jsem, až se moje podnájemnice (ona si říká „panička“) vrátí z lovu. Což o to, vrátila se. Něco nesla, tak jsem se hned zaradovala, že to bude nějaká dobrota nebo hračka pro mě. Ale ne. Přepravka. A v ní – chlupatá koule! Živá! Chápeš to? Prostě přitáhla živé zvíře, a nejen to, ještě na něj šišlala, drbala ho a mně si dovolila říct, ať jsem prý na toho netvora hodná.

Hodná? Nejdřív jsem na TO prskala, abych tomu ukázala, zač je toho fousek. Doufala jsem, že to vetřelce donutí k úprku. Na poddané, co k nám vozí papírové tašky s jídlem a písečkem, to vždycky funguje. Ale představ si, že TO na mě jenom koukalo, a dokonce mělo tu drzost přijít až ke mně a očichat mi čumák. Samozřejmě jsem se nedala a strašně, ale opravdu STRAŠLIVĚ jsem zavrčela a ukázala dráp. To už mělo ten správný efekt. Malá nestvůra se rozklepala a utekla pod postel. Je tam doteď. Chá!

2. února

Prý je to kotě! Jmenuje se Mourek. Řekla bych, že to bude nějaká spodina, protože a) nemá přídomek, b) nechová se vůbec urozeně a c) je to nejošklivější kotě, co jsem kdy viděla. Je to teda asi tak třetí kotě, co jsem kdy viděla. Ale vůbec nevypadá jako já! Má vypoulené oči, na kožichu šmouhy, jako by se vyválelo v hlíně, a naježený ocásek. Dobře, ten ocásek možná ježí kvůli mně, protože na něj v pravidelných intervalech syčím.

Ráno jsem se bála, že mi bude ujídat snídani, takže jsem už od pěti čekala na značkách a preventivně vrčela, krčila hlavu mezi ramena a celkově se tvářila hrozivě. Nakonec se ukázalo, že panička pro něj má zvláštní misku i kapsičky, a to má taky jediný štěstí! Jinak bych stávkovala. Špindíra vylezl zpod postele, ani nepozdravil a pochutnával si, jako bych tam vůbec nebyla. Po snídani – a to už fakt přestává všechno – šel na MŮJ píseček. Za to jsem ho pořádně prohnala po bytě. Beztak je to můj rajón. Ať zaleze. Což taky udělal.

5. února

Začíná být podezřele odvážný. Až bych řekla drzý. Nejenže se už neschovává pod postelí, ale začíná se mi dost plést do mých věcí. Hlavně když usnu. Ale já jsem na to vyzrála: lehnu si vždycky na místo s dobrým výhledem, třeba na skříň nebo na parapet, a nikdy tak docela nespím. Jedno oko mám pootevřené, abych toho drzouna mohla včas umravnit. Ale řeknu ti, začínám být dost nevyspalá. Možná jen na chvilku si schrrr…

6. února

… kde jsem to skončila? Jo. Že se plete do mých věcí. Ochutnává moje granulky, chodí na můj písek, ačkoli má svůj, leží v mojí krabici a hraje si s mými hračkami. Teda, mě už hračky samozřejmě nezajímají, protože jsem dospělá a navíc hrozně vznešená. Ale stejně! A úplně nejhorší je, že si dovoluje lehat do postele k MOJÍ paničce. Ráno ji zase budí tím, že jí skočí na krk. To přece smím jen já. Taková neúcta! Prskám a syčím na něj ostošest, až mě z toho škrábe v krku.

8. února

Opravdu nevím, co ode mě panička čeká. Mám mít radost z toho, že tu teď celé dny trávím s vetřelcem? Že nemám ani minutu klidu? Že mi to mimino čmuchá k – ehm – zadní části těla, otravuje, ať si s ním hraju, a dokonce se po mně opičí? No fakt. Viděla jsem, jak ode mě odkoukává techniku osobní hygieny. Mám mu snad dělat mámu nebo staršího sourozence? K tomu Micka Čičáková von Felix opravdu na světě není. Ostatně nejsem pes, abych pořád někoho hlídala. Ani čistírna, abych mu myla kožíšek. I když by to fest potřeboval.

12. února

Deníčku, přiznám se ti. Dneska jsem se neuhlídala a chvilku jsem si s ním hrála. Jenže pak si chlapeček začal moc dovolovat. Skákal na mě ze zálohy a ještě u toho provokativně mňoukal. Tak jsem ho musela zpražit. Pěkně jsem si vyskočila na židli a svrchu natahovala krk, kroutila se a syčela jako nejzabijáčtější had. Nikdy jsem sice hada neviděla, ale takhle si je představuju. Každopádně to vyslalo jasný signál, kdo je tady hlava domácnosti.

13. února

V noci jsem spala, jako by mě do vany hodil, a zdálo se mi, že lovím hady v džungli. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že to je jenom provázek, co mi kotě položilo k čumáku. Asi si chce zase hrát. No dobře, ale jenom na chvilku. Ať si hned nemyslí, že jsme jedna rodina nebo co. Jak říkám, nejsem čistírna, čokl ani ničí služka.

16. února

Musím uznat jednu věc. Když se na něj podívám jedním pootevřeným okem, je docela roztomilý. Kouká na mě občas tak obdivně těma velkýma kukadlama, jako bych byla jeho starší sestra nebo něco na ten způsob. Kožich má originální, to se musí nechat. A ocásek už se mu ani trochu neježí. Na to, že v sobě nemá kapku modré krve, má docela styl. Možná si k němu lehnu trochu blíž. Počkej, kotě, máš něco na hlavě. Hned ti to olíznu…

Text: Marie Barvínková  Foto: Getty Images