Přemýšleli jste někdy nad tím, co se kočkám celý den honí hlavou? Máme odpovědi. Podařilo se nám získat vzácný materiál – deník jedné pražské kočky domácí. Úryvek publikujeme bez redakčních úprav.
5.00 Lockdown, den č. 34 552 344 708 nebo tak nějak. Pořád je doma. Pro mě za mě by už klidně mohla chodit do práce. Nechápej mě špatně, milý deníčku, je fajn mít celodenní přísun pozornosti. Ale taky by bylo fajn mít občas soukromí. Nepotřebuju, aby na mě někdo civěl, když spím.
5.07 Proč ještě nevstává? Mám hlad! Mňoukání nezabralo, škrábání koberce taky ne. Jdu na ni civět a třeba se probudí.
5.17 Nic.
5.37 Pořád nic.
6.00 Je to normální? Zajímalo by mě, jestli někde nějaká kočka trpí tak jako já. V misce mám jen asi tak jednu a půl granule. Připadám si jak za Velkého kočičího hladomoru.
7.00 Už to hlady nevydržím… Začínám blouznit. Myslím, že nastala moje poslední hodinka.
7.15 Sbohem, světe.
7.30 Hurá, zvoní budík!
7.31 Ignoruje ho. Zkusím ji plácat packou po obličeji. Možná vystrčím i dráp. Třeba jí dojde, že je to otázka života a smrti.
7.45 Konečně se uráčila vstát. Ale myslíš, deníčku, že se hned hnala, aby mi nachystala konzervu? Nebo aspoň nasypala granulky? Místo toho sedí na záchodě a scrolluje Instagram. Jdu na ni významně mňoukat. Buď to pochopí…, nebo už brzy nastane můj konec. RIP. Zde odpočívá Micka Čičáková von Felix, umučena hladem.
8.00 Prý: „Vždyť máš plnou misku granulí, tak snad chvilku vydržíš.“ Plnou? PLNOU??!! No, aspoň už mi chystá tu konzervu. Jdu se jí pro jistotu motat pod nohy, ať mákne.
8.05 Ó, božská mana! O vlásek jsem unikla tragické smrti. Život je krásný! Mám energie jako nikdy předtím. Chci to vykřičet do celého světa. Chci tančit. Chci běžet na chodbu a zase zpátky. Chci…
8.06 Chci spát.
10.02 Probudil mě zvonek. Šíleně odvážně jsem se šla podívat, kdo je ve dveřích. Prý nějakej Rohlík. Asi spodina. Ani nemá přídomek. Prskala jsem na něj, dokud s děsem neutekl. Jsem hrůzná šelma, královna dravé zvěře! Bojte se, poddaní!
10.03 Dobrý je, že tu nechal spoustu papírových tašek. Už se těším, až do nich zalezu.
11.00 Chci si hrát. Ona mě ignoruje a kouká do počítače. Tak to ne! Jdu si lehnout na klávesnici. Sice nesnáší, když jí píšu do těch jejích dokumentů, ale upřímně? Moje básnická tvorba je o dost lepší než její škrábance.
11.02 Napsala jsem: hdqukhfukkieariljšokrok>>>>//šrkd. Dobrý, ne? Pro jistotu jsem to i poslala e-mailem. Doufám, že nějakému kritikovi. Už je načase, aby mě nominovali na Mňaugnesii Literu. Nebo na Českého lva.
11.30 Hrajeme si. Teda… ona si hraje. Lítá s plyšovou myší na udici jako blázen. Já na tu tragikomickou scénu jenom nevěřícně zírám. Tohle mě naposledy bavilo, když mi bylo tak šest měsíců.
11.33 Jé, provázek. Že tě chytím, provázku! … a mám tě! Lidičky, to je psina! Teda kočičina!
11.38 No nic, jdu spát.
12.30 Vaří oběd. Nikdy mě nepřestane šokovat, že ona si dopřává spoustu teplých jídel, přímo opulentní hostiny, zatímco já se musím spokojit s almužnou v podobě asi tak tří granulek denně. Někde jsem četla, že ve starém Egyptě kočky uctívali jako bohyně. Stavěli jim chrámy a obětovali jim misky mléka a myší mumie. Asi jsem se narodila ve špatný době.
12.45 Dostala jsem na vylízání kelímek od smetany. Hmm, to je lahoda. Ale ať si nemyslí, že si mě tím koupí. Příště chci mumifikovanou myš.
13.15 Po obědě je čas na mazlení. Hrajeme moji oblíbenou hru: lehnu si na záda, předu a tvářím se, že mi vůbec nevadí, když mě drbe na břiše, a pak najednou dělám překvapenou, jakože co si to dovoluje, a nakonec ji poškrábu do krve. Hihi.
14.00 Vylezlo sluníčko, tak ležím na parapetu a shlížím na svoje poddané. Svět mi leží u nohou. Existuje snad elegantnější a mocnější šelma než já, Micka Čičáková von Felix? V žilách mi proudí moudrost, klid a vznešenost mých předků.
14.02 Hele, moucha!
14.03 Au. Tak to byl trapas. Ona naštěstí už hodinu důležitě mluví do obrazovky, která na ni mluví zpátky, takže můj dramatický pád neviděla. No ale co kdybych umřela? To je jí jedno?! V téhle domácnosti kočka ani zastání nenajde. Jdu si radši lízat rány do krabice.
17.00 Probudil mě její upřený pohled. Nevím, kde se naučila mě pozorovat ve spánku. Teď na mě cosi šišlá a chce mě nosit. Hele, já nejsem mimino! Ani pes, blé! Na druhou stranu musím uznat, že to je docela prrrrrrříjemný…
18.00 Cvičíme jógu. Já s elegancí Věry Čáslavské, ona s elegancí pytle brambor. Dávám si nohu za hlavu, jako by se nechumelilo, a ještě se při tom umyju. Proč jsem tak talentovaná? A navíc krásná? Je to dar i prokletí.
18.05 Spíš dar.
19.00 Přijela pizza. Doufám, že bude tuňáková.
19.05 Dostala jsem tak žalostně malý kousek tuňáka, že s tím snad půjdu na odbory. Budu držet generální stávku. A hladovku. A má to.
19.06 Jé, granulky!
20.00 Deníčku, víš, že to často nedělám, ale musím se pochválit. Dnešní hovínko se mi opravdu povedlo. Ani jsem ho nezahrabala, ať si ho může pořádně prohlédnout. Jdu to oslavit zběsilým během.
21.15 Nejlepší část večera. Ležíme v posteli, ona kouká do obrazovky, drbe mě za ušima a já odpočívám po náročném dni. Co mě asi čeká zítra? Doufám, že spousta granulek a nová krabice. Možná přijdou na návštěvu i další poddaní, co mě budou uctívat a nosit mi oběti. Třeba mi konečně postaví i ten chrrrrrrr…
04.00 Proč ještě nevstává? Mám hlad!
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
