Vykašlete se na ego a buďte k sobě slušní, říká o střídavé péči herečka Sandra Černodrinská

„Nejtěžší bylo asi přijmout fakt, že se nám rozpadla rodina. Že to, o čem člověk snil, najednou není,“ říká herečka Sandra Černodrinská, maminka dnes šestiletého Vincenta. Před třemi lety se s partnerem rozešli a dnes mají syna ve střídavé péči. „Ze začátku bylo těžké to synovi nějak vysvětlit a nebýt u toho ‚na kusy‘. Když se první noc zeptal ‚Kde je tatínek?‘, tak mi bylo strašně smutno.“ I když začátky byly nepříjemné, dnes jsou s bývalým partnerem velmi sehraní. 

Vy sama se o rozchodu nestydíte celkem otevřeně mluvit, to chce docela nutnou dávku odvahy…

Když to vyslovíte nahlas, tak jsou ty strachy a obavy, které se k tomu vážou, najednou poloviční. Je také neuvěřitelné, kolik lidí vám řekne, že mají podobnou zkušenost. Zjistíte, že v tom nejste sami. To pro mě bylo a je strašně důležité. Také jsem čerstvě po rozchodu začala chodit na psychoterapii a hrozně se mi ulevilo. Podle mě by psychohygiena měla být v takových případech přímo povinná, a to pro oba rodiče. (smích)

Právě tenhle krok se ale spousta lidí bojí udělat. Ať už ze strachu, co by na to řeklo okolí, nebo z finančních důvodů. 

Já jsem věděla, že na to dojde, že to sama nemůžu zvládnout a že ani nechci. Je dobré si v nějaký moment říct, že není čas na hrdinství, a snažit se udělat maximum. Nechtěla jsem se zakuklit ve smutku a zlobě a patřit mezi zhrzené rodiče, kteří na sebe jen plivou špínu před zraky svých dětí. Ty děti za nic nemohou a jsou to takové nepopsané listy, tak proč je zatěžovat. Je určitě dobré si projít všemi těmi fázemi – pláč, zlost, smíření, jen je fajn si uvědomit, že na konci každého tunelu je světlo. Pak se dá rozchod vnímat i jako zkušenost, která člověka posune dopředu. 

Jenže ne každý si individuální terapii může dovolit.

Někteří terapeuti spolupracují s pojišťovnami, takže to nic nestojí. Bývají tam sice dlouhé čekací lhůty, ale podle mého názoru stojí za to vydržet a nenechat se tím odradit. 

Vím o vás, že cvičíte jógu. Myslíte, že třeba dokáže pomoct i s psychikou? 

K józe mě přivedla moje sestra a musím říct, že jsem jí za to neskonale vděčná. Za prvé jsem se dostala docela do formy a za druhé se mi podařilo uklidnit mysl. Nemám už tak velké emoční výkyvy a k tomu mám navíc svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. 

S bývalým partnerem jste nepřestali být milující rodiče, kteří se snaží si vzájemně vycházet vstříc. Bylo to takhle od začátku? 

Samozřejmě že ne. Je to spousta práce se sebou a se svým egem. Museli jsme si oba uvědomit, že nám jde o naše dítě, ne o to si dokázat, kdo udělal větší chybu. Je to takový emoční management. Naučila jsem se za ty roky, že je dobré se několikrát nadechnout, než něco řeknu, a že vážně nemusím lpět na tom, jestli má syn tuhle mikinu, kterou jsem mu dala k tátovi, nebo jinou. Důležité je, že se má dobře a že vyrůstá v láskyplné rodině, která je trochu jinou variantou té tradiční. Samozřejmě ne vždy to jde úplně snadno, ale každá snaha se počítá. 

Máte syna ve střídavé péči. Co to v praxi znamená? 

V praxi to znamená, že veškeré výdaje dělíme napůl. Nikdo nikomu nic neplatí, ale snažíme se jet naprosto rovně. Domluvili jsme se na krátkém a dlouhém týdnu. V praxi to znamená, že expartner syna jeden den v týdnu vyzvedne ze školky a druhý den ho tam zas odveze a pak jednou za čtrnáct dní ho má pět dní v kuse, od středy do neděle. 

A to se rozhodlo u soudu? 

Nebyli jsme manželé, takže jsme ani nemuseli k soudu. Kdysi mi jeden právník řekl, že vždycky je lepší špatná dohoda než dobrý soud. Nám se podařila dobrá dohoda a žádný soud. (smích)

Jste profesí herečka, máte angažmá v pražském Činoherním klubu. Jak vlastně vypadá váš den? 

Žádný den není stejný. Někdy mám den, kdy se můžu jen tak poflakovat a koukat na seriály, jindy ho mám naplněný na minuty od brzkého rána až do pozdního večera. Kolikrát nestihnu v klidu ani oběd. Záleží, jestli zrovna zkouším něco nového nebo jestli něco natáčím. Večer pak zpravidla hraju na některé ze tří scén, kde momentálně působím. Ta variabilita je skvělá, vyhovuje mi, že to není a nikdy nebude rutina. Jen se to občas špatně kloubí se školkovým nebo školním systémem. 

Takže zapojujete prarodiče, tety, chůvy? 

Naštěstí to zvládáme v rodině. Hodně mi pomáhá ségra, která má sama čtyřletého chlapečka. Kluci jsou spolu skvělí, mají se rádi a je fajn, že spolu mohou trávit čas. 

Chodí s vámi syn na představení?

Občas se to stane a on to miluje! Všichni v divadle jsou k němu neuvěřitelně přátelští, takže má spoustu dospělých kámošů a také spoustu zážitků k tomu. Nejradši je v maskérně. Nedávno mu třeba vyrobili „otevřenou zlomeninu ruky“. Já se děsně lekla, samozřejmě. Vinc se smál. 

To vypadá na zábavné dětství…

Je to tak. Bývalý partner je také herec, takže je legrační sledovat, jak se Vincent pohybuje mezi dospělými herci a je díky tomu hodně otevřený a možná o něco vyspělejší než děti jeho věku. Taky nám často hraje divadlo, vymýšlí různé scénky a tak. Bylo by zvláštní, kdyby ho to nijak neformovalo. (smích)

Herectví se věnujete už od útlého věku. Co vás na něm vlastně baví? 

Dává mi velkou vnitřní svobodu. V práci si neustále hrajeme, neexistuje tam něco jako nuda. V herectví jste vlastně pořád takovým dítětem. Navíc některé herecké polohy v sobě objevujete úplně poprvé a nestačíte se divit, co všechno ve vás je! (smích) S kolegy se také neustále špičkujeme, smějeme, udržujeme se navzájem ve slovní i emoční kondici. 

Co je naopak nejobtížnější? 

Naučit se být odmítána, nebrat si to osobně a nesrovnávat se. 

Co byste vzkázala všem rodičům, kteří se momentálně rozchází? 

Vykašlete se na ego a buďte k sobě slušní. Jednou jste se měli rádi, tak si to nekažte bojem o děti. Spolupracujte, přemýšlejte a poděkujte si za to, jaké krásné dítě se vám podařilo přivést na svět.