Všem objevitelům držím palce, říká konstruktér vesmírné ponorky

Vyučil se truhlářem, později vystudoval design. Pracoval jako profesionální potápěč, a snad i proto ho napadlo postavit ponornou stanici pro výcvik astronautů. A tak se zrodil projekt Hydronaut, který dnes spolupracuje například s Evropskou kosmickou agenturou ESA. Jde o hybridní výzkumnou a výcvikovou stanici, která je velice variabilní: dokáže fungovat na souši, plout na hladině vody, případně se pod vodou proměnit v ponorku nebo keson. „Jde o reálnou simulaci toho, co se může odehrávat ve vesmíru: uzavřený prostor, skutečné ohrožení života, je to celé dost realistické. Naše mise jsou velice podobné těm vesmírným,“ vysvětluje Matyáš Šanda. 

V jednom rozhovoru jste prohlásil, že „Šťastný život je ve splněných dětských snech.“ Vypadá to, že váš dětský sen se splnil. Jste šťastný?

Ještě ne. Celý ten plán je, že bych chtěl jednou skutečně letět do vesmíru. Od začátku jsem stavěl Hydronauta s tím, abychom mohli jednou být přínosem pro vesmírný výzkum, pro celý svět. A to se daří. Nicméně mám v plánu stavět další výzkumnou stanici na Měsíci. (smích) Nejprve na Antarktidě, pak na Měsíci.

K chystané antarktické misi se ještě dostaneme. Ta cesta od dětského snu do vesmíru je ale přeci jen dost klikatá a dlouhá. Ve vašem případě byla plná profesních odboček, vyučil jste se truhlářem. Poradil byste z dnešního pohledu tomu malému Matymu, aby udělal něco jinak? 

Rozhodně ne. Zjistil jsem, že žádná zkratka neexistuje. I když jsem si někdy v životě myslel, že dělám něco, co bych zrovna úplně nemusel, nakonec se mi všechno v životě zúročilo. Šel bych se znovu vyučit truhlářem a udělal bych úplně stejně i všechny ostatní věci. Vlastně neexistovala žádná slepá ulička. Jenom bych tomu klukovi doporučil, ať vydrží. Možná by pak aspoň tolik nezvracel ze stresu. (smích)

Jak by tedy zněla ta rada?

Doporučuju všem jednoduchý návod: prostě jít a udělat to. Makat! I když nemáte peníze, nemáte potřebnou expertízu, nemáte tým, přesto jde každý den v té věci něco udělat. Stačí malý krok, třeba zvednout telefon a někam zavolat, získat nebo poskytnout nějakou informaci, zajistit jeden šroubek či chybějící matičku. A když takhle každý den něco malého uděláte, jednoho dne to najednou celé stojí. Jakmile začnete ty věci uskutečňovat, vše ostatní už se rozjede „samo“ a začne to na sebe nabalovat ostatní věci a lidi jako sněhová koule. 

Posuňme se teď k samotnému projektu Hydronaut. Jaké mise simuluje a proč je to vlastně důležité?

Jde o reálnou simulaci toho, co se může odehrávat ve vesmíru: uzavřený prostor, skutečné ohrožení života, je to celé dost realistické. Naše mise jsou analogické, velice podobné těm vesmírným. Spolupracujeme s řadou odborníků, s mnoha českými i zahraničními univerzitami a dalšími subjekty z komerční i nekomerční sféry. Projekt je unikátní také v tom, že jsme s tímto zařízením v současné době jediní na světě.

Vy sám jste byl aktivním účastníkem dvou podvodních misí. Jak jste se cítil uvnitř prostředí, které jste sám vymyslel a zkonstruoval?

Ohromně se mi tam líbilo! Celá příprava každé mise byl takový stres, že jsem se pak vyloženě těšil, až mě zavřou dovnitř a já si tam konečně odpočinu. (smích) Samotný pocit z toho žít pod vodou je dost zvláštní, trochu připomíná návrat do mateřského lůna. Mně se tam třeba skvěle spalo. 

Jak se vlastně dostává posádka dovnitř? Nastupují už na břehu?

Ne, to se dělá tak, že se náš habitat Hydronaut DeepLab 03 ponoří prázdný a posádka nejdřív naskáče volně do vody. Pak se všichni potopí, doplavou zespoda ke kovovému víku a vlezou tamtudy dovnitř přímo z vody. A stejně tak z habitatu vystupují, jednoduše vyplavou spodem. 

A co bylo na pobytu v Hydronautu naopak nejnáročnější? 

Určitě výstup ven, protože je potřeba dodržet přísné dekompresní postupy. Ačkoliv byl v lomu Jesenný Hydronaut umístěný jen 7 metrů pod vodou, dekomprese po dlouhodobém pobytu v takové hloubce trvá až 4 hodiny. Je proto zásadní mít naprostou důvěru k celému podpůrnému týmu, který ten proces řídí. Při výstupu mě pod vodou kontrolovali a hlídali dva potápěči. Sám bych rozhodně nikdy nic nedokázal.

Jste s dosavadním vývojem projektu spokojen? Naplňuje vaše očekávání?

Myslím, že nemůžeme úplně dohlédnout důsledky toho, jaký dopad může mít náš projekt do budoucna. To hlavní poselství Hydronauta vnímám v jeho vlivu na další generace. Zní to možná až příliš vzletně, ale já jsem jako malý kluk chodil do Národního technického muzea obdivovat dvě velké ponorné stanice, které stály před vchodem. Pocházely z výzkumu v 60. letech a jejich estetika mě tenkrát nesmírně zasáhla. A stejně jako já jsem kdysi obdivoval práci našich inženýrů ze 60. let, tak je možné, že někoho dneska uhrane projekt Hydronaut a za dalších 15 až 20 let sám postaví mnohem větší stanici, nebo dokonce kosmickou raketu nebo se stane astronautem, protože uvidí, že to prostě jde.

Když je Hydronaut pod vodou, je asi hlavním kritériem účasti potápěčská erudice. Teď je ale stanice na souši, dekomprese a další bezpečnostní postupy nejsou nutné. Může tam tedy teoreticky každý? 

Na suchu jsou samozřejmě analogické mise otevřenější širší veřejnosti, nicméně stále jde o lidi, kteří jsou schopni tu neobvyklou situaci zvládat. Přece jen jde o velmi nepřirozené prostředí, stísněné, pod neustálým dohledem kamer a čidel na tělech jednotlivých účastníků. Nesmí to být klaustrofobici, musí to být jedinci psychicky vyrovnaní.

Řekněme si něco k vaší aktuální misi na Antarktidu. O co se jedná?

Chystám se na stanici Johanna Gregora Mendela v rámci českého výzkumného programu. Jedu tam jako technik, vědecký subjekt a také vědecký pracovník. Jednak budu pomáhat sbírat data od ostatních členů posádky, ale také budu sám sledován. Jelikož jsem byl už v rámci projektu Hydronaut účastníkem dvou podvodních misí, vzniknou tím srovnatelná data od stejného člověka při pobytu pod vodou a v polárních podmínkách. Extrémní prostředí na Zemi tím pádem budu mít zmáknuté a pak už zbývá jen krůček tam nahoru – do vesmíru.

To bych vám moc přála! Ještě k té pozemské cestě: přiznám se, že jsem výpravu na jižní pól zatím nikdy neplánovala. Jak se tam vlastně fyzicky dostanete?

Samotná cesta nám potrvá tři týdny. Z Argentiny přeletíme do Chile, kde nás naloží tamní vojenské námořnictvo. Dva týdny se s nimi pak poplavíme přes nejobtížnější místo pro námořní plavbu vůbec, oblastí kolem Ohňové země. Vysadí nás na ostrově, kde přesedneme do gumových člunů se všemi zásobami a vědeckými technologiemi a pak už se budeme doslova trefovat do cíle mezi ledovými krami.

Těšíte se na setkání s polárními zvířaty?

Doufám, že to bude spíš hezká podívaná, než že nastane nějaký problém. Kromě velryb nebo tučňáků tam totiž žije taky tuleň leopardí, což je jediný agresivní druh tuleně na světě. Cokoli se objeví pod hladinou vody, po tom prostě chňapne. Hlavně kvůli nim se tam tedy do vody nesmí, a kvůli kosatkám dokonce není bezpečné chodit ani po břehu. Stačí se podívat na nějaké video, jak kosatka vyjede z moře a stáhne si člověka do hlubin. Nic moc… 

Takže zkušenosti potápěče tam neuplatníte?

Doufám, že ne! (smích)

Držíme palce!

Děkuju. Já všem ostatním malým i velkým objevitelům taky! A přijďte se do našeho LMCP na projekt Hydronaut kdykoliv podívat.

Text: Barbora Klárová  Foto: Petr Toman