S proslulým deskoherním novinářem Petrem Čáslavou o herních trendech, vývoji deskovek, psychologii i potřebě si hrát.
V deskovkách se pohybuje 20 let, z toho je polovinu času šéfredaktorem předního hráčského YouTube kanálu Deskofobie. „Když to děláte dostatečně dlouho, lidé uvěří tomu, že tomu rozumíte, a pak vás třeba zvou na rozhovory,“ směje se Petr Čáslava. Odborník na deskové hry a vášnivý hráč válečných simulací začínal v útlém dětství na hrách, kterému mu kreslil brácha. „Sice to bylo primitivní v tom smyslu, že se ‚jen‘ chodilo s panáčkem, ale na taková místa, jako je třeba Draculův hrad. A já z toho byl v dětství vždycky úplně nadšený.“
Odjakživa jsem byl hravý. Pokaždé když se moje maminka snaží někomu vysvětlit, co dělám, nakonec mávne rukou a řekne, že si prostě jenom hraju (smích). Někdy na přelomu století mě napadlo, že bych třeba mohl otevřít vlastní obchod, kde budu prodávat fantasy a sci-fi knihy a také hry. Bylo mi dvacet a byl jsem trochu naivní. Nějaký čas jsem byl svým vlastním zákazníkem a pak jsem zkrachoval.
Jedním z důvodů asi byl i fakt, že ve městě, jako je Kolín, takhle specializovaný obchod před dvaceti lety ani uspět nemohl. Deskoherní komunita byla tehdy hrozně malá a patřila k ní nálepka takového nerdství, kdy i výměna magicových kartiček na autobusové zastávce působila podezřele. Od té doby se to ale hodně změnilo.
Ne. Zatímco dřív hráli hlavně muži nebo kluci, dneska se do deskoherního průmyslu dostávají ženy, hrají maminky s dětmi nebo celé rodiny. Hraní deskovek už dávno není zábavou puberťáků. Celý ten byznys hrozně dospěl.
Byli jsme první youtubový kanál v češtině, který se věnoval deskovkám, což byla obrovská výhoda, ze které těžíme doteď. Naši redakci tvoří asi osm lidí rozesetých různě po Česku. Nicméně základnu i redakční prostory máme v Kolíně, kde máme i sklad deskovek. Recenzujeme nové hry, děláme přednášky o herním designu, účastníme se různých herních akcí. Teď nás třeba čeká GMTK Game Jam, kde se budeme s hráči snažit stvořit deskovku za 24 hodin. V poslední době také hojně točíme videa, jak hrajeme, což má velký úspěch.
No jasně, říkají si, proč se na to někdo dívá, a nezahraje si deskovku sám. Je to ale úplně stejné, jako když se díváte na fotbal. Podíváte se, jak kdo hraje, jaké vytváří strategie i jak plyne samotná hra. Taky to automaticky neznamená, že máte místo toho jít ven kopat do míče.
Člověk je od přírody hravý, zatímco v dětství nám ke hře stačí málo, během dospívání už k tomu potřebujeme nějaký stimul. To přesně videohry a deskovky nabízí. Hráči, kterým je dneska kolem třicítky, skutečně začínali na videohrách. Je to ale především tím, že v době, kdy byli dětmi, tady nebyla taková nabídka deskovek, proto byly videohry rozšířenější. Dnes máme generace hráčů, kteří začínají na deskovkách a vášeň pro ně si udrží klidně celý život.
Přesně tak, ve chvíli, kdy má člověk práci, rodinu, nějaký pevný režim, tak ocení, že hraní nezabere 80 až 120 hodin jako v případě videoher, ale třeba hodinu a půl. A je to ucelený zážitek. Něco si vystavíte, prožijete a pak zase klidně můžete deskovku uklidit a vytáhnout třeba za půl roku.
Mám dvě hodně intenzivní vzpomínky. První je na mojí americkou tetu, která když přijela za námi do Česka, vždycky přivezla něco „ze Západu“. Lego nebo žvýkačky, které tady v té době nikdo neměl a daly se klidně vyměnit i za angličáka! Pokaždé s námi chtěla hrát nějakou hru, ale neuměla česky a my v té době neuměli anglicky. Tak jsme hráli karetní hru Uno, která byla v té době v Americe naprostým hitem. I když jsme se v běžném životě vůbec nedokázali domluvit, při hře jsme si rozuměli vždycky.
Mám o dost staršího bratra, který se rozhodl, že pro mě bude kreslit deskovky. Na rozdíl ode mě je neuvěřitelně výtvarně nadaný – vzal karton a namaloval deskovku. Já z toho byl v dětství vždycky úplně nadšený. Sice to bylo primitivní v tom smyslu, že se „jen“ chodilo s panáčkem, ale na taková místa, jako je třeba Draculův hrad. Je to pro mě hrozně důležitá vzpomínka i z toho důvodu, že v době, kdy jsem byl malý, můj bratr už běhal za holkama. I přesto si našel čas pro mě nakreslit deskovku a pak ji se mnou hrát.
Bohužel ne, což mě strašně mrzí.
Mám rád válečné simulace, kde člověk nějakým způsobem interpretuje historii. Jsem sběratelem systému Advanced Squad Leader, který reprodukuje druhou světovou válku do extrémních detailů. V tenhle okamžik vím, že mám tolik scénářů, že to do konce života nemůžu zahrát. Tak mezitím sbírám další (smích).
Řekl bych, že tisíce. Ale přesné číslo si vůbec netroufám říct. Občas mají lidé poct, že je to výhoda, když mi jako hernímu novináři prochází rukama tak velká spousta her. Dá se to tak brát. Zároveň ale, pokud má moje práce nějakou nevýhodu, tak je to fakt, že hraju i takové hry, které hrát nechci. I když mě ta hra nebaví nebo mám pocit, že není dobrá, tak si ji stejně musím zahrát.
Jak kdy. Ale pár her tomu musím dát. Někdy je první dojem špatný a pak se to zlepší, někdy bohužel ne.
No je taková nemoc z povolání a daň, kterou za to platíme. Vždycky nakonec skončím u toho, co by šlo udělat jinak.
Hodně se teď využívá psychologie. Špičkoví herní designéři dokážou pracovat s náladou hráče a vymýšlet, kdy má jakou emoci cítit. Na to se pak roubují různé herní mechaniky, které dokážou danou emoci vytvořit.
Ujel by vám vlak. Občas se stává, že někdo přijde s novou hrou a my zjistíme, že by byla cool, ale tak před deseti lety. Pak se ukáže, že sám ten člověk hraje hry, které jsou zastaralé, a ty nové už ne. Tomu odpovídá herní design nereflektující moderní trendy. Proto je potřeba být v obraze, sledovat vývoj a hlavně hrát hry.
Existují dvě základní kategorie. Herně-mechanické trendy, kdy v deskovkách převládají určité mechaniky, které se opakují a hráči je vyhledávají. Třeba jako roll&write, spočívající v tom, že máte nějaký náhodný element, hodíte kostkou, otočíte kartu a potom ten náhodný element zpracujete tak, že to někam zapíšete. V Albi mají například hru Railroad Ink. A pak jsou trendy tematické – teď se třeba velmi dobře prodávají zvířátkové hry a obecně hry s tematikou přírody.
Ne, myslím, že je to spíš o tom, že se deskovky vymaňují ze škatulky „zábavy pro nerdy“, kde dominovalo fantasy, sci-fi nebo válečná témata. Do herního průmyslu se dostávají ženy. Herní designérka Elizabet Hargrave vytvořila třeba krásnou hru Na křídlech, která je o pozorování ptáků, nebo nádhernou hru Mariposas, která je o stěhování monarchů stěhovavých, velkých motýlů, kteří létají napříč Amerikou.
Shrnul bych to do takových pěti bodů.
1. Dobrá desková hra by měla nabídnout všem hráčům u stolu vyrovnané šance na vítězství po nějakou signifikantní dobu. Nemělo by se stát, že v prvních pár minutách zjistíte, že vyhraje Štefan, a po zbytek hry se jen koukáte, jak hraje.
2. Měla by nabídnout zajímavá herní rozhodnutí. To, co hráč ve hře dělá, by mělo ovlivnit to, jak hra probíhá.
3. Herní rozhodnutí by měla mít kaskádový průběh. To znamená, že na začátku máte nějaké možnosti, něco děláte, to vás nějak ovlivní a v průběhu hry se vám otevřou další možnosti, které vás zase posouvají dál.
4. Hra by určitě měla mít rozumnou herní dobu s ohledem na zvolené mechanismy a cílovou skupinu. Jinak udrží pozornost malé děti, jinak dospělí.
5. Hra by měla respektovat koncového hráče. Herní designér by měl vědět, pro koho tu hru dělá, a na základě toho zvolit správné herní mechanismy.
Je to něco, co tady není, nebylo a dost pravděpodobně ani nebude. Dělat reality show v deskovkách je podle mě hodně unikátní. Je skvělé, že tam potkáte nové herní designéry se spoustou nových nápadů a podnětů. S několika soutěžícími jsem v kontaktu i zpětně, zajímá mě, kam se jejich hra bude ubírat. Každá řada má sice jen jednoho oficiálního vítěze, ale i ostatní mají šanci, že se jejich design nebo nápad uchytí, i když třeba u jiného vydavatele. K tomu všemu dostanou soutěžící poměrně jasný vhled do toho, jak vlastně přemýšlí samotný vydavatel.
Většinu času spíš pomáhám jiným autorům, aby jejich hra byla dobrá. Příští rok by mi ale měla u jednoho velkého celosvětového vydavatele vyjít jedna hra a druhou mám na posouzení v Albi. Tak uvidíme.
Určitě Rychlé šípy duel, protože kdo by nemiloval Bratrstvo Kočičí pracky a i tu druhou bandu!
Pokud máte v okolí specializovaného hráče, tak bych se zamyslel nad něčím, co sice souvisí s deskovkami, ale není to deskovka. U těch opravdu zkušených hráčů je totiž hodně těžké koupit něco, co by už neměli doma (smích). Takže bych se zaměřil na doplňky. Skvělý je třeba insert, pořadač do hry, kam si hráč může dát komponenty, kovové kostky pro hráče RPG her nebo třeba gamemat, což je speciální hrací podložka. V Česku už je velká spousta specializovaných obchodů, tak bych se určitě nebál si nechat poradit, ať ten dárek vážně stojí za to.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová
