Sdílí příběhy lidí, jimž i malá pomoc změnila život. Pomocí své práce destigmatizuje téma duševních nemocí a ukazuje, že nikdy není pozdě na to udělat krok do neznáma.
Organizaci Čistá duše založil před dvanácti lety Antonín Kokeš ve spolupráci s organizací Green Doors a od roku 2016 běží její program Udělej krok, jehož hlavní koordinátorkou je Václava Parkánová. Cílem projektu je nejen pomoci konkrétním lidem udělat v životě další krok, ale také přinášet téma duševního zdraví do společnosti. „Ukazujeme příběhy lidí, kterým i malá pomoc hodně změnila život. Úžasné mi přijdou zejména kroky, kdy daný člověk chtěl svým činem pomoci dalším lidem. V minulosti jsme podpořili třeba Petra, který po absolvování kurzu pro trenéry fitness nyní trénuje další lidi s duševním onemocněním, což kromě fyzické kondice pomáhá i jejich psychickému rozpoložení. Slečna Alice zase uspořádala výstavu uměleckých autoportrétů a v návaznosti na ni kolem sebe vytvořila komunitu lidí, kteří duševní zdraví nějakým způsobem řeší,“ vysvětluje Václava.
Přesně jak hádáte. John Nash byl věhlasný matematik a držitel Nobelovy ceny za ekonomii. Bohužel byl jeho život poznamenaný schizofrenií a většinu života zažíval halucinogenní stavy. V práci i osobním životě mu pomohlo, že mohl zůstat součástí komunity na Princetonské univerzitě a také mezi blízkými. Myslím, že ten příběh je vysoce inspirativní. Lidem, kteří řeší nějaké duševní obtíže, může nabízet perspektivu, že i s nemocí mohou žít dobrý život a dosahovat úspěchů. Veřejnosti zase ukazuje, že přijetí lidí s nemocí do komunity může přinést nemalé benefity i jim.
Ano, určitě. Na začátku nikdo neví, že se mu rozvíjí nemoc. Také jak říkáte, někdy je to jen krátkodobá reakce na nějakou situaci a nikdo není schopen poznat, jestli se to vyvine v něco trvalejšího, nebo ne.
Myslím, že stigmatizace je u nás pořád docela silná. Lidé si často myslí, že když má někdo schizofrenii, bude také agresivní, což je samozřejmě nesmysl, lépe řečeno je tam pravděpodobnost jako u jakéhokoliv jiného člověka, možná i nižší. Dalším mýtem třeba je, že deprese je spíš taková lenost. Že kdyby se dotyčný zvedl z postele a začal něco pořádného dělat, tak ho to přejde.
Přijde mi, že se lidé začínají v téhle problematice mnohem víc orientovat. Také stále roste procento lidí, kteří nějakými obtížemi trpí, takže každý pravděpodobně někoho takového zná. A když někoho znáte i jinak než jen pod nálepkou „duševně nemocný člověk“, tak se vám na téma nahlíží mnohem plastičtěji. A to je vlastně další zajímavost ohledně stigmatizace. Že lidi nálepkujeme tou nemocí, že je někdo schizofrenik, depresář atd., ale když má moje teta problémy se žlučníkem, tak je to v první řadě teta, pak manažerka, pak volejbalistka a až pak trpí na žlučník. Není to ale žádná žlučníkářka. U duševních nemocí ale člověka často identifikujeme tou nemocí na prvním místě.
Možná takhle nazýváme skupiny lidí, které málo známe. Jako společnost nálepkujeme i další menšiny, třeba „…jdu k Vietnamcovi“ místo do obchodu. Přijde mi hrozně fajn, že se teď mnohem víc akcentuje respekt k dalším lidem a jak o nich mluvit, abychom je nezraňovali. Lidem to někdy přijde jako detail, ale když vezmu sebe, mně třeba před pár lety diagnostikovali epilepsii. Ale absolutně nemám pocit, že by mě to nějak definovalo, a určitě bych nebyla ráda, kdyby se třeba v nadpisu objevilo „Epileptička Václava vede projekt….“ Vůbec by mi ta informace nedávala smysl, nevěděla bych, co to má za vypovídací hodnotu.
Úplně kdokoliv, kdo má nějaké duševní onemocnění. Stačí dobře popsat svůj projekt i cíl a podat přihlášku přes webovou stránku kampaně. Na nás je pak sehnat na to finance. Často se jedná například o nějaký kurz, tvorbu webu pro podnikání nebo nákup vybavení, které chtějí použít pro budoucí uplatnění.
To právě ne. Dotyčný si svůj „krok“ musí zrealizovat sám. My mu jen poskytneme peníze, proplatíme fakturu. Každý musí v přihlášce uvést takzvaného patrona, například někoho z rodiny nebo sociálního pracovníka, psychologa. Primárně by to měl být člověk, který ho nejen podpoří, ale pomůže mu i s realizací, pokud to bude potřeba. Takže když chce někdo web pro podnikání, musí si sám domluvit webaře, grafika, zaregistrovat doménu. On je to i takový filtr, protože kdo chce začít podnikat, musí si být takovou věc schopen zajistit. Nevodíme lidi za ruku, nabízíme prostor pro změnu.
V posledních letech se hlásí zhruba kolem 15 lidí. V první fázi vyfiltruji ty, kteří mi přijdou úplně nerelevantní, třeba: „Chtěl bych si koupit počítač, protože to zlepší můj psychický stav.“ Další zájemce pozveme k osobní schůzce a snažíme se zjistit, jestli je „krok“ pro daného člověka realizovatelný, jestli to má promyšlené.
Ve spolupráci s Green Doors vybereme čtyři zájemce, které zařadíme do hlavní kampaně. Zveřejňujeme pak jejich příběhy a na jejich kroky vybíráme příspěvky od lidí. Máme vždy i několik náhradníků, a pokud se nám podaří získat více peněz, zafinancujeme i jejich kroky. Většinou se nám to podaří.
Letos je to moc zajímavé. Máme tam slečnu, která se chce věnovat fyzioterapii psů, mladého talentovaného muže, který by se chtěl přihlásit na konzervatoř a naučit se profesionálně zpívat. Další účastník chce začít vydávat podcast věnovaný drogové problematice a čtvrtou účastnicí je mladá zpěvačka, která se už objevila ve Startéru Radia Wave a chtěla by vydat své první CD.
Ano, je to náročné, ale hodně lidí chce sdělit svůj příběh a změnit pohled veřejnosti. Moc je oceňuji, je to odvážné.
Samozřejmě nikoho nenutíme, do projektu lze vstupovat i anonymně.
Snažíme se. Pokračování příběhu pak zveřejňujeme na webu a na našem facebookovém profilu.
Pro nás je samozřejmě klíčové získat finanční prostředky na jednotlivé kroky. Můžete přispět přes webové stránky nebo si přijít koupit Smysluplnou kávu do jedné z kaváren Green Doors (organizace zaměřující se právě na pomoc lidem s duševním onemocněním, pozn. red.), tedy Café Na půl cesty, kavárny V. kolona a Mlsné kavky nebo do některé z poboček Antonínova pekařství. Na některých akcích také prodáváme takzvané Smysluplné preclíky. První možnost bude 13. 6. od 16 h v Antonínově pekařství v Laubové 4 na pražských Vinohradech. Tam můžete potkat i iniciátora projektu Antonína Kokeše, který vám preclík rád osobně prodá. (smích) Pro nás je ale velmi důležitý samotný zájem veřejnosti o náš projekt. Hlavně o téma duševního zdraví. Další cestou, jak může veřejnost pomoct, je aktivní zájem o téma a jeho destigmatizaci.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová, Archiv
