Štěstí je palčivé téma. Každý si pod ním představuje něco jiného, ale na jednom se asi shodneme: nejradši bychom byli šťastní pořád. Možná i proto je tak lehké uvěřit společenským mýtům, které štěstí obklopují.
Jak štěstí definovat? Těžko. Podle buddhistů je to stav dokonalého klidu, ve kterém se oprostíme nejen od utrpení, ale vlastně úplně od všeho „pozemského“. Nietzsche věřil, že nás v životě potkají jenom krátké záblesky štěstí a že chtít, aby bylo trvalé, beztak můžou jenom průměrní a nudní lidé. Podobně to viděl i český básník Adolf Heyduk. Určitě znáte jeho verš o tom, že štěstí je „muška jenom zlatá“.
V naší době a zeměpisné šířce se asi nejlíp spokojíme s vědeckým výkladem. Třeba s tím od iniciativy Happify, kterou tvoří skupina neurovědců a psychologů. Štěstí je podle nich kombinace toho, že jsme dlouhodobě spokojeni a že se cítíme dobře v každodenním životě. I oni ale podotýkají, že štěstí z principu nemůže být trvalé a neměnné. Přitom právě to je často jedna z mylných domněnek, kterých se dopouštíme…
„Štěstí je americký sen pro duši,“ říká Ruth Whippman, novinářka a autorka knihy The Pursuit of Happiness. Má na mysli obecně přijímanou představu o „ideálním“ štěstí, která se ve Spojených státech a pak všude na Západě proměnila až v posedlost a stala se základem pro obrovský byznys. V kurzech, knihách, seminářích a konzultacích na téma, jak se mít dobře – napořád –, se podle ní točí desítky miliard dolarů.
Společnost je dnes podle Whippman tak zaměřená na výkon, až můžeme propadnout pocitu, že i být šťastný je naše povinnost. Ke zmiňovaným knihám, kurzům a návodům si ještě přičtěte nekonečné možnosti porovnávat se s ostatními lidmi (nebo s iluzemi o nich), které nám nabízejí sociální sítě. Ale popravdě – odvětví „self-help“ existovalo už před nimi.
Právě jeho vlivem spousta lidí nabyla přesvědčení, že je každý stoprocentně zodpovědný za své vlastní štěstí, a když šťastný není, tak se asi dost nesnaží, podotýká Whippman. Jenže řadu okolností v životě neovlivníme. A tenhle nátlak má podle ní paradoxně nepěkné dopady v podobě stresu, úzkostí a pocitů selhání. To všechno samozřejmě lidi pohání, aby dál utráceli. Za další knížky, meditační appky, však to znáte. „Pak se snad konečně zbaví veškeré nespokojenosti a budou žít v trvalém stavu dokonalého štěstí.“ Bohužel nic takového neexistuje.
„Ale já si přece zasloužím být šťastný.“ To si občas pomyslí asi každý. Chceme být „happy“ hned teď a navždy a jinak je to pěkně nespravedlivé. Vraťme se ještě k tomu srovnávání s ostatními. „Samozřejmě, že když celé dny sledujete, jak se lidi fotí v exotických destinacích a na luxusních večeřích, můžete nabýt dojmu, že jsou šťastnější než vy,“ vysvětluje psycholog Sam Maglio z Torontské univerzity. Hned se začínají vtírat myšlenky jako: „To přece není fér! Proč se taky nemám tak dobře?“
Iris Mauss, psycholožka z Kalifornské univerzity v Berkeley, vztah lidí ke štěstí zkoumala v sérii experimentů. Objevila paradox. Čím víc účastníci očekávali, že se budou mít skvěle a že se jim nebude dít nic špatného, tím méně šťastní byli. „Typicky pro ně bylo mnohem těžší dívat se na negativní věci z odstupu nebo se s nimi smířit,“ popisuje autorka studií. Přitom právě takový stoický přístup je podle jejích zjištění cesta k tomu, abychom byli dlouhodobě spokojenější.
Nejenže to nejde, ani by to nebylo zdravé. Platí tu klasická poučka o tom, že bez tmy není světlo. Kdybychom se občas nepotýkali s nějakými nepříjemnostmi, příjemné a hezké věci bychom nedokázali ocenit. Bylo by to prostě pod naši rozlišovací schopnost. A šťastní bychom se necítili už vůbec.
Vědci z Happify dokonce uvádějí, že lidé, kteří se setkali s nějakou nepřízní osudu, jsou z dlouhodobého pohledu šťastnější. Čím to je? „Když se k negativním událostem časem vracejí, uvědomují si, že jim pomohly například formovat vlastní identitu, stát se odolnějšími nebo uvěřit v lepší budoucnost. Navíc díky těmto zážitkům lépe zvládají méně závažné stresové situace.“ Samozřejmě to neznamená, že musíme nepříjemnosti hned vyhledávat. Je ale dobré si uvědomit, že je to normální součást života.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
