Původní profesí vědkyně, ale i basketbalová rozhodčí a hrdá členka improvizační skupiny Pade na Pade točí už několik let pro Albi hravá videa. Nechybí v nich správná dávka humoru a filmových triků, které se učí od světových profesionálů. Seznamte se s Terezou Vágnerovou.
Vlastně jsem to dělala už jako malá. Půjčovala jsem si od strejdy kameru a natáčela různé dětské akce nebo basketbalové zápasy. Byla to taková ta stará kamera, která ještě musela být připojená do proudu. Vždycky jsem poprosila nějakou kamarádku, aby mi držela kabel, a takhle jsme chodily mezi lidmi a natáčely (smích). Ale když jsem pak chtěla jít na střední filmovou školu do Uherského Hradiště, máma mi to nedovolila, protože jsme tehdy bydleli v Mostě a bylo by to prostě moc daleko. Místo toho jsem nastoupila na gympl a začala pískat basket, který jsem hrála od 7 let.
Šlo to tak nějak přirozeně, protože jsem kromě basketu a školy nestíhala vůbec nic. Jako basketbalová rozhodčí jsem postupně dosáhla nejvyšší úrovně, které jsem jako žena v Česku tehdy mohla dosáhnout – pískala jsem extraligu žen a 1. ligu mužů.
Ne, otěhotněla jsem a řekla si, že už to asi stačilo. Dnes jsou mému synovi čtyři a už jsem se k pískání nevrátila. Zápasy se většinou hrají o víkendech a ty chci trávit s rodinou. Jednoduše se mi změnily priority. Já vlastně strašně nerada věci opouštím, a když už se tak stane, musím k tomu mít nějaký skutečný důvod.
Hodně. A také ta pracovní pauza. Znovu jsem měla čas na to si hrát. Začala jsem natáčet videa a dávat je na Facebook. Lidem se to líbilo, tak jsem točila další a začala jsem se v tom profesionalizovat. Koupila jsem si vlastní kameru, zaplatila nějaké ty kurzy a z „cracklé“ verze střihačského programu přešla na placenou. A tím se to všechno odstartovalo. Rozdělala jsem si dokonce i webovky, ale ani jsem je nedokončila. Nabídky totiž začaly chodit samy.
Dostanu třeba zadání zpropagovat deskové hry. Napíšu k tomu scénář, pošlu ho na odsouhlasení, nakreslím storyboard a najdu si lidi i místa. Video natočím, sestříhám a předám výsledek. Jsem vlastně takový balíček od začátku do konce. (smích)
Teď se mi naskytla příležitost natáčet dokument o Škole improvizace, se kterou už delší dobu spolupracuju. Improvizace dělá s lidmi divy, takže se těším na to moře materiálu, které pak budu zpracovávat. V tomhle ohledu mi určitě může pomoct fakt, že jsem pracovala ve vědě. Mám celkem přehled o tom, jaké volit otázky, jak je klást a jak by měl vlastně vypadat takový dlouhodobý výzkum. Je to vlastně také vědecká práce, ale i filmová a na to se moc těším.
Mám ráda vtipná videa, sleduju třeba Ceppa Pasciana, který vytváří remaky slavných scén z hollywoodských filmů. Nebo kluky ze Cinecom.net, kteří ukazují různé filmové a střihačské triky. Ty si pak ráda taky zkusím. Třeba tenhle s měnícím tričkem nebo tenhle s absurdní schovkou. Někdy si dokonce napíšu scénář tak, abych konkrétní trik mohla vyzkoušet.
Pro mě jsou výjimečná všechna ta, která jsou poprvé a startují nějakou spolupráci. Třeba jako první spolupráce s Albi. Měla jsem natočit oslavu narozenin syna Ivy Frühlingové. V půlce dne mi klekla kamera a už nešla zapnout. Tak co teď? Asi neudělám úplně nejlepší první dojem. Buď to můžu tutlat a doufat, že se rozběhne, anebo to řeknu holkám z Párty oddělení, které mě najaly, a najdeme nějaké řešení společně. Zvolila jsem variantu pravdy a šla za holkama. Čekala jsem, co mi na to řeknou – že se mnou končí nebo tak něco. A ony na to: „Hmm. Tak půjdeme na oběd, ne?“ Tak jsme šly. Ony zkontaktovaly jejich kolegu, který dovezl náhradní kameru, a ta moje se mezitím vzpamatovala. Hrozně se mi líbilo, jak klidně a profesionálně reagovaly v situaci, která mohla být hrozně nepříjemná.
Hraju. A vždycky než natočím nějaké video o deskovkách, tak si je zahraju s Albi promo týmem. Promovala jsem teď Čtyři zahrady, které se mi tak zalíbily, že jsem je vzala na dovolenou. S manželem jsme je hráli skoro každý den.
Nerada koukám do daleké budoucnosti, protože pak nechci být zklamaná. Mám radši tu blízkou. A v té chci natočit a sestříhat dokument o Škole improvizace, který jsem zmiňovala. Zbytek nechám na osudu.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová
