Možná už víte, že jste Blíženec, INTJ a sangvinik. Ale víte, do které kategorie spadají vaše partnerské vztahy? Ověřte si, jestli patříte mezi vyrovnané, ustrašené, nebo jste spíš ledový král či královna.
Teorie, podle níž každý z nás patří do jedné ze tří kategorií, je dílem psychologů Cindy Hazan a Phillipa Shavera. Ti vycházeli z teorie citové vazby (attachment theory), která vznikla na konci šedesátých let a zkoumá, jak malé děti citově přilnou k matce nebo dalším blízkým lidem a jak se to projevuje v jejich chování.
Hazan a Shaverovi došlo, že se to dá z velké části aplikovat i na dospělé. Z „dětských“ kategorií vypíchli tři druhy citových vazeb – bezpečnou, vyhýbavou a úzkostnou. Lidi do nich začali dělit podle toho, jak v dospělosti fungují ve vztazích. Hlavně v těch romantických, ale může to přeneseně platit i pro vztahy s rodinnými příslušníky, blízkými přáteli, nebo dokonce s kolegy.
Nejvíc se o třech jmenovaných kategoriích začalo mluvit díky další dvojici – sociální psycholožce Rachel Heller a neurovědci Amiru Levineovi. Kolegové z Kolumbijské univerzity o tématu napsali knihu s názvem Citové pouto: Teorie attachmentu v partnerských vztazích. Stala se bestsellerem, má vlastní stránky a vy si na nich můžete udělat test, který vám řekne, kam spadáte. Ale nejspíš se v následující typologii snadno najdete sami.
Do skupiny, která vytváří takzvané bezpečné vazby (secure attachment style), patří podle Hazan a Levina lidé, kteří se v partnerských vztazích cítí dobře. Nemají problém s intimitou ani si nedělají žádné zvláštní starosti o budoucnost vztahu.
Tihle vřelí jedinci jsou prý i nejlepšími partnery a partnerkami, protože drahé polovičce rádi vyjdou vstříc, podpoří ji, vyslechnou, a když přijdou trable, nedělá jim problém o tom mluvit. „Komunikují napřímo a nehrají žádné hry,“ popsala to pro Huffington Post párová terapeutka Marni Feuerman. „Nebojí se riskovat a pustit si někoho blízko k tělu, i když se staví do zranitelné pozice.“
Zdá se vám, že takoví lidé existují jen v pohádkách, a možná ani tam ne? Podle Hazan a Levina je jich ve společnosti nejvíc. No fakt. Celých 55 procent. Jen o nich prý moc neslyšíme, tvoří jakousi tichou většinu. „Jsou ve vztahu, jsou šťastní, žádné drama. Takže o nich tolik neslýcháme. O dramatických vztazích se mluví víc, proto člověk může mít pocit, že jsou reprezentativním vzorkem společnosti,“ vysvětluje Amir Levine.
Lidé náchylní k takzvaným úzkostným vazbám (anxious attachment style) jsou také radši ve vztahu než sami a intimita je láká. Jenže jim to ztěžuje jistá úzkostlivost, někdo by řekl, že jsou hypersenzitivní. Velmi citlivě vnímají sebemenší změny v partnerově chování nebo náladě a navíc mají sklon si je vztáhnout na sebe.
Tak třeba když jejich kluk nebo holka zruší rande nebo ho přesune na jindy, hledají hned chybu u sebe a možná i uvěří, že to je začátek konce, že s nimi dotyčný už nechce trávit čas a že další na řadě bude rozchod. Podobných situací je samozřejmě mnohem víc a všechny je dokážou potrápit. Kritiku nesou velmi těžce, ať už je konstruktivní, nebo ne, a naopak touží po neustálé chvále.
„Jejich partneři je většinou označují za nejisté a nesebevědomé,“ říká Feuerman. Potřebují podle ní hodně a často ujišťovat, že je ten druhý miluje a že je s jejich vztahem všechno v pořádku. Proto je partneři i okolí můžou považovat za přecitlivělé a velmi „náročné na údržbu“.
Pro tyhle lidi je na prvním místě nezávislost. A to tak moc, že jim to partnerské vztahy přinejmenším ztěžuje. Někdy je ani neumějí úspěšně navazovat. Jsou velmi opatrní a rezervovaní, nechtějí se na druhého spoléhat a vadí jim přemíra emocionální (a někdy i fyzické) blízkosti.
Když už romantického partnera mají, mívají tendenci stavět „zdi“ a stávat se nepřístupnými. Neodpovídají na zprávy, neberou telefon, hledají na partnerovi chyby nebo před ním prioritizují všechno ostatní – práci, koníčky, přátele. „Mají sklon víc koukat po ostatních. Hodně pozornosti obracejí do oblastí mimo vztah. Uvnitř samotného vztahu pak působí až nepřátelsky,“ shrnuje Levine.
Jejich romantickým vazbám se říká vyhýbavé (avoidant attachment style), ale někteří psychologové jdou ještě dál a dělí je na dvě podkategorie. Česky bychom je mohli nazvat „odmítaví“ a „bojácní“.
Ti první jsou velmi racionální lidé a perfekcionisté, kteří neradi přiznávají slabost. Negativní emoce ostatních nechtějí řešit a svoje vlastní umějí zakopat pěkně hluboko do podvědomí. To druhá skupina má smíšené pocity. Na jednou stranu silně touží po citové blízkosti, jenže v partnerském životě jí brání strach z intimity nebo z odmítnutí. Je to vlastně takový mix vyhýbavé povahy s tou úzkostnou z bodu 2.
Jestli jste se našli v první kategorii, gratulujeme. Ale už to, že jste dočetli takhle daleko, napovídá, že jste možná spíš v týmu dva nebo tři. Nebo tak trochu v obou. Je na místě říct, že na vašem vnímání světa není nic špatného. Neznamená to, že jste „rozbití“, „divní“ nebo „nedostateční“. Každý z nás má jinou emocionální historii, každého v dětství utvářely jiné vlivy a každý taky máme jinou náturu.
Kdybyste přece chtěli udělat krok směrem k první kategorii, Levine má radu: žádný vztah dopředu nevzdávat a dát šanci partnerům, kteří patří do jiné skupiny než vy. „Nejlepší je samozřejmě, když se vám podaří najít někoho vyrovnaného. Získáte tím jakéhosi vztahového kouče. Takový člověk bude na vaší straně, pomůže vám překonat potenciální překážky a něco se od něj i přiučíte,“ myslí si vědec. Dodává, že celý psychologický model je třeba brát s rezervou. Nejdůležitější jsou nakonec samotné mezilidské vztahy a u těch zase platí, že je každý trochu jiný. A je to tak správně.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
