Nejspíš si spojení psychických nemocí a umění představujeme nesmyslně romanticky. Třeba i díky Erasmu Rotterdamskému a jeho Chvále bláznovství. Já ji taky nečetl, no ale nezní to hezky?
Rozháraný básník, malíř nebo jiný umělec sedí do noci nad sklenkou a díky „osvícení“ z jeho duše místo největšího zoufalství vytryskne skvost jako Máj, Slovanská epopej nebo třeba hitovka ala Smell Like Teen Spirit. Pro čtenáře, diváka nebo posluchače jsou povznášející – emoce v nich zakletá nás uvolňuje. Naznačuje, že se svým vlastním trápením nejsme sami. A tak nějak si představujeme, že ve stejnou chvíli všechno spadne i z těch tvůrců, spokojeně se zachumlají pod peřinu, poděkují přírodě nebo pánubohu za talent a dají si týden pauzičku, protože mají splněno. A ono ne.
Opakuje se to jako podle nějakého vzorce. A v posledních letech se o takových případech díky médiím dozvídáme stále častěji. Objeví se hudební, herecký, zkrátka výrazný umělecký talent, dříve či později se z ní/z něj stane celebrita a pak zcela nepochopitelně podobný život „na výsluní“ neunese. Skoro zákonitě nastoupí psychické problémy, alkohol či jiné drogy a bohužel pak často i smutný konec.
Říká se jim Klub 27 a jde o celosvětový fenomén. Můžeme se přít o to, zda jde o náhodu, nebo ne, ale seznam umělců, kteří nezvládli slávu a právě v tomto věku záměrně nebo nešťastnou náhodou (obyčejně předávkování, fatální nehoda nebo extrémní životní styl obecně) zemřeli, se každý rok prodlužuje. Nemá cenu dělat výpis, ale jména jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Kurt Cobain nebo Amy Winehouse si jistě vybavíte. I smutek spojený s tím, když odešli. Do klubu přitom patří i filmoví, divadelní a další tvůrci. Extrémní případ je výtvarník Jean-Michel Basquiat. Brzy potom, co ho v podstatě na ulici objevil Andy Warhol, se dostal do světových galerií a jeho život připomínal pohádku. Ale sláva podpořila i jeho drogovou závislost, ta rozvinula paranoiu, kterou po Warholově smrti doplnily těžké deprese. Předávkoval se pár měsíců před 28. narozeninami.
Dal by se udělat nekonečný seznam deníků, ve kterých se umělci v rámci různých terapií pokoušeli z depresí a zoufalství vypsat. Není to ale moc povzbudivé čtení. Pro zajímavost zmíníme raději román, který skvěle dokumentuje nejen divoká a svobodomyslná 60. léta 20. století v éře hippies, ale taky tvrdý střet s realitou – v tomhle případě v podobě nijak romanticky vylíčené schizofrenie. Není to žádné „políbení bohem“, natož múzou, jak si snad i v dobré víře tehdy někdo mohl myslet. Je to nemoc, která jednoho z hrdinů knížky Expres do ráje málem stála život. Román je mimochodem autobiografický a napsal ho dnes už slavný spisovatel a terapeut Mark Vonnegut, syn ještě slavnějšího Kurta Vonneguta. A ještě jedna knížka určitě stojí za přečtení – Pod skleněným zvonem od Sylvie Plathové. To je zase autobiografie z období deprese. Taky spíš pro silnější povahy. Ale přesná.
Duševní chorobou zkrátka netrpěli jenom Vincent van Gogh (uřízl si ucho, aby fyzickou bolestí utišil bolest v nitru), Edvard Munch (děsivý obraz Výkřik patří mezi nejznámější umělecká díla na světě) nebo Albrecht Dürer (jeho Melancholii z 15. století objevíte nejen v učebnicích výtvarného umění, ale také psychologie). Cena, jakou platí mnoho umělců za svůj talent, je často větší, než si umíme představit.
Text: Michal Schindler Foto: Getty Images
