Zatímco na jaře měla online výuka pár dní nádech něčeho originálního, na podzim už všichni obracíme oči v sloup – rodiče i děti. Mrkněte na příběhy, díky nimž vám dojde, jak snadný přístup ke vzdělání vlastně máme.
Všichni jsme historky o těžkém životě v dobách, „než přišla na svět vaše generace, co si umí na všechno jenom stěžovat“, slyšeli stokrát. A sami jsme to už nejmíň stokrát řekli našim vlastním dětem. To je holt koloběh života. Tak jistě, děda s babičkou to určitě měli těžší než my. A co teprve jejich rodiče, kteří podle všeho žili nejspíš někdy uprostřed doby ledové nebo tak něco.
A kteří už v útlém věku:
Není divu, že krušné putování do školy si drží popularitu i na sociálních sítích.
Skutečnost je taková, že i dneska by nám online výuku leckde záviděli. Podle světové organizace UNESCO se kvůli válečným konfliktům a dalším problémům moderního světa dostupnost školní docházky na spoustě míst planety v posledních letech spíš zhoršuje. Týká se to hlavně dětí tzv. třetího světa, které často denně podstupují adrenalinové túry, jimiž bychom se my Evropani do konce života chlubili na facebooku. Ony kvůli nim ale bohužel dost často chození do školy vzdají. Tady je pár nejhorších cest do školy na ukázku.
Foto: Emily Mendes
Centrální základní škola pohoří je dokonale odříznutá od civilizace a děti z nejvzdálenějších míst do ní musejí absolvovat až pětihodinovou cestu. Hned několik organizací stezku vedoucí místy i po skalních stěnách vyhodnotilo jako nejnebezpečnější na světě, přesto se její profil za dlouhá léta nezměnil ani trochu. Potřebné stavební úpravy totiž znamenají pro místní nepředstavitelné finanční náklady. Když tedy není vyhnutí a děti musí do školy osobně kvůli zkouškám a podobně, vyrazí s nimi jako doprovod i dospělí, kteří jim na nejhorších místech pomáhají cestu zvládnout.
Foto: Timothy Allen
Jedna z nejvýše položených osídlených oblastí na světě. Neustále je vystavena extrémním klimatickým podmínkám odpovídajícím nadmořské výšce 3000–5000 m n. m. Navzdory velkému počtu slunečných dní se počasí rychle mění a přináší značné výkyvy teplot. V zimě je pak většina míst v pohoří až na pět měsíců úplně odříznutá sněhem a teplotami klesajícími k -40 °C. Pokud mají děti získat nějaké vzdělání, musejí se vydávat na životu nebezpečné několikadenní túry do internátních škol. Z těch se pak domů vracejí vzhledem ke komplikované cestě jen zřídka a většina z nich zůstane ve městech natrvalo, čímž se tradiční vesnice v horách vylidňují.
Foto: suryaschool.org
Typickým příkladem horského osídlení v Zanskaru je například vesnice Kargyak. Konkrétně tam žije 200 obyvatel, ale číst a psát umí pouze deset z nich. Pro nás je vesnice zajímavá tím, že právě v ní pár nadšenců z Česka v roce 2008 dokončilo výstavbu solární školy. Díky dodnes trvajícímu neziskovému projektu Surya nyní škola umožňuje místní celoroční vzdělávání až 60 dětí. Jedná se o unikátní projekt, který v regionu mimo jiné pomáhá udržovat tradiční tibetskou kulturu.
Foto: Reuters
V roce 2012 se na titulní stránky médií po celém světě dostaly děti, které po sérii povodní musely na cestě mezi indonéskými vesnicemi Ciwaru a Sabagi v okrese Lebak do školy ručkovat přes 162 metrů dlouhý visutý most nad rozvodněnou řekou Ciberang. Tedy pokud si nechtěly zajít pět kilometrů k vedlejšímu mostu, který ovšem nevypadal o moc lépe. Řeky tehdy strhly mostů několik a desítky dalších poškodily. Tak jako každý rok. Okres s velkým množstvím vodních toků má totiž podobných visutých mostů téměř pět stovek a podle šéfa místní správy cest a mostů je dlouhodobě v dobrém stavu pouze necelá stovka. V Lebaku tak patří adrenalin k putování mezi vesnicemi dlouhodobě, a to nejen v záplavové sezóně.
Upřímně, ještě vám online výuka přijde tak tragická?
Text: Michal Schindler Foto: Getty Images a ostatní
