Anestezioložka MUDr. Barbara Nižnanská pořádá kurzy první pomoci, kde se lidé učí nejen správně reagovat v krizových situacích, ale také zvládat stres, který s nimi bývá spojený. Podle ní se základy první pomoci mohou naučit nejen dospělí, ale i děti. Jak je to naučit a jaké nejčastější chyby při poskytování první pomoci děláme?
„Z našich zkušeností víme, že kvalitní mačkání hrudníku zvládnou v průměru až náctiletí, ale samotné rozeznání závažného stavu může život zachránit,“ říká anestezioložka MUDr. Barbara Nižnanská. Už jako studentka se nadchla pro první pomoc, což ji přivedlo ke spolupráci s Českým červeným křížem a následně k výuce v neziskové organizaci ZDrSEM, kde působí již 18 let. Během této doby odvedla desítky kurzů od základních poskytovatelských po instruktorské, založila konferenci pro lektory první pomoci a stala se odbornou garantkou organizace ZDrSEM. Stojí i za tvorbou knihy „Zachraň život s Nehodovými“ z edice Kouzelné čtení. Mimo svou profesi je také maminkou tří dětí a velkou propagátorkou toho, aby už i malé děti měly základní znalosti první pomoci. V rozhovoru sdílí nejen svou cestu k medicíně, ale také praktické rady pro rodiče, jak připravit sebe i děti na krizové situace.
Paradoxně ty, se kterými se naši účastníci možná nikdy nesetkají. Bezvědomí, dušení, masivní krvácení – chvíle, kdy jde o život a nestačí jen zavolat záchranku a čekat. Je potřeba správně a rychle jednat. Stává se to možná zřídka, ale pak jste vy jako svědek události ten rozhodující faktor, zda to dotyčný přežije, nebo ne. Na tohle jsou naši absolventi připraveni.
Když koukneme na dovednosti, které je potřeba mít nacvičené, tak jsou to tyto: Zaklonit hlavu bezvědomému člověku, zkontrolovat, zda člověk v bezvědomí normálně dýchá, umět kvalitně resuscitovat – ideálně kombinací stlačování hrudníku a umělého dýchání. Jsou situace, kdy pouhé stlačování hrudníku nestačí, třeba u tonoucích dětí. Umět vypuzovací manévry při dušení cizím tělesem – rány mezi lopatky a Heimlichův manévr. Umět zastavit masivní krvácení tlakem v ráně. A pak je potřeba mít zažitý správný postup při nehodě či zranění a umět rozeznat, kdy je namístě zavolat 155. Prostě teorie nestačí, důležitá je praxe.
Úplně nejhorší je neudělat nic. Z obavy, že spíš ublížím, ze strachu, z neznalosti... prostě nepomoci člověku v nouzi, projít okolo a nezastavit se. A z těch konkrétních chyb mě napadá dávání něčeho pod hlavu bezvědomému. S nadsázkou na kurzech říkáme, že kabelka je v Praze nejčastější vražedný nástroj. Když se bezvědomému hlava takto podloží, může to způsobit ucpání dýchacích cest a udušení. A do třetice – u člověka v bezvědomí se zástavou srdce se může objevit lapavé dýchání, takzvaný gasping. Je to matoucí, protože vypadá, že lapá po dechu. Svědci události pak mají pocit, že musí být „naživu“ a že srdce musí fungovat. Jenže srdce se už zastavilo a tohle jsou jen poslední reflexy těla. Když lapá po dechu, je potřeba začít mačkat hrudník. Doporučuji kouknout na video „Gasping! ...i mrtví dýchají“.
Rozhodně dá! Právě toto „zvyknutí si“ na krizové situace a natrénování správné reakce ve stresu je primárním cílem našich kurzů. Od začátku pracujeme prakticky, ale náročnost postupně stupňujeme. Po krátké ukázce a vysvětlení správného postupu si účastníci dovednosti zkouší v nácviku – přesně jim řekneme, co mají udělat, oni si to zkouší a my je podporujeme a případně korigujeme. Když zvládnou účastníci nácvik, zařazujeme jednoduché simulace. Už nevědí, co budou řešit, je to „jako doopravdy“. V místnosti třeba leží figurant hrající člověka v bezvědomí a kurzista se mu snaží pomoci. Během simulace do děje nezasahujeme, ale hned po ukončení proběhne rozbor, kde cílíme i na reflexi pocitů, míry stresu a nejistoty, hledáme její zdroje. Situace jsou postupně složitější a v druhé části kurzu zařazujeme i komplexní situace, jako je třeba autonehoda. Každý účastník si zkusí opakovaně zasáhnout samostatně v situaci, kdy figurant zkolabuje a je v bezvědomí, dusí se nebo masivně krvácí. Nikoho nikdy neshazujeme, chyby považujeme za naprosto normální součást výukového procesu, soustředíme se stejnou měrou i na to, co se povedlo. Projití takového tréninku našim absolventům dodá sebedůvěru. Vědí, že jsou na krizové situace připraveni.
Mám tři děti a Kouzelné čtení nás nadchlo už dávno. Ten koncept čtoucí tužky je prostě geniální, taháme ji s sebou všude, do auta i na výlety. Kouzelné čtení s první pomocí mi leželo v hlavě, ale netroufla jsem si sama se ozvat. Před asi čtyřmi lety jsem zjistila, že jednu takovou knížku napsal můj kamarád a spolužák z gymnázia Lukáš Falteisek. Je to knížka „Člověk a příroda“ a je daleko vtipnější, než název napovídá. Užili jsme si s ní spoustu legrace. No a Lukáš nás propojil s Lucií Zajícovou z Albi, která se za téma první pomoci postavila a nabídla mi spolupráci.
Od narození samozřejmě! Děti se učí nápodobou, a pokud vidí, že v krizové situaci jednáme racionálně a co nejklidněji, je to pro ně ta nejlepší výuka. Když vidím, jak dítě spadne z klouzačky nebo se praští, odře či popálí, jasně, že ho utěšuji, ale zároveň se v klidu zkusím vyptat, co přesně se stalo, odkud spadl, o co se praštil, zeptám se, kde to přesně bolí, a na to místo se podívám na holou kůži. Tříleté děti zvládnou pustit YouTube, tak proč je nenaučit i nouzové volání nebo použití aplikace Záchranka? Čtyřleté děti by měly znát adresu domova a jak zalarmovat sousedy. Doma lze trénovat různé scénáře – například volání na záchranku s rodičem jako dispečerem, popis místa, kde se nacházejí, nebo co by dělaly v krizových situacích. U starších dětí pak můžete trénovat otáčení bezvědomých, záklon hlavy a kontrolu dechu.
Zásadní je přivolat pomoc – nebát se toho a vědět jak. Dle našich zkušeností opravdu kvalitní mačkání hrudníku zvládnou v průměru až náctiletí, ale je spousta situací, kdy život zachrání samotné rozeznání závažného stavu. Mluvím například o mrtvici nebo infarktu u prarodičů (bohužel v dnešní době třeba už i u rodičů). Dítě může být jediný svědek události, kdy začne být babička divná nebo dědu začne najednou bolet na hrudníku a zle se mu dýchá. Nebo třeba umět rozpoznat vážný úraz hlavy u kamaráda. Naučit se rozpoznávat, kdy je to “na záchranku” a umět ji přivolat je zásadní.
Máme už dlouhou dobu v nabídce kurz „Mama“ zaměřený na první pomoc dětem od narození do cca šesti let. Je určen pro rodiče, prarodiče, chůvy, učitele v MŠ, vedoucí kroužků či cvičení pro děti atd. Celodenní osvědčený formát. Protože ta první pomoc novorozeňátkům a malým miminkům je přeci jen ještě trošičku odlišná a hlavně novopečené maminky nemají žádný „volný“ čas, zařadili jsme letos do nabídky i kurz „Mimi“ a „(s)Mimi“. Je to kraťoučký kurz (3 hodiny, což je z našeho pohledu na zažití správných reakcí málo, ale limitem je doba, kterou děti vydrží bez mámy). Na kurzy „(s)Mimi“ je pak možné vzít mimiňouse s sebou. Zvlášť dokud se neplazí, je to vlastně v pohodě a skvěle strávený čas. Moc doporučuji všem novorodičům!
Když vidím, jak jsou účastníci po kurzu nadšení, spokojení a plní nově nabytého sebevědomí. Rozkvetou a září. A pak když se občas podaří a napíšou, že někomu zachránili život... to jsou hodně dojemné chvilky a smysluplnost našich kurzů se v ten moment zdá být přímo hmatatelná.
Změny a rovnováha. Když po náročné a intenzivní práci vypnu, jsem s rodinou a třeba cestujeme v naší dodávce, jsme v přírodě, lezeme po horách či šnorchlujeme v moři nebo fandíme manželovi na triatlonových či cyklistických závodech. A když se toho nabažíme, je zas největší radostí se vrhnout s novým elánem do práce a vymýšlet, organizovat, psát i učit. Učení a vymýšlení co nejefektivnější výuky první pomoci je moje vášeň, neskutečně moc mě to baví.
Text: Viola Černodrinská Foto: archiv Barbary Nižnanské, Getty Images
