Zeptejte se dnes pětiletého dítěte, kdo to je Mickey Mouse, kačer Donald nebo Pluto a možná na vás bude koukat s otevřenou pusou. Když se ale před ním zmíníte o Mewtwovi, Charizardovi nebo Bulbasaurovi, téměř jistě se mu rozzáří oči. Že je neznáte? Tak to si můžete gratulovat – nezastihla vás další vlna pokémonové mánie, která se už přes 20 let vrací jako bumerang.
Nebo jako mor, jak by řekla spousta cyničtějších rodičů. Pro dospělého je poměrně těžké pochopit, co děti vidí na tisících malých kartičkách s obrázky prapodivných tvorů s ještě prapodivnějšími jmény. Zvláště když ratolesti vyžadují dokupování dalších a dalších balíčků, po jejichž rozbalení často jen smutně pokrčí rameny, protože neobsahují zrovna jejich oblíbenou příšerku. Vzhledem k tomu, že balíčky typicky čítají pouhých 11 kartiček a stojí často hodně přes stovku, rozladěn je následně i jinak obvykle chápavý a milující rodič.
Může být celé tohle pokémonové šílenství pro děti nějak škodlivé? Než na tuhle otázku odpovíme, musíme se trochu hlouběji ponořit do pokémoního vesmíru. V něm totiž zmiňované kartičky hrají sice důležitou, ale ne jedinou hlavní roli. Proto jsme se rozhodli tento článek rozdělit na dva díly. Nejdříve se pokusíme tenhle vesmír alespoň trochu pochopit – oni totiž pokémoni hned tak nikam nezmizí, a pokud je zakážete, dítě si k nim cestu stejně najde. Takto aspoň budete vědět, s čím máte tu čest, a možná svého potomka zaskočíte informací, kterou by od vás nečekal. Třeba za kolik se prodala nejdražší kartička a jak pokémoni souvisí s brouky.
Příběh pokémonů by šel vyprávět jako pohádka. Kdysi dávno, konkrétně v sedmdesátých letech minulého století, žil na okraji Tokia chlapec jménem Satoši Tadžiri. Moc rád se toulal a sbíral nejrůznější brouky, které pak nosil k nelibosti své matky domů. Její nelibost se ještě zvětšila, když Satoši později místo brouků začal sbírat skóre v arkádových počítačových hrách. To byly takové mohutné stroje připomínající bláznivě pomalované ledničky. Měly obrazovku, kde se daly hrát jednoduché hry, které vypadaly jako parodie na Minecraft. Ale tehdejší japonští kluci nic jiného neznali, tudíž z toho byli paf včetně Satošiho, který opustil školu a místo toho založil časopis o počítačových hrách jménem Game Freak. Co si o tom myslela jeho matka, neradno domýšlet.
Jenže pouhé psaní o hrách milému Satošimu brzy nestačilo. Chtěl je sám tvořit. Tehdy se už psala slavná devadesátá léta a místo arkádových ledniček frčel přístroj do ruky s malou obrazovkou zvaný Game Boy. Vyráběla ho společnost Nintendo a dal se propojit kabelem, takže dva hráči mohli hrát proti sobě. A tehdy přišel Satoshi s geniálním nápadem, že hráči nemusejí jen soupeřit, ale můžou si i něco vyměňovat. Třeba brouky, kteří jako by lezli po tom kabelu. Ale viděli jste někdy zblízka brouka? Moc pěkná podívaná to není, a tak Satoši s kamarádem vymysleli poněkud roztomilejší pokémony, což je zkratka pro japonské slovní spojení „kapesní příšera“.
Vývoj počítačové hry trval Satošimu a jeho kolegům dlouhých šest let a za tu dobu už Game Boy začal ztrácet pozice, protože se objevily mnohem propracovanější hry pro PC na cédéčkách. Takže když hra v roce 1996 konečně vyšla, Nintendo v její úspěch příliš nevěřilo. Jenže navzdory očekávání prodeje pomalu, ale jistě stoupaly, a když se mezi hráči rozkřiklo, že kromě všech 150 pokémonů, kteří byli v původní verzi, přidal Satoši do hry i jednoho tajného, kterého bylo zatraceně těžké získat, zrodil se prodejní hit. Nintendo rychle pochopilo potenciál a ještě ten samý rok začalo vydávat právě ony papírové kartičky a natočilo první z řady kreslených seriálů.
A to jsou dodnes tři pilíře, na kterých celý ekosystém pokémonů stojí: počítačové hry, karty a animáky vytvořené v japonském stylu manga. Aby se ale z pokémonů stal globální fenomén, většina příšerek musela být přejmenována. Slavný Pikachu sice zůstal, ale třeba sympatický trenér pokémonů Ash se v originále jmenuje Satoši (moudří už vědí...). I to přispělo k tomu, že se z pokémonů stal nejúspěšnější produkt populární kultury, který od svého zrodu vydělal neskutečných 100 miliard dolarů. Mobilní verzi pokémonů pracující s tzv. rozšířenou realitou si od roku 2017 stáhla miliarda lidí. Některé kartičky pokémonů jsou také ceněné sběratelské kousky – ta nejdražší se na eBay v prosinci 2020 prodala za 350 tisíc dolarů (ano, cca 7,5 milionu korun).
Naštěstí k tomu, abyste si se svými dětmi karty zahráli, podobné speciální karty nepotřebujete. Stačí vám dva balíčky o šedesáti obyčejných kartičkách. Ačkoli z množství údajů, které na nich jsou uvedené, vás může jímat závrať, pravidla nejsou zas tak složitá. Navíc se je lze rychle naučit pomocí některého z mnoha videí na YouTube. Náhoda tu sice hraje svou roli, ale ne v takové míře jako v jiných hrách. A tak si děti procvičí strategické myšlení, budou hodně počítat a zlepší si své jazykové schopnosti, protože všechny údaje na kartách jsou v angličtině. To samozřejmě neznamená, že by pokémoni neměli i své stinné stránky. Ale o tom až příště...
Text: Matěj Černý Foto: Pokemon.com
