Nikdo nás ve škole neučil, že si můžeme vybírat to, na co myslíme, nebo že každé naše rozhodnutí určuje to, kým se stáváme, tvrdí Tereza Rak, úspěšná influencerka, majitelka instagramového profilu Srdce z jeřabin a maminka tří dětí. Svůj úspěch si tvrdě odpracovala, a jak sama uznává, občas to nebylo vůbec snadné. Dnes inspiruje tisíce lidí a ukazuje, že radovat se můžete i z úplných maličkostí.
Bylo to trochu složitější… Před dvěma lety jsem měla za sebou už téměř šest let mateřské a minimálně další tři roky mě čekaly. Přišlo mi, že po tak dlouhé době už mě nikdo v oblasti online marketingu, která mě tak bavila, nezaměstná. Proto jsem si řekla, že se musím naučit, co je na sociálních sítích nového, a že pokud ještě nepatřím do starého železa, zvládnu založit nový profil a získat prvních 1000 sledujících za pouhý měsíc. Tehdy mi přišlo, že je toto číslo nereálné, ale že pokud se mi to podaří, tak ještě mám trhu co nabídnout.
Vlastně ano, ale nebylo to vůbec snadné... než jsem na Instagram vstoupila, prošla jsem si spoustu videí a e-booků, jak na Instagramu uspět. Musela jsem se naučit i všechny nové funkce, protože já jsem svět sociálních sítí opouštěla v době, kdy všichni na Instagramu postovali pouze přefiltrované fotky. Nic jako stories nebo IGTV jsem neznala a musela jsem se v tom zorientovat. Na základě těchto poznatků jsem si vytvořila plán. Obsahoval aktivní postování, ale vedle toho hlavně aktivní komunikaci v komunitě, pro kterou by můj profil mohl být zajímavý. Po tom, co jsem každý večer uspala děti, jsem trávila hodiny u mobilu a zapojovala se do diskuzí a komentářů pod příspěvky, které měly s mým tématem souvislost. To byla jediná možnost, jak zaujmout ty, pro které by můj profil mohl být zajímavý. Když máte začínající profil, nikdo vás nedoporučuje dál a ani sama síť vám žádné dosahy zadarmo nedá. Musíte si pozornost získat svojí aktivitou a pílí.
Sama jsem tím vlastně dost překvapená. Na začátku mi šlo hlavně o to pochopit, jak sítě fungují. Neměla jsem v plánu vytvořit nějaký velký profil, chtěla jsem si to jen vyzkoušet. Už za ten první měsíc jsem poznala spoustu skvělých lidí, se kterými jsem měla společné záliby. Najednou mi přišlo důležité pokračovat ne pro nějaký výsledek a sledovanost, ale pro tu komunitu jako takovou. Bavilo mě připravovat nápady na tvoření a dávat lidem, kteří mi byli svými zájmy blízcí, inspiraci. Srdce z jeřabin bylo první dekorací, kterou jsem si sama vymyslela a na profilu ji ukázala. Dodnes je to moje oblíbená dekorace. Je obyčejná, jednoduchá, ale přesto pro mě krásná a něžná.
Ještě při studiu sportovního managementu na FTVS jsem začala pracovat pro mezinárodní společnost Holmes Place, působící v oblasti fitness a wellness služeb. Začínala jsem na jedné z nejnižších pozic jako prodejce. Prováděla jsem nové členy po klubu a vysvětlovala jim fungování členství. Tato pozice mi dala skvělý základ v oblasti prodeje. Sama společnost investovala spoustu peněz do našich školení, a tak jsem měla možnost projít kurzy v oblasti prodeje, komunikace s lidmi atd. Bavilo mě to, vymýšlela jsem různá partnerství a kooperace, a tak mi byla po roce nabídnuta pozice v marketingu. Ten mi byl mnohem bližší a bavil mě tak, až se ze mě stal workoholik. V práci jsem trávila téměř všechen svůj čas. Můj nadřízený se postupem času stal CMO (Chief Marketing Officer) a zodpovídal za celou společnost v oblasti marketingu. Spolu s ním jsem měla možnost jezdit po světě a učit se od těch největších lídrů v téhle společnosti. V mém věku to tehdy bylo něco neskutečného! Podílela jsem se na marketingových strategiích pro všechny země, kde mělo Holmes Place zastoupení. Zúčastnila jsem se některých setkání těch nejvyšších lidí ve firmě, hodně jsem cestovala. Pak dostal můj muž pracovní nabídku v Hongkongu a já jsem s ním odjela. Holmes Place mi přesto nabídlo pracovat pro ně na dálku a to byla doba, kdy jsem z marketingu přešla do online marketingu. Dostala jsem na starost vývoj webu, mobilních aplikací, sociální sítě… Dá se říct, že jsem tehdy žila úplně jiný život, než žiju dnes.
Myslím, že mi nechybí nic. Bylo samozřejmě krásné mít zajímavou práci, hodně cestovat a poznávat cizí kultury, a to nejen v rámci mé práce, ale i pak s mým manželem, díky kterému jsme žili šest let v zahraničí a měli jsme možnost poznat spoustu míst v Asii. Vzpomínky na to období mám moc ráda, ale děti bych do svého tehdejšího života přivést nechtěla. Jsem ráda, že nyní žijeme úplně jinak, poklidně, v přírodě a bez stresu. Myslím, že se už nikdy nevrátím k tempu práce, jaké jsem měla před dětmi, a jsem jim za to vděčná. Život je dnes plný lákavých možností a někdy si myslím, že to nejlepší je umět jim odolat.
Ale já taky často nestíhám! Možná mi trochu pomohla předchozí práce, kde jsem často fungovala jako projektový manažer, který musí vše naplánovat tak, aby se všechno stihlo. Co mi ale pomáhá nejvíc, je nemít přehnaná očekávání a neplánovat si toho až moc. Většinou mám za den jednu dvě věci, které chci stihnout nad rámec svých běžných povinností. S dětmi se totiž může stát až moc věcí, které zkrátka nenaplánujete. A když toho chcete za den stihnout moc, stačí, když vám dítě zrovna nechce po obědě usnout, a vy už jste ve stresu, co všechno nestíháte. Beru to tak, že moje hlavní práce je teď péče o děti. Když vyjde čas a stihnu s nimi i něco navíc, je to fajn, ale když nestihnu nic a „jen“ jsem se o ně dokázala ten den postarat, mám to podstatné splněno.
A jsem vděčná, že i díky zaměření mého profilu moje práce spočívá ve věcech, které bych dělala tak jako tak, a děti toho mohou být součástí. Třeba jedeme společně na kolech nasbírat šípek a já si z něj pak upletu věnec, který nám visí na dveřích, a pro své sledující přitom natočím návod, jak se takový věnec plete. Jediné, co tedy dělám oproti jiným maminkám navíc, je stříhání videa a odpovídání na zprávy, které mi chodí. I když se přiznám, že i těch jě někdy až až…
Na tohle téma se snažím i na svém profilu občas upozorňovat a ukazovat, že ne všechno je tak skvělé, jak by se mohlo zdát. Je ale těžké udržet tu správnou míru. Já chci dělat příspěvky inspirativní a nějakým způsobem smysluplné. Někoho něco naučit, pomoci mu vytvořit něco hezkého, co mu bude potom dělat doma radost. Přímo svůj osobní život na sítích nesdílím, a pokud ano, tak je to třeba formou nějakého tipu na výlet, který jsme zažili. Nedává mi proto smysl ukazovat hory prádla, které na mě čekají, nebo neuklizenou kuchyň. Ale to vše je samozřejmě i u nás, a velmi často! Maminkám bych spíš vzkázala, ať si vyberou, co skutečně chtějí sledovat na sítích a co mají pocit, že jim zlepšuje život. Před nějakým časem jsem se začala zajímat o to, jak nás online svět ovlivňuje, a od té doby jsem si začala velmi pečlivě a vědomě vybírat to, co na sebe nechám působit. I vaše nejlepší kamarádka si může skrze sociální sítě dokazovat svou vlastní hodnotu, a přestože ji máte rádi, sledovat její obsah na sítích vám může vlastně škodit. Není nic jednoduššího než si takového člověka ze sledování odebrat, což lze i tak, aniž by o tom věděl.
Celé to prošlo vývojem. Dřív jsem měla přesně stanovený plán na celý měsíc a striktně jsem se ho držela. Inspiraci jsem nacházela nejčastěji na Pinterestu. Ten miluju a dokážu na něm strávit ze všech sítí určitě nejvíce času. Teď už je to ale jiné. Většinou mé příspěvky vychází z momentální nálady a z toho, co si sama chci doma vytvořit. Hodně peču, ráda si zkrášluju domov, vymýšlím různé aktivity pro děti. Většinou, když vím, že něco z těchto nápadů by se mohlo hodit i mé komunitě, tak to natočím a sestříhám.
Přes 10 let jsem dělala keramiku a hodně mě to bavilo. Vedle toho jsem ale i hodně sportovala. Závodila jsem v týmu sportovního aerobiku. Takže nevím, jestli si to odporuje, nebo se to doplňuje. Jakékoli tvoření mě ale bavilo vždycky. Pamatuji si, že mi jednou jedna sousedka chtěla zaplatit za to, abych jí udělala vánoční přáníčka. Se sestrou a kamarádkami jsme také celé léto pletly náramky z korálků a bavlnek. Zkoušela jsem i trochu šít. Myslím, že nějaká potřeba tvořit a vidět za sebou výsledek mi byla blízká vždycky.
To vlastně vnímám jako největší výhodu mé práce. Děti jsou téměř vždycky někde poblíž, i když v záběru nejsou vidět. Při pečení asistují vždycky. Sedí na kuchyňské lince a střídají se, kdo co nasype nebo zamíchá. Často si dělají svůj výtvor podle mého. Je to ale zase tím tématem, kterému se věnuji. Ukazuji nápady na výtvory, které právě zvládnete dělat i s dětmi.
Jen když natáčím delší videa pro nějaké značky, u kterých se potřebuji víc soustředit, tak si to naplánuju na den, kdy děti vyrazí s manželem třeba na výlet.
Albi jsem znala, a proto mě i zaujala jejich reklama, kde hledali nové tvůrce do svého týmu. Tehdy jsem se přihlásila, i přesto, že jsem tušila, že budu tak o 10 let starší než ostatní zájemci. Bylo to tak! Ale i přesto jsem v týmu Albi dostala šanci a rok jsem spolupracovala na rozjezdu jejich TikTok kanálu. Práce mě obrovsky bavila, a nebýt tak málo času, který mám, určitě jsem v týmu dodnes. Jsem ale moc vděčná, že naše spolupráce neskončila, jen se přesunula z TikToku k tvorbě diáře, který jsme společně s Albi vytvořili a který si, jak se zdá, získal oblibu.
To bych neřekla, ale když už něčemu věnuju svůj čas, snažím se to dělat co nejlépe. K tvorbě diáře mě Albi oslovilo asi před rokem. Přiznám se, že jsem myšlenku na diář nesla už delší dobu v hlavě, a tak mě to moc potěšilo. Snažila jsem se do něj dát to nejlepší, a proto jsem ke spolupráci oslovila Jitku Zajíčkovou a Janku Chudlíkovou. Jitka je úžasná malířka akvarelu, jejíž tvorba mě uchvátila už před několika lety, a dodnes mám limitovanou edici dětské plenky s její ilustrací. Janka je koučka osobního rozvoje, která mi obrovsky pomohla v době, kdy jsem si připadala na dně. Díky ní jsem pochopila, jak fungují naše myšlenky a pocity, a díky jejím kurzům a potom i osobním konzultacím jsem dokázala hledat samu sebe. Nikdo nás ve škole neučil, že si můžeme vybírat to, na co myslíme, nebo že každé naše rozhodnutí určuje to, kým se stáváme. Došlo mi, jak moc dělám věci pro druhé, aby byli spokojení, abych někoho nenaštvala nebo neurazila, a zatím jsem se kvůli tomu vzdalovala sama od sebe. Až s Jankou jsem si uvědomila, že někdy ta cesta k sobě samému může vést přes nelehká rozhodnutí a ztráty, ale nelze to udělat jinak, protože sami se sebou být musíme. Janka mě toho naučila mnohem víc a byly to pro mě tak převratné objevy, že bych je přála zažít každému. V diáři jsou proto motivační texty a citáty přímo od Janky a na připravovaném webu, který k diáři také bude, budou i některá její videa.
Musím říct, že po sedmi letech, kdy se stále ještě někdo v noci budí nebo mi leze do postele, si moc užívám nerušený spánek. Ten mám ale málokdy. Většinou mi nevadí pracovat hodně fyzicky, ať už na zahradě, nebo okolo dětí. Potřebuju spíš mentální relax. Někdy mám pocit, že slovo „mami“ zní každých 20 vteřin a člověk se s dětmi nedokáže ani na chvíli ponořit do své myšlenky bez vyrušení. Nejvíc si proto odpočinu, když muž vezme děti na výlet a jsem doma sama. Mohu dělat věci svým tempem a přemýšlet svojí rychlostí. Za takový den většinou stihnu dodělat hrozně moc věcí a mám z toho radost.
Spoustu! Milujeme hry od Albi, nejvíce u nás teď frčí Karak nebo Ubongo, to hrajeme téměř denně. Taky se mi moc líbí celá sekce Kouzelného čtení. Děti mají několik knih, líbí se mi, kolik nových věcí se díky knížkám naučí. Nemám ráda digitální hry pro děti. Naše děti nemají ani mobil, ani televizi, ale Albi tužka mi přijde skvělá. Je to, jako by člověk s dětmi nad knížkou seděl a sám četl. Přitom si děti dokážou knížku prohlédnout samy a já mám chvilku času. Přijde mi to mnohem lepší než je posadit před televizi.
Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že pocit štěstí neleží někde venku na někom nebo něčem. Je uvnitř v nás. Člověk může objektivně prožívat tu nejkrásnější chvíli v životě, a přesto se cítit nešťastně. To, co mi dělá v životě největší radost, jsou často obyčejné chvíle, kdy je vše v harmonii. Miluju klid a pohodu s celou rodinou. Chvilky, které se často dějí jen u nás v obýváku, nemusíme kvůli nim nikam jezdit nebo něco speciálního zažívat. Jsou to naprosto obyčejné chvíle, kdy si uvědomím, jak je to všechno hrozně fajn. Tyhle chvíle jsou moje radost.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová
