Je tak bezprostřední a zapálený do své práce, že máte už během rozhovoru pocit, že musíte okamžitě začít podnikat. Nebo mu alespoň začít tykat a chodit s ním pravidelně na pivo. Antonín Kokeš má na podnikání talent, i když sám říká, že to je jen pět procent. Zbylých devadesát pět si tvrdě odpracoval.
Studentská kolej, kde se všechno zrodilo. Můj miniaturní pokoj, který jsem obýval, a Staroměstské náměstí, kde jsme s Albi začínali.
Tenkrát jsme do toho skočili po hlavě a věřili, že to má smysl. V tom úplném začátku jsme neměli žádný byznys plán nebo něco podobného. Prostě jsme si řekli, že zkusíme prodávat pohlednice cizincům. Nakoupili jsme tehdy krabici pohlednic, naaranžovali je na stojan a stoupli si na Staromák. To bylo celé.
Ano i ne. Myslím, že šance uspět v podnikání jsou pořád stejné. Samozřejmě že v 90. letech, v době našich začátků, bylo hrozně moc možností. Cokoliv jste tehdy začali dělat, tak byla novinka. První kavárny nebo první pizzerie měly obrovský úspěch, protože to tady jednoduše nebylo. Dneska je kavárna na každém rohu, ale zase máte spoustu možností třeba v oblasti sociálních médií. Můžete tak začít byznys úplně z ničeho. Stačí mít pro začátek dost followerů.
Já se bojím furt.
Ale co to je neúspěch? Je těžké si to definovat. Neúspěch je třeba bankrot, ale existuje spousta podnikatelů, kteří zbankrotovali a další firmu dotáhli na úplnou špičku. Neúspěch vás může posunout dál. S Albi jsme jich zažili hodně a zažíváme pořád. Je to, jako byste chtěli hrát mariáš a nikdy neprohrát, k podnikání neúspěchy prostě patří.
Třeba náš vstup na polský trh před osmnácti lety. Moje představy se tehdy naprosto lišily od reality. Myslel jsem si, že jednoduše zopakujeme úspěch, který jsme měli na Slovensku. Vůbec jsme nebyli schopni zvýšit obrat, dlouho nám trvalo pochopit odlišnosti tamního trhu. Narazili jsme třeba na to, že přáníčka, tady humorná, se tam vůbec nechytla. Hrají také jiné hry než my. A nakonec Poláci jsou jiní byznysmeni než my. Náročné bylo také obsloužit území, které je oproti Česku ohromné.
Momentálně expandujeme s některými produkty do Rumunska, Chorvatska, Slovinska a Maďarska, kde máme partnery, kteří naše produkty distribuují. Chystáme se také vstoupit na skandinávský trh. Zda to bude formou pobočky, nebo opět formou exkluzivní distribuce přes lokální partnery, se teprve ukáže.
Podnikání je podobné čemukoliv jinému – sportu nebo umění. Každý vrcholový sportovec vám řekne, že talent je pouze 5 %. Pokud chcete být dobrý na těch zbylých 95 %, což je hodně, tak vám stačí se učit a mít praxi. Nemyslím si, že by talent byl určující. Důležité je spíš to, jestli vás to baví, jestli to chcete dělat, jestli v tom vidíte nějaké poslání a také jestli to nevzdáte příliš brzy. Pak už je rozdíl jen v tom, jestli zpíváte doma pro kamarády, nebo vyprodáváte haly.
Lekce, kterou jsme v Polsku dostali, mě z toho dost vyléčila. Už jsme se pak nepouštěli do velkých dobrodružství. Pár českým firmám se podařilo uspět v Americe, ale prodávaly často globální produkt, software a podobně. V Albi jsme hodně vázaní na jazyk. Všechny ty hry, přáníčka a dárky obsahují texty. Nevýhoda v expanzi, ale obrana proti konkurenci.
V první řadě je dobré vymyslet, co chcete dělat. Nemusí to být něco, co na trhu není. Musí to být něco, co vás oslovuje, co máte rádi. Právě tady skončí devadesát procent lidí, protože mají pocit, že dokud nebudou mít ten originální nápad, nemůžou začít podnikat. To, co děláme my – pohlednice, hry, to všechno už tady bylo.
Dám vám příklad – když otevíráte restauraci, tak v záplavě stovek, ne-li tisícovek dalších neděláte nic nového. Když ale uděláte dobrou restauraci s normálním produktem poctivě uvařeným, bude to stačit. Druhá rada by za mě byla nějak začít. Skočit do toho po hlavě! Začít z mála, nepoužívat externí financování, zkusit jednoduše využít své zdroje. Mám spoustu známých, kteří už pátý rok přemýšlí, jestli do něčeho jít, nebo ne. Čím víc plánujete, tím víc se začnete bát.
Nevzdat to po prvních neúspěších. Protože ty přijdou. A pokud nepřijdou neúspěchy, tak přijdou různé výzvy, kdy se buď posouváte dál, nebo se snažíte udržet na nějaké úrovni. A i to je strašně těžké. V Albi vyrobíme deset produktů, sedm je neúspěšných, dva něco mezi a jeden úspěšný. To je podle mě jediná cesta. Kdyby existoval vizionář, který by řekl, co dělat a co nedělat, bylo by to skvělé. Ale žádný tady není. A takhle je to se vším, s každým dalším produktem nebo službou, kterou budete dělat. Lehké začátky jsou super, ale klíčové je u toho vydržet a mít pořád vnitřní motivaci, i když vás nikdo nechválí.
Když se po čase ukáže, že to, co dělám, má smysl. Že se mi po x slepých cestách podařilo najít tu správnou. Na rozdíl od zaměstnance totiž jako šéf nemáte nikoho, kdo by vás chválil a motivoval k další práci. Musíte čekat na výsledky.
Já vždycky hledám zaměstnance na dlouhodobý pracovní poměr. Nevnímám to tak, že spolu budeme fungovat jen chvíli. Postupem času zjišťuju, že je dobré mít ve firmě lidi, kteří ji dobře znají a věří jí. A udržet si takové je strašně těžké.
Pekárny jsem chtěl otevřít už dlouho. Nápad vznikl na pouti do Santiaga de Compostela, kdy jsem míjel spoustu malých krásných pekáren. Tenkrát jsem hledal nějaký nový impuls, něco z jiného světa. Albi už tehdy šéfoval profesionální CEO a já měl možnost se porozhlédnout po něčem novém. Spousta lidí mě od toho ale dost odrazovala.
Je to velmi rozdílný svět. Pro mě bylo asi nejtěžší porozumět duši pekaře. Je to neskutečně těžká práce, vstávají brzo a vykonávají fyzicky velmi náročnou práci. A co mě překvapilo? Úspěch, jaký první pekárna v Laubově ulici v Praze měla. Absolutně to předčilo moje plány.
Povedlo se tam několik věcí – hezké prostředí a opravdu dobrý chleba. Na tom jsem si dal záležet, aby to byl takový ten správně vypečený chleba s křupavou kůrkou, který jsem znal z dětství.
Vyrostl jsem ve Vyškově a kousek odtamtud, v Račici, se dělal ten obyčejný, ale poctivý český chleba. A na něm jsem pekárnu postavil. První dny po otevření jsme dokonce museli chleba rezervovat.
Žádné.
Chci se teď věnovat Kinoku. Tak jako pečení je těžké, móda je ještě těžší, zvlášť když chcete celý proces výroby soustředit do Česka.
Moje čtyři děti.
Mnoha způsoby. Sportem nebo procházkou se psem v lese. Tam vypínám mozek. Pravidelně chodím taky na takové své poutě, třeba z Řípu na Blaník.
Náš syn Vincent mě požádal, abych mu dal tři rady do života. Už je totiž ve věku, kdy je každá moje rada v podstatě nevyžádaná. První rada, kterou jsem mu dal, byla, aby si našel dobré kamarády. Kamarádství není zadarmo, o kamarády musíte pečovat, musíte k nim být fér a upřímný a to není vždycky jednoduché. Za druhé, ať si najde práci, která ho baví. Je úplně jedno, co to bude, ale důležité je, aby to dělal rád. A ta třetí je rada mého tatínka, ať se ožení z blbosti, protože z rozumu už to neudělá. A s tím se nedá nesouhlasit. Člověk musí občas udělat věci, na které nemá rozumové vysvětlení. Vždyť se přece říká: „Jsem do tebe blázen.“
To je hrozně těžká otázka. Přál bych si, abych měl stejnou energii a optimismus, jako mám teď. Abych se pořád těšil do práce, za dětmi. Za deset let se vidím, doufám, se stejnou ženou, kterou mám rád a která mě podporuje. A snad mě i za deset let budou moje děti brát. Slibuju, že tou dobou už nebudu dávat nevyžádané rady.
Chtěl bych, aby dělaly to, co je bude bavit. A jestli budou pokračovat v tom, co dělám já, tak je to super. Ale rozhodně je do toho nutit nebudu.
Text: Viola Černodrinská Foto: Jan Strmiska
