„Před mnoha lety, když jsem byl na K2, jsme si s kamarádem z jeslí slíbili, že vylezeme na Lost Arrow Spire v Yosemitském národním parku. Je to dost šílený plán, ale řekli jsme si, že to dáme,“ směje se Petr – přírodovědec, fotograf, kameraman, sportovec, otec dvou dcer a nově také ambasador Vědecké stavebnice od Albi. Dali to.
V rohu kavárny sedí nenápadný muž, na krku náhrdelník z korálků a brýle. Před sebou má otevřený laptop, vedle sebe batoh, z jehož postranní kapsy vykukují lezecké boty. „Je skvělé, že jste mohla přijít sem, mám to pak kousek na stěnu,“ říká Petr s úsměvem a dodává, že trénuje na výstup na El Capitan, kam za několik dní odjíždí. Zatímco pro většinu lidí to zní jako naprostá šílenost, pro Petra je to prostě další výzva. Než tenhle rozhovor spatřil světlo světa, Petr na svůj vysněný vrchol vylezl. A vlastně vás to ani nepřekvapí - jeho webové stránky a sociální sítě jsou jako okno do života Waltera Mittyho. Jenže tentokrát skutečného. Jen za poslední rok stihl navštívit Kolumbii, Srí Lanku, Nepál, Rumunsko, Irsko, Polsko, Madeiru, Švýcarsko, Ameriku a přejet celé Česko a Slovensko od východu na západ na kole.
To by byla úplná šílenost! My jsme měli na mušce Lost Arrow Spire, kde za nevyjasněných okolností zahynul český horolezec Miroslav Šmíd. Jeho kniha Ze života horolezce mě hodně ovlivnila. Byl to úžasný člověk, fotograf a vizionář. Hodně se na něj odvolávám ve svých knihách. Tímhle výstupem jsem to chtěl celé hezky uzavřít. El Capitan jsme měli v plánu jen v případě nečekaného úspěchu – a ještě že na to nedošlo, protože na něj bych potřeboval mnohem více zkušeností.
Těžší, než jsem čekal. Ale taky lepší! Úplnou náhodou jsme tam potkali dvě kamarádky, které natáhly highline v místě, kde byla natažena vůbec první lajna na světě. A jedna ji fakt přešla! Nám to hodně usnadnilo návrat z Arrow Spire na masiv. Nazpátek jsme po té highlajně přejeli, což byl pro mě jeden z nejsilnějších momentů celé výpravy do Ameriky.
Měl jsem strach, že budu mít strach. Ale ten nějak nepřišel. (smích) Naopak jsem si to nečekaně užil. Chvíli jsem se v hlavě zaobíral tím, jak tam tak visím skoro kilometr nad zemí, zavěšený v tom jednom malém textilním poutku sedacího úvazku… ale pak mi došlo, že tak to dělám vždycky, i níž. A tak jsem to vytěsnil.
Spíš se pokaždé smiřuji s tím, co mě čeká. (smích) Snažím se nějak udržovat v kondici – lezu, jezdím na kole a běhám. Zkrátka tři hodiny aktivit denně. Na Lost Arrow Spire jsem ale nemusel extrémně trénovat, protože jsem tam hlavně fotil a natáčel. Lehčí délky jsem lezl, jinak jsem ale používal jumar, což je jednodušší a rychlejší způsob lezení pomocí stoupacích želez. Před odjezdem jsem to úplně neuměl, ale naučil jsem se to na místě za pochodu. (smích)
Asi vždycky na tu nejaktuálnější. Pokud bych ale měl vybrat něco z poslední doby, tak by to byla Kolumbie, kam jsme jeli jako vědecký tým na přelomu ledna a února letošního roku. Prošli jsme místy, kde před námi byla jen partyzánská vojska – jinak nikdo. Byli jsme v oblastech bez infrastruktury, kam je opravdu těžké se dostat. Chodili jsme po stezkách, kudy chodí tak leda lovci a zvířata. Objevili jsme tam nové druhy orchidejí, a dokonce patrně i nový druh dinosaura. Podařilo se nám také rozdat dva tisíce knížek o přírodě místním dětem. A rozhodli jsme se sjet jako první místní divokou řeku, kde jsem si způsobil úpal mozkového kmene. Dobrodružství!
Někdy mám více práce, jindy méně. Včera jsem měl například náročný pracovní den, ale i tak jsem zvládl běh, hodinu na kole a pak jsem se věnoval rodině. Moje dcery mají 9 a 11 let, a i když už mají svůj vlastní svět, stále spolu rádi trávíme čas, hlavně když cestujeme. Po návratu z Ameriky mě čeká přednáška v Bruselu, kam je vezmu s sebou.
Myslím, že aktivně pracuji na tom, abych je odradil. (smích) Chodíme lézt, na kola, často také výletíme a lovíme kešky. Spolu se ženou se jim snažíme ukázat maximum možností, aby si našly koníčka, který je bude bavit a provázet životem. Díky manželce také obě holky hrají na kytaru.
No je to jiné. Očekává se od vás, že taky nebudete normální. (smích) Nemám ale pocit, že by mě někdo někdy do něčeho nutil, některé aktivity jsem si musel dost prosazovat. Ostatně, děda vědec tátovi výtvarničení taky moc neschvaloval. Tátův brácha je zas celoživotní pilot a létal tajně bez vědomí rodičů už jako puberťák. Asi jsme prostě trochu rebelská rodina.
Teď spíš lektor. Mám čím dál méně času, takže jsem se trochu stáhnul ze špičkové vědy a jsem teď hodnocen na základě přednášek. Což je fajn, učím docela dost.
Je to asi tři milimetry velký vodní organismus, který jsme objevili a popsali s mým školitelem Adamem Petruskem v tůni u Nosálova na Mělnicku. Jmenuje se Daphnia hrbaceki, česky hrotnatka Hrbáčkova. Je to druh perloočky s neskutečně výrazným hrbem.
Dva týdny poté, co jsme zveřejnili informaci o objevu, se objevila zpráva, že v 19. století v okolí Moskvy někdo tužkou nakreslil něco podobného. Ale jestli to byla přesně hrotnatka Hrbáčkova, to se nedá stoprocentně říct. Teď se věnujeme dalšímu novému druhu, který objevil Adam Petrusek v roce 2001 v Německu. Je to perloočka, která se výrazně mění podle svého prostředí. Když ji ohrožují třeba listonozi, její potomci změní tvar tak, aby ji mohli hůře ulovit. Od roku 2001 ji nikdo neviděl, až nedávno ji v Milovicích objevil středoškolský student. Díky probíhajícímu výzkumu víme, že se v Česku vyskytuje už ve čtyřech lokalitách.
S ptactvem, ale taky s člověkem. Nejlíp se jí stopuje patrně pneumatikami offroadů. Žije v mělkých tůních současných i bývalých vojenských prostor, kde nemá téměř žádnou konkurenci. Původně ji tak chtěl Adam nazvat Daphnia militaris, ale to úplně nevyšlo.
Daphnia inopinata, hrotnatka neočekávaná.
Za rok mi vyjde kniha Nejsou to šlapky! o mých cyklistických putováních. K mé knize Něha Himálaje nahráváme audioverzi v režii mistra Petra Formana a pomalu se chystám na expedici na Antarktidu, kam jsem vždycky chtěl – tentokrát budou naším cílem drobné řasy rozsivky, které tvoří základ nejen polárních ekosystémů… Netušíme, jak dlouho tam budeme, protože logistika polárních výprav je značně náhodná a nepředvídatelná. To mě krapet děsí.
Text: Viola Černodrinská Foto: archiv Petra Jana Juračky
