Jejich dny ubíhají v nekonečné spirále mezi školkou, školou, zaměstnáním, kroužky, domácími povinnostmi a návštěvami lékárny, polikliniky nebo vařením – prostě kompletní agendou péče o děti i seniory. Čas na sebe nebo možnost odpočinku patří do sféry sci-fi a pomoc je často v nedohlednu. Řeč je o sendvičové generaci.
Pojem sendvičová generace formulovala v roce 1981 Dorothy Canning Miller, významná americká kurátorka Muzea moderního umění v New Yorku s cílem upozornit na ženy pečující o osoby dvou různých generací. Její představitelé (nebo spíš představitelky) jsou lidé v produktivním věku, kteří zcela v souladu se současným trendem založili rodinu mezi třicítkou a čtyřicítkou. Mezitím však jejich vlastní rodiče zestárli natolik, že se o sebe nedokážou sami plnohodnotně postarat, a oni se tak ocitli v pasti dvojité péče. Doma mají často děti v batolecím nebo mladším školním věku, splácejí hypotéku a po práci je čeká druhé kolo starostí o vlastní nebo partnerovy rodiče.
Podle všech demografických předpovědí bude v příštích desetiletích nejen významně přibývat seniorů, ale zároveň bude významně „stárnout“ samotná seniorská populace. V roce 2061 by v ČR mělo žít necelých 3,18 milionu osob starších 65 let, což je přibližně o 57 procent více než dnes. Jejich podíl na celkové populaci by měl do třiceti let dosáhnout bezmála 30 procent. Už teď se potýkáme s přeplněnými léčebnami dlouhodobě nemocných i nekonečnými seznamy čekatelů na umístění do domovů důchodců.
Takzvaná neformální péče v drtivé většině padá na ženy. Obvyklým argumentem bývá to, že muž s vyšším platem živí rodinu, a ženám se tradiční pečující role přisuzuje jaksi automaticky. Ženy tak dnes přijímají stále více a více rodinných, společenských i profesních rolí, dokud se pod jejich tíhou nezhroutí nebo nevyhoří. V domácím prostředí totiž probíhá až 80 procent náročné péče o stárnoucí nebo nemohoucí příbuzné. Vydržet dlouhodobě v takovém nastavení je nesmírně vyčerpávající. Celkové situaci nepřispívá ani to, že pečující si často z finančních důvodů nemohou dovolit pomoc v podobě asistentky. Umístění rodičů nebo prarodičů do domova pro seniory bývá zase mnohdy na dlouhé lokty.
„Pro mě je nejhorší to, že jsem se z pocitu ‚jsem mladá – patří mi svět‘ přehoupla během deseti let do pocitu ‚tak takhle to všechno končí – jaký to má vlastně smysl?‘ Konfrontována s odcházením rodičů jsem byla nucena podívat se tváří v tvář vlastní smrtelnosti, která mi dosud jaksi nedocházela. Proto mi teď přijde těžší než kdy dřív přistupovat ke světu a životu pozitivně a předávat to dětem, o což se pořád snažím,“ popisuje pocity sendvičové generace jedna z jejích představitelek. „Doporučit se dá jedině to, aby lidi měli děti brzo, což je rada nad zlato, že? To spolehlivě naštve všechny, já sama bych se tomu ještě ve 33 vysmála.“
Péče o vlastní nebo partnerovy příbuzné není jen série praktických úkonů nebo zařizování. Mnohem palčivější bývá psychická stránka věci. Vidět chátrat rodiče a denně se setkávat s jejich tělesností a fyzickou intimitou může být náročné, i když jste vždycky měli vřelé a bezproblémové vztahy.
Co ale taková péče o tchyni, se kterou vás spojují jen konflikty? Frustrující může být i vědomí, že kvůli mentálnímu nebo fyzickému stavu starších lidí už není čas napravit staré křivdy nebo si vyjasnit citlivá rodinná témata. Takže se často staráte o někoho, s kým byste si potřebovali něco vyřešit, než definitivně odejde, ale někdy už to zkrátka není možné.
Není bez zajímavosti, že na domácnostech členů sendvičové generace neleží pouze starost o jednoho rodiče – takové případy jsou ve výrazné menšině. Více než tři čtvrtiny domácností se stará dokonce o čtyři seniory. Průměrný věk nejstaršího rodiče osob ze sendvičové generace je navíc relativně nízký, okolo sedmdesáti let, takže výhledová délka péče se počítá i v řádech desetiletí.
Přesto, že podle průzkumů má většina lidí předsevzetí se o své příbuzné postarat, velká část rodin není na krizové situace reálně připravená. Tuto palčivou problematiku reflektuje i Ministerstvo práce a sociálních věcí, které připravuje novelu zákona o sociálních službách. Snad se tedy blýská na lepší časy. Do doby, než novela vejde v platnost a bude mít praktické dopady, si však pečující osoby musí poradit samy. Nebo s pomocí stacionářů, poskytovatelů odlehčovacích služeb a organizací zaměřených na domácí či paliativní péči.
Text: Linda Vomáčková Foto: Getty Images
