Pique-niques byly původně opulentní večírky, které se vůbec neodehrávaly venku. Kdy se z nich staly pikniky, jak je známe dnes? Kde se vzaly piknikové koše? A co s tím mají společného Čechov nebo Édouard Manet?
… a nikdo přesně neví, jak vzniklo. Nejrozšířenější je teorie, že šlo o kombinaci slovesa piquer (klovat nebo sbírat) a podstatného jména nique (něco malého nebo zanedbatelného). S trochou fantazie by tedy mohlo jít o jakési sbírání drobků. V literatuře se Pique-Nique nejspíš poprvé objevil v roce 1649. Neznámý satirik tak pojmenoval svého antihrdinu – obdivovaného šéfa vzbouřenců a zároveň nenažrance, který si rád dopřával na úkor chudých.
Postupně se slovo pique-nique ujalo jako popis opulentní až dekadentní hostiny. Už se nepoužívalo ironicky, naopak. Mezi (zejména) pařížskou smetánkou začaly frčet extravagantní večeře, „pikniky“. Ty se však tehdy odehrávaly zásadně uvnitř, buď u někoho doma nebo v pronajatých saloncích. Každý host musel přinést něco k jídlu a k pití, případně na občerstvení přispět přiměřenou částkou. Někdy se proto piknikům přezdívalo „předplacené bály“. Zvlášť v 18. století platily za důležité společenské akce, na kterých se konverzovalo, vtipkovalo, hrála se hudba a dokonce se tančilo.
Vznikla v roce 1801. Tedy jen pár let po francouzské revoluci, následkem které se totiž velká část tamní šlechty rozprchla po Evropě. Svoje zvyky tedy Francouzi přenesli například i do Anglie. Neměli už tolik peněz, ale touha předvést se před ostatními jim zůstala. A tehdejší podoba pikniků se zalíbila i v londýnské lepší společnosti. Právě z tohoto prostředí se rekrutovala skupina asi dvou set boháčů, kteří Pic Nic Society založili. Scházeli se v salonech na Tottenham Street a každý měl za úkol donést jeden chod a šest lahví vína. Čím luxusnější a výstřednější lahůdky jste přinesli, tím lépe. Byly to divoké večírky. Po večeři se zase muzicírovalo, tančilo, hrály se karty, ale i amatérské divadlo. A – ano, pořád se zůstávalo uvnitř.
Tedy ne, že by předtím lidé venku nejedli. Ve venkovních hostinách si libovali třeba už středověcí rytíři. Ale pikniky podobné těm dnešním, se v Evropě začaly objevovat až na začátku 19. století. Ve Francii to bylo po otevření královských zahrad pro veřejnost (zase důsledek francouzské revoluce). V Anglii nebo Spojených státech amerických je ven přesunula nově vzniklá střední třída, která si chtěla užívat společenských událostí a zároveň začínala objevovat krásy venkova. V parcích ani uprostřed luk už nebylo tolik prostoru pro hudbu a tanec, proto se pikniky začaly točit hlavně kolem jídla, pití a duchaplné konverzace.
Zvlášť tedy v době, kdy se ještě konaly za zavřenými dveřmi. Londýnskou Pic Nic Society se dokonce někteří politici snažili potlačit, protože podle nich ohrožovala morálku. I básník Lord Byron popisoval „půlnoční orgie“ a „bláznivé tance“, které se tam odehrávaly. Ale odnášely to později i venkovní sedánky. Jedním takovým „piknikovým“ skandálem byl slavný obraz Édouarda Maneta Snídaně v trávě, který v 60. letech 19. století rozpoutal kontroverzi. Byla na něm totiž vyobrazená nahá žena, piknikující se dvěma oblečenými muži. Podle některých kritiků to byl jasný důkaz zhýralosti tehdejších aristokratů a bohémů.
V 19. století se piknik dostal i do beletrie. Poprvé zřejmě v románu Emma (1815) od Jane Austen. Ta ovšem venkovnímu posezení u jídla příliš dobré jméno neudělala. Venkovní piknik britské smetánky totiž popsala jako nekonečnou nudu. Povedenější piknik představil v povídce Duel (1891) Anton Pavlovič Čechov. Ačkoli, jak se to vezme. Jeho piknikující přátelé si sice pochutnali na rybí polévce a vínu. Jak se ovšem stmívalo, oheň uhasínal a hladinka stoupala, postupně se jim povedlo vysypat sůl, poztrácet sklenice a zbylým vínem všechno polít. I tak byli ovšem všichni spokojeni. I v dětské klasice Žabákova dobrodružství (1908) od Kennetha Grahama byla zvířátka z piknikování nadšená. A právě tam se možná objevil vůbec první literární popis piknikového koše.
Počátek 20. století přinesl v oblasti venkovních pikniků hotový boom. Začalo to zase v Anglii, kde se rozmohla vlaková doprava, kola a později auta, takže cesta z města za zábavou byla najednou dostupná pro mnohem víc lidí. Klasické proutěné košíky pak začaly nahrazovat speciální piknikové, které už tehdy obsahovaly sekce na teplé a studené jídlo, na ochlazení vína, skladování příborů nebo ubrousků. A samozřejmě piknikovou deku.
Další takový boom přišel v 70. letech, kdy se rozmohly plastové příbory a nádobí. To se vám osvědčí i dnes, ale buďte hodní na planetu a vyhněte se jednorázovým kelímkům. Teď frčí barevné sklenice nebo třeba svačinové boxy, které můžete používat znova a znova.
Podle jednoho výzkumu je ve Francii nejoblíbenějším datem Den dobytí Bastilly (14. července), ve Spojených státech amerických Den nezávislosti (4. července) a v Itálii zase Velikonoční pondělí. V Japonsku tradičně piknikují na jaře během hanami – svátku rozkvetlých sakur. Ve Finsku nejbouřlivěji oslavují na prvního máje a neobejde se to bez pojídání sleďů pod širým nebem.
Které datum vede v Česku, přesně nevíme. Oblíbený je však začátek srpna, během kterého se akce „Česko jde spolu na piknik“ každý rok snaží překonat rekord v největším počtu pikniků naráz. Poslední zápis v pelhřimovské Knize rekordů je z 2. srpna 2020, kdy se souběžně piknikovalo ve 44 městech po celé republice. Zkusíte to letos taky? Tak mrkněte na naši piknikovou sekci a začněte plánovat, co dobrého kdo přinese.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images, archiv Albi
