7 minut čtení

Osm věcí, které jste možná nevěděli o piknicích

Pique-niques byly původně opulentní večírky, které se vůbec neodehrávaly venku. Kdy se z nich staly pikniky, jak je známe dnes? Kde se vzaly piknikové koše? A co s tím mají společného Čechov nebo Édouard Manet?

Kavárna

1. Slovo „piknik“ pochází z francouzštiny

… a nikdo přesně neví, jak vzniklo. Nejrozšířenější je teorie, že šlo o kombinaci slovesa piquer (klovat nebo sbírat) a podstatného jména nique (něco malého nebo zanedbatelného). S trochou fantazie by tedy mohlo jít o jakési sbírání drobků. V literatuře se Pique-Nique nejspíš poprvé objevil v roce 1649. Neznámý satirik tak pojmenoval svého antihrdinu – obdivovaného šéfa vzbouřenců a zároveň nenažrance, který si rád dopřával na úkor chudých.

 

 

2. První pikniky se konaly uvnitř

Postupně se slovo pique-nique ujalo jako popis opulentní až dekadentní hostiny. Už se nepoužívalo ironicky, naopak. Mezi (zejména) pařížskou smetánkou začaly frčet extravagantní večeře, „pikniky“. Ty se však tehdy odehrávaly zásadně uvnitř, buď u někoho doma nebo v pronajatých saloncích. Každý host musel přinést něco k jídlu a k pití, případně na občerstvení přispět přiměřenou částkou. Někdy se proto piknikům přezdívalo „předplacené bály“. Zvlášť v 18. století platily za důležité společenské akce, na kterých se konverzovalo, vtipkovalo, hrála se hudba a dokonce se tančilo.

 

3. V Anglii existovala Pikniková společnost

Vznikla v roce 1801. Tedy jen pár let po francouzské revoluci, následkem které se totiž velká část tamní šlechty rozprchla po Evropě. Svoje zvyky tedy Francouzi přenesli například i do Anglie. Neměli už tolik peněz, ale touha předvést se před ostatními jim zůstala. A tehdejší podoba pikniků se zalíbila i v londýnské lepší společnosti. Právě z tohoto prostředí se rekrutovala skupina asi dvou set boháčů, kteří Pic Nic Society založili. Scházeli se v salonech na Tottenham Street a každý měl za úkol donést jeden chod a šest lahví vína. Čím luxusnější a výstřednější lahůdky jste přinesli, tím lépe. Byly to divoké večírky. Po večeři se zase muzicírovalo, tančilo, hrály se karty, ale i amatérské divadlo. A – ano, pořád se zůstávalo uvnitř.

 

 

4. Venku se piknikuje až od 19. století

Tedy ne, že by předtím lidé venku nejedli. Ve venkovních hostinách si libovali třeba už středověcí rytíři. Ale pikniky podobné těm dnešním, se v Evropě začaly objevovat až na začátku 19. století. Ve Francii to bylo po otevření královských zahrad pro veřejnost (zase důsledek francouzské revoluce). V Anglii nebo Spojených státech amerických je ven přesunula nově vzniklá střední třída, která si chtěla užívat společenských událostí a zároveň začínala objevovat krásy venkova. V parcích ani uprostřed luk už nebylo tolik prostoru pro hudbu a tanec, proto se pikniky začaly točit hlavně kolem jídla, pití a duchaplné konverzace.

 

5. Pikniky byly dlouho spojované s prostopášnictvím

Zvlášť tedy v době, kdy se ještě konaly za zavřenými dveřmi. Londýnskou Pic Nic Society se dokonce někteří politici snažili potlačit, protože podle nich ohrožovala morálku. I básník Lord Byron popisoval „půlnoční orgie“ a „bláznivé tance“, které se tam odehrávaly. Ale odnášely to později i venkovní sedánky. Jedním takovým „piknikovým“ skandálem byl slavný obraz Édouarda Maneta Snídaně v trávě, který v 60. letech 19. století rozpoutal kontroverzi. Byla na něm totiž vyobrazená nahá žena, piknikující se dvěma oblečenými muži. Podle některých kritiků to byl jasný důkaz zhýralosti tehdejších aristokratů a bohémů.

 

6. Piknik je oblíbený motiv v literatuře

V 19. století se piknik dostal i do beletrie. Poprvé zřejmě v románu Emma (1815) od Jane Austen. Ta ovšem venkovnímu posezení u jídla příliš dobré jméno neudělala. Venkovní piknik britské smetánky totiž popsala jako nekonečnou nudu. Povedenější piknik představil v povídce Duel (1891) Anton Pavlovič Čechov. Ačkoli, jak se to vezme. Jeho piknikující přátelé si sice pochutnali na rybí polévce a vínu. Jak se ovšem stmívalo, oheň uhasínal a hladinka stoupala, postupně se jim povedlo vysypat sůl, poztrácet sklenice a zbylým vínem všechno polít. I tak byli ovšem všichni spokojeni. I v dětské klasice Žabákova dobrodružství (1908) od Kennetha Grahama byla zvířátka z piknikování nadšená. A právě tam se možná objevil vůbec první literární popis piknikového koše.

 

 

7. Piknikové koše jsou vynález z 20. století

Počátek 20. století přinesl v oblasti venkovních pikniků hotový boom. Začalo to zase v Anglii, kde se rozmohla vlaková doprava, kola a později auta, takže cesta z města za zábavou byla najednou dostupná pro mnohem víc lidí. Klasické proutěné košíky pak začaly nahrazovat speciální piknikové, které už tehdy obsahovaly sekce na teplé a studené jídlo, na ochlazení vína, skladování příborů nebo ubrousků. A samozřejmě piknikovou deku.

 

Další takový boom přišel v 70. letech, kdy se rozmohly plastové příbory a nádobí. To se vám osvědčí i dnes, ale buďte hodní na planetu a vyhněte se jednorázovým kelímkům. Teď frčí barevné sklenice nebo třeba svačinové boxy, které můžete používat znova a znova.

 

 

8. Nejvíc se piknikuje o svátcích

Podle jednoho výzkumu je ve Francii nejoblíbenějším datem Den dobytí Bastilly (14. července), ve Spojených státech amerických Den nezávislosti (4. července) a v Itálii zase Velikonoční pondělí. V Japonsku tradičně piknikují na jaře během hanami – svátku rozkvetlých sakur. Ve Finsku nejbouřlivěji oslavují na prvního máje a neobejde se to bez pojídání sleďů pod širým nebem.


Které datum vede v Česku, přesně nevíme. Oblíbený je však začátek srpna, během kterého se akce „Česko jde spolu na piknik“ každý rok snaží překonat rekord v největším počtu pikniků naráz. Poslední zápis v pelhřimovské Knize rekordů je z 2. srpna 2020, kdy se souběžně piknikovalo ve 44 městech po celé republice. Zkusíte to letos taky? Tak mrkněte na naši piknikovou sekci a začněte plánovat, co dobrého kdo přinese.

 

Text: Marie Barvínková  Foto: Getty Images, archiv Albi


Naposledy přidané

Nahoru