Radka Švecová pracuje jako pěstounka na přechodnou dobu už jedenáct let. Za svou dosavadní kariéru stihla pečovat o dvanáct dětí, které mazlila, konejšila a snažila se je připravit na fakt, že jednou budou mít opravdovou rodinu.
Sestřičkou v kojeneckém ústavu byla jen chvíli. Měla tam na starosti až sedm dětí a to jí trhalo srdce. Zároveň jí ale tato profesní zkušenost dovedla k přesvědčení, že novorozeňátka potřebují prostředí a péči co nejpodobnější rodině. Dnes už si život bez miminka ani nedovede představit. „Přiznávám, že bez kočárku jsem jako bez rukou,“ směje se Radka Švecová, dnes předsedkyně Profesního sdružení přechodných pěstounů.
Brzo po dvacítce jsme založili vlastní rodinu, a když děti odrostly, ještě jsme se cítili na to, že bychom pomáhali dál. Uvažovali jsme o dlouhodobém pěstounství, ale budou nás časem potřebovat naši rodiče, naše děti a vnoučata. Přechodné pěstounství se nám tedy jevilo jako možnost pomoci většímu počtu dětí a zároveň mít svobodu z toho systému kdykoliv odejít. Po každém předání dítěte zhodnocujeme, zda budeme ještě pokračovat dál.
Už na začátku jsme se rozhodli, že budeme pomáhat hlavně těm úplně maličkým. Dokud se budou (i přes zákonný zákaz) novorozenci ocitat v ústavech, tak budeme pečovat primárně o ně. A až skutečně nebudou žádné malé děti v ústavech, tak se můžeme začít specializovat na větší. Protože si myslíme, že u těch nejmenších jsou následky největší. Už jenom to, že jsou 9 měsíců v bříšku a najednou tu maminku nikde nemají. Ta fyzická blízkost jim chybí, potřebují někoho. A my jsme ochotni nastoupit už třeba 2–3 dny po porodu a být jim okamžitě po celou potřebnou dobu k dispozici.
Dočasné pěstouny asi nejvíc trápí to, že se zbytečně prodlužuje samotná doba pobytu v přechodné péči. Mělo by jít opravdu jen o překlenutí krizové situace. Ačkoli zákon určuje jako maximální dobu v přechodné péči rok, nejsou výjimkou děti, které v přechodné pěstounské péči tráví dva, tři nebo i čtyři roky. Ovšem pak v takovém zázemí zakoření a už se jen velice těžko loučí a předávají jinam.
Moc se mi líbí iniciativa Život v kufříku, která každé opuštěné děťátko vybaví už v porodnici vlastním kufříkem na ukládání těch úplně prvních vzpomínek. Pro následné formování identity těchto dětí je to nesmírně důležité. U nás přechodných pěstounů těch věcí do kufříku zase tak moc nepřibude, první hračku i dudlík ještě i po roce mnohdy stále používají. Je tedy pak spíš na těch dalších, kteří dítě převezmou do péče, zda budou s kufříkem pracovat a ukládat do něj dítěti různé upomínkové předměty nebo fotky a povídat si s ním o všech zážitcích a vzpomínkách.
Z pohledu samotných pěstounů je to nejednotný systém mezi kraji. Stačí bydlet třeba 10 metrů za hranicí kraje a už můžete mít odlišné podmínky. Další věcí je otázka doby odpočinku po předání dítěte. Zákon ji totiž nikde neuvádí. Každý zaměstnanec má podle zákona nárok na 4 týdny dovolené, někde dávají 5, někde zaměstnavatel dovolí třeba i 6. My nemáme zaručenou žádnou.
No a pak jsou to soudní průtahy. I když mám rozhodnutí soudu, že si mohu dítě převzít, bez nabytí právní moci opatřené razítkem mě k němu prostě nepustí. A u soudu nespěchají. Týdny ubíhají a to děťátko v ústavu pláče samo.
Ano, kromě jiného. Naším úkolem je ukazovat na to, co ve stávajícím systému nefunguje: jak jsou zahlcené sociální pracovnice, jak opatrovnické soudy řeší především rozvody a agenda ohrožených dětí je až úplně na konci. Snažíme se, aby soudy vyčlenily někoho na přednostní vyřizování případů dětí, které potřebují stabilní rodinu.
V zásadě jde o jakékoliv dítě, které v danou chvíli nemá péči své biologické rodiny, ale není takzvaně právně volné. To znamená, že práva na dítě stále zůstávají jeho vlastním rodičům. Na rozdíl třeba od osvojitele má pěstoun pouze takzvaná základní práva, která v průběhu života dítěte musí plnit: zabezpečit základní vzdělání, zdravotní péči, výchovu, nicméně o všem mohou primárně rozhodovat rodiče. O úpravu poměrů – tedy například rozšíření svých práv – může pěstoun požádat u soudu. Pak nemusím čekat na souhlas zákonného zástupce například pro obyčejný rentgen kyčlí novorozence nebo při výběru školky. Podle mě je absurdní, že například o výběru školy mají právo rozhodovat biologičtí rodiče, kteří o jejich zájmech, schopnostech a vlohách reálně nemají takový přehled jako pěstouni, kteří s dětmi žijí a pečují o ně.
Takové dítě pak jde rovnou k adopci, nikoli do pěstounství. Nicméně i tam ještě běží čtyčiapůlměsíční lhůta, během níž ještě může vše odvolat. Osvojitelé si i přes toto riziko vezmou dítě rovnou z porodnice. Ale celou tu dobu žijí v nejistotě a doufají, že maminka své rozhodnutí neodvolá. V 99 % případů se to nestane, ale stále 1 % zbývá. Jedna moje kolegyně to zažila. Maminkou byla tenkrát vysokoškolská studentka, která se styděla jet těhotná domů. Dítě tady v Praze porodila a potajmu odložila. Pak to ale na Vánoce psychicky nevydržela a řekla svým rodičům, co se stalo. Ti okamžitě rozhodli, že dítě půjde k nim, aby mohla dcera dostudovat a donutili ji zrušit všechno, co do té doby podepsala. Dítě bylo tedy odebráno osvojitelské rodině, která na něj toužebně čekala. A po 4 měsících se s ním museli rozloučit a předat ho mamince.
Ano, šátkování praktikuji hojně už od začátku. Některá miminka tak i spinkají. Třeba hned první chlapeček spal tři měsíce jenom na mně. Já byla celou noc zkroucená, moc jsem toho nenaspala, ale on to potřeboval. Byl 9 měsíců v kojeneckém ústavu, takže to bylo dítě silně nedomazlené, bezdotykové, potřeboval úplně celý začátek znovu. U těchto dětí to bývá obvyklé: přisajou se a nepustí, jako by bylo potřeba je ještě pár měsíců donosit. Mnohé z nich ani nemají chuť žít, nechtějí jíst, jen se smutně koukají. A na nás jako pěstounech je, abychom jim dali sílu do života, jistotu a pocit bezpečí. No a pak je postupně naučíme, že se lze i odpoutat. Že má smysl jít do světa a prozkoumávat, ale že je kam se vrátit. Celý proces je náročnější v tom, že svou důvěru v okolí mají odložená miminka narušenou.
Když jsme do toho systému s manželem vstupovali, naši dva synové byli už dospělí. Vše jsme s nimi konzultovali a bez jejich souhlasu bychom do toho nešli. Řekli jsme jim, že to bude do určité míry omezovat jejich pohodlí a soukromí. Tři roky poté se narodila první vnučka a my jsme v té době zrovna měli stejně starou holčičku. Osm měsíců spolu holky vyrůstaly. A ačkoli si to už samozřejmě nepamatuje, bylo potřeba o tom otevřeně mluvit i s ní. Pak přibyli další vnoučci od té samé snachy, která jim všechno báječně vysvětluje. Je totiž potřeba chránit i naše děti, aby si třeba nemyslely, že je běžné v rodině děti nějak střídat a že i ony budou muset někam časem odejít.
Bez něj bych tuto práci nemohla vykonávat, musíme být tým. Občas si od té náročné profese potřebuji ulevit a mít vedle sebe parťáka, který to v takové chvíli vezme za mě. Někdy manžel tvrdí, že si od nás chodí do práce odpočinout. (smích) V práci už se ale prý zase těší na nás domů. Řekla bych, že jede vlastně na dvě směny podobně jako zaměstnaná žena, která hned po návratu z práce dostane své dítě do ruky, musí se „přepnout“ a fungovat dál v režimu „matka“.
Přiznávám, že bez kočárku jsem jako bez rukou. (smích) Zároveň si to ale náramně užívám! Najednou můžu chodit do schodů, skákat přes kaluže, chodit po trávě. S kočárkem v lese jezdím jen po asfaltových cestičkách. Takže když se pak vydáme s manželem do lesa sami, vybíráme ty nejhorší terény, klopýtáme přes kořeny, prodíráme se křovím, někdy dokonce šplháme po horách. (smích) Zároveň se dosyta nabažíme společenského života, chodíme do kina, do divadla… Prostě načerpáme síly a pak můžeme zase pečovat.
Text: Barbora Klárová Foto: Barbora Klárová, Getty Images
