Stává se vám, že jste z návštěvy rodičů vyčerpaní? Že se vám klepou ruce po běžném rozhovoru s „milovanou“ maminkou? Cítíte se pak úplně bezmocní a neschopní? Možná nejste trosky. Nejspíš prostě máte toxické rodiče.
Překvapí vás, když napíšeme, že tyhle věty slyší někteří velmi často od vlastních rodičů? Existují totiž rodiče, kteří přes i všechnu svou upřímnou snahu děti dobře vychovat mohou zanechat následky, se kterými mnozí bojují i v dospělosti. Odhalit takový přístup ale není vůbec jednoduché, a navíc je to i špatně prokazatelné. Dokáže nás trápit dlouhé roky, ničit nám dětství, pubertu, partnerství i vlastní sebevědomí.
Reagují přehnaně a dělají scény kvůli maličkostem.
Kladou na vás nepřiměřené požadavky.
Vyčítají vám, že se s nimi nevídáte tak často, jak by si představovali.
Potřebují být neustále ve středu pozornosti. Vaše problémy nejsou nic.
Dělají ze sebe oběť.
Nerespektují vaše emocionální hranice.
Zesměšňují vaše pocity ohledně vztahu k nim.
Vyvolávají ve vás pocity viny.
Psychoterapeutka Susan Forward v knize Když nám rodiče ničí život označuje podobné rodiče za toxické neboli jedovaté. Podle Forward připomínají chemický jed, kterým navozují citové škody. Není proto divu, že děti takových lidí trpí i v dospělosti, v situacích, kdy jsou od rodičů tisíce kilometrů daleko. Připadají si bezcenní, nemilovaní a neschopní, mají nízkou sebeúctu. Je pro ně nesmírně těžké vybudovat si pozitivní obraz sebe sama.
Do skupiny toxických rodičů patří i citově nedostupní rodiče. Ti, kteří se soustředí především sami na sebe a svým dětem tak vysílají zprávu, že jejich pocity nejsou důležité. Děti si pak kvůli absenci rodičovské pozornosti připadají neviditelné. Emoční týrání probíhá v tichosti a spousta dětí jej považuje za přirozenou součást výchovy. „Po fyzickém týrání vám většinou zbydou viditelné stopy. Emoční se dá jen velmi stěží dokázat, obzvlášť pokud ten, kdo vás týrá, manipuluje okolím,“ říká čtyřicetiletá redaktorka Helena.
Mnoho emocionálně týraných jedinců občas zažívá situace, při kterých se vyjeví něco temného z dětství. „Člověk chce utíkat, brečet a setřást to ze sebe. Jenže to nejde. Je to přece moje matka, slyším se říkat pokaždé, když se pohádáme. A je to někdy strašná bezmoc,“ dodává.
Takoví rodiče ovládají své dospělé děti tím, že se k nim chovají, jako by byly neschopné. „Myslel jsem si, že to zmizí, až se mi narodí děti a máma uvidí, že už mám vlastní rodinu. Nezměnilo se vůbec nic,“ říká čtyřiatřicetiletý právník Stanislav. „Pokaždé, když mluvím s matkou, je to stejné. Stačí s ní nesouhlasit a je zaděláno na konflikt. Ten zpravidla končí po pár minutách zavěšením telefonu, kterému předchází křik se slovy, že jsem nevděčný, nemám úctu k vlastní matce a ať se mám v životě hezky,“ popisuje Stanislav.
Ve vztahu dětí a toxických rodičů se často rozplývají role – děti přejímají rodičovské povinnosti, nebo se dokonce mění v rodiče svého rodiče. Nemají se pak od koho učit nebo ke komu vzhlížet. Mnohdy také otec nebo matka nechtějí dělat kompromisy, nepřijímají odpovědnost za své chování a neumí se omluvit.
Toxický rodič je často velmi autoritativní, přičemž může jít o vzorec chování, který si nese ze své rodiny. Může ale také trpět duševním onemocněním. V obou případech ale záleží na tom, zda si své chování uvědomuje, nebo ne.
„Máma běžně křičela, házela věcmi, omdlévala a my ji s bráchou křísili. To mi bylo pět,“ vypráví Stanislav a dodává, že jeho matka bohužel nikdy nevyhledala odbornou pomoc. Přitom efekt, který takové chování může mít na dítě, je obrovský, byť těžko prokazatelný. „Na terapie docházím téměř celý svůj dospělý život. Nemůžu za to, že v některých situacích brečím, nemůžu za to, že se nedokážu popasovat se spoustou problémů, ale nechci se na to pokaždé vymlouvat,“ uzavírá Stanislav.
Prvním rozhodujícím krokem je uvědomit si, že se něco takového děje, a začít na sobě pracovat. Čekat, že to udělá váš rodič, nemá smysl. Pokud necítil potřebu změnit své chování doteď, pravděpodobně se to nestane ani v budoucnu.
Nastavte si hranice. Neznamená to ovšem, že všechnu vinu okamžitě přenesete na rodiče. Tak jako by mělo mít určité hranice chování toxických rodičů, musíte si i vy hlídat, abyste zůstali objektivní.
Nečekejte pochopení. Uvěřit, že se rodiče mohou chovat k dětem takovým způsobem, je těžké, obzvlášť pro ty, kteří jsou vychováni v milujícím prostředí. Proto se nedivte, když vám vaše vyprávění neuvěří kamarád, nebo dokonce partner. Proto je někdy až kontraproduktivní vysvětlovat, proč že si nevoláte už několikátý měsíc s matkou nebo jste nepopřáli otci k narozeninám.
Vyberte si. Mají-li vás rozhovory s rodiči ničit a zanechávat trvalé stopy, máte na vybranou. Buďto můžete využít služby mediátora, psychoterapeuta či jiného prostředníka a společně nastavit nová pravidla vaší komunikace, nebo můžete vztah na čas ukončit. Možná uvidíte, že se bez přítomnosti toxického rodiče máte lépe.
Věřte sami sobě. Vaše pocity jsou ty, na kterých záleží. Lidé mají tendenci nevhodné chování omlouvat či bagatelizovat. Tím spíš, když jde o emocionální teror, který nemá žádné přímo viditelné známky. Nezáleží na tom, že vám nikdo nevěří, když věříte sami sobě.
Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images
