S Albi je spojený už od svých šestnácti let. Původně „jen“ vysvětloval pravidla her, dneska řídí jejich vývoj. Mluví o nich velmi profesionálně se zapálením někoho, kdo jimi prostě žije. Co jsou nástrahy vydavatele, jak poznat dobrou hru a bez čeho by ty nejlepší nemohly nikdy vzniknout?
S rodiči jsme hráli Osadníky, Alhambru, Carcassonne a taky Arkham Horror, která se tehdy dala sehnat jenom v angličtině.
Dřív mě bavilo vymýšlet tahy a snažit se převézt spoluhráče. Dneska už je to jiné. Přiznám se, že nejsem schopný se oprostit od své profese a přestat přemýšlet nad tím, co mohlo být jinak. Každé pondělí odpoledne máme v Albi týmové testování, za rok tak odehrajeme třeba až 600 různých her. Většina z nich je průměrných nebo nejsou dobré vůbec. Když už teď něco hraju soukromě, tak mě baví buďto jednoduché hry s pravidly, která vysvětlíte za 5 minut a můžete začít hrát, nebo příběhové kooperativní hry. Se spoluhráči hrajete proti hře a prožíváte nějaký příběh. V tomhle případě není tahounem zážitku herní design, ale právě samotný příběh, což mi teď vyhovuje. Mimochodem jednoduchost pravidel neznamená, že by hra byla triviální. To je takový zlatý grál herního průmyslu.
Začal jsem tady brigádničit už v roce 2008, to mi bylo šestnáct. Maminka má hračkářství, vždycky jsme tak doma měli nějaké hry. A mě bavilo je vysvětlovat. Když jsem pak hledal první pořádnou brigádu, byla to ona, kdo mi navrhnul, ať jdu zeptat do Albi. Začal jsem na pražské akci Hry a hlavolamy. No a u toho vysvětlování her jsem na dlouhou dobu zůstal. To mě bavilo. Pak jsem v roce 2016 nastoupil na plný úvazek do funkce product specialist, o tři roky později se ze mě stal category manager.
Šest a k tomu ještě grafiky. No a všichni se snažíme, aby vycházely nějaké hry (smích). Je to tady hodně různorodé, já si k tomu často ještě vymýšlím další úkoly, čímž si trochu škodím, ale mě to baví. Ale ve zkratce jednám s dodavateli, řeším smlouvy, překlady a vývoj her, organizaci herních akcí, komunikaci s autory, vyhledávání zajímavých her a jejich testování.
Vždycky mě nejvíc bavilo ty hry oznamovat. Ať už prostřednictvím videí, která k tomu točíme, nebo prostřednictvím různých akcí. Můj kolega Honza Cízner má rád ten moment, kdy mu poprvé přijde vzorek hry, na které pracoval. Já si tohle moc neužívám, protože hrozí, že v tu chvíli na hře najdete nějaký nedostatek nebo chybu, a už je pozdě na to s tím začít něco dělat.
Minimem je zpravidla jeden rok, maximum neexistuje. Některé hry se vyvíjejí třeba i čtyři pět let. Už teď pracujeme na několika projektech, o kterých víme, že vyjdou nejdříve v roce 2024. U jednoduchých titulů nebo her na klíč se občas podaří to stlačit až na 6 měsíců, ale to je naprostý extrém.
Ročně nám přijde až 300 nápadů na hry. Většina z nich ale bohužel není použitelná. Díky té show ukazujeme spoustě lidem, jak mohou o hrách přemýšlet a jak celý ten proces tvorby vypadá. Ty autorské hry pak hodnotí nejen odborná porota, ale také diváci, kteří rozhodnou o tom, zda hru vydat, nebo ne. A pozor startujeme již 22. září.
To je akce, která se poprvé konala v roce 2016. Jedná se o největší akci zaměřenou na deskovky, kterou Albi pořádá. Letos se koná 10. a 11. září v Klášteře minoritů na Starém Městě v Praze, což jsou moc krásné prostory. Budeme tam mít až 60 stolů s více než 30 různými hrami, kde si budete moct zahrát s celou rodinou, ale na své si přijdou i opravdu zkušení hráči. A 9. září navíc v Kině Pilotů oznámíme naše novinky a v předpremiéře ukážeme první díl druhé řady Dne deskovek.
Když kolem přelomu tisíciletí začalo Albi prodávat deskovky, drtivá většina z nich byla lokalizovaná ze zahraničí a přeložena do češtiny. Dodnes vydáváme řadu těchto her – vlastně mnohem víc než před lety. Čím dál víc se ale věnujeme vydávání her, které vznikly buď přímo v Albi, nebo je pro nás či ve spolupráci s námi vyvinuli externí autoři. Hlavně proto, že s takovými hrami můžeme mít globální ambice. Licenční hry jsou pak takové, které vyvíjíme či lokalizujeme pod nějakou značkou, jako byly třeba pořady Co na to Češi nebo Tvoje tvář má známý hlas a řada dalších.
Ano a je jich hodně. Je potřeba si uvědomit, že trh deskových her je sice jen jeden, ale druhů zákazníků je mnoho. Teď třeba výrazně stoupla poptávka po deskových hrách pro jednoho, což je takový zajímavý protimluv, protože není úplně společenské hrát hru sám, ale budiž. Hodně se teď prodávají tzv. „flip and write“ nebo „roll and write“ hry, kdy nemáte žetony nebo figurky, ale vše si zapisujete sami tužkou. Trendem je také větší variabilita titulů a recyklace těch ikonických, které se vrací na trh v trochu pozměněných podobách. Díky pandemii také výrazně stoupl počet nových hráčů, kteří objevili svět deskovek.
Snad ano. Upřímně to je něco, s čím pořád v Albi bojujeme. Třeba videohry už se stigmatu, že to je zábava pro děti, zbavily, ale deskovky jsou stále vnímané jako právě Člověče, nezlob se nebo Monopoly. Přitom svět deskových her je mnohem bohatší.
Dlouhodobě je to Catan, Karak, Bang, kterého se v Česku prodalo přes 300 tisíc kusů. Hodně frčí také párty hry, kvízové nebo vědomostní. Publikum těchto her je ale takové, že jim stačí si koupit jednu hru a točit ji stejně, jako to dělají s například s hrou Activity. Pak je ještě skupina her strategických, karetních a rodinných, kterých se neprodá tolik, ale zase mají tu výhodu, že lidi, co je hrají, si většinou kupují další a další tituly, někteří v tom dokážou „utopit“ i stovky tisíc ročně. Jsou aktivní, zajímají se, takže je relativně jednoduché odpromovat novinky. Zatímco v případě her pro zákazníky, kteří hrají rekreačně, je potřeba investovat nemalou sumu do marketingu.
Tou nejvážnější nástrahou jsou velké oči. Oproti videohrám, které mají vysoké vstupní náklady, se na deskovkách nedá moc prodělat. Třeba karetní hru můžete vydat se vším všudy za 100 tisíc korun. Může se ale stát, že vyrobíte třeba 50 tisíc kusů a 45 tisíc vám z toho zbyde.
Ano, přesně tak. Navíc existuje spousta věcí, které se na hře dají pokazit a často se i pokazí. Při dalším dotisku tak máte šanci to opravit. Čím složitější pravidla, tím větší riziko, že se udělá chyba. V lepším případě se stane, že hra nebude působit dobře, v horším ji to může rozbít tak, že nepůjde dohrát.
Může se stát, že se při testování složitějších her na některé situace jednoduše nepřijde. A spousta věcí se také může pokazit i při samotné výrobě. Mohou chybět komponenty, figurky a tak dále. Často se stává, že se mezi dotisky hry a jejich pravidla upravují.
Nevím, co znamená vyloženě úspěšný hráč, ale pokud by to byl ten, který vyhrává, tak třeba já bych úspěšný nebyl. Většinou prohraju, a když ne, tak si říkám, že je s tou hrou něco špatně (smích). Co by ale měl rozhodně umět každý hráč, je naučit se prohrávat. Máloco dokáže herní partii zkazit jako někdo, kdo neumí prohrávat nebo někoho obviňuje ze svého prohrávání. Pak se docela hodí trpělivost, pokud jde o složitější hry. U spousty her, i nejen těch složitých, je problém hru nějak rozjet, než jí začnete rozumět. Čím více her máte odehráno, tím snadnější je pro vás pochopit pravidla nové deskovky.
Určitě bych doporučil autorskou hru Akvárko od Michala Peichla – karetní hra, kdy si skládáte vlastní akvárium. Letos také vyšly Parky, což je větší, dražší hra, která je ale pořád ještě docela jednoduchá, co se týká pravidel. Je plná ilustrací od různých umělců, má pomalé tempo, je taková zenová. Podle mě je to jedna z nejhezčích her, co jsme kdy vydali.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová
