Jako malý chtěl být učitelem, což mu vydrželo do té doby, než to opravdu za katedrou zkusil. Dnes vede společnost Albi, směle překonává sportovní rekordy a dobrých učitelů si opravdu váží.
Já měl v dětství jeden jediný cíl, a to být učitel. Věděl jsem to od třetí třídy a měl po starostech. Nemusel jsem přemýšlet, co se životem. Na základce i na gymplu jsem jednoduše věděl, že chci učit matematiku a budu ji studovat na vysoké škole.
Částečně. Hned po gymplu jsem šel na pedagogickou fakultu, kde jsem vystudoval matematiku a informatiku. Mezitím jsem ale při škole začal programovat a to mě hodně chytlo. Až tak, že jsem u toho už zůstal.
A to ještě jako záskok za známého. Musím uznat, že to bylo opravdu hodně náročné období. Není to o tom odučit a jít domů, ale znamená to i spoustu hodin příprav navíc. Já si totiž představoval, že si odskočím do školy, odučím pár hodin a pak budu mít celý den volný na programování. Realita byla ale úplně jiná. Od té doby si neskutečně vážím práce dobrých učitelů.
Už při škole jsme společně s kamarády vytvářeli výukové programy pro školy, tomu jsem se věnoval i po dostudování. No a taky jsem nastoupil jako programátor do Albi.
Je to tak, přihlásil jsem se na navazující magisterské studium. Vyšlo to až na podruhé, ale měl jsem tu výhodu, že Albi mělo tehdy kancelář naproti ekonomce, takže šlo zvládnout denní studium a zároveň pracovat v Albi.
Já nevím. Možná nějaké vrozené vlohy mám, ale upřímně je to spíš o nadšení, touze posouvat se dál a překonávat překážky. To samé pociťuji i ve sportu a vlastně se to dost hodí i v práci.
Tohle začalo v době, kdy mi bylo kolem třiceti, dal jsem si s kamarádem za cíl ujet 333 km za 24 hodin. Ve čtyřiceti jsme pak jeli se synovcem 444 kilometrů. Po dojetí jsem ve vtipu řekl: „A co pojedeme v padesáti?” Toho se chytli oba synovci, a když se mi blížila padesátka, přišli s tím, ať se připravím, že pojedeme těch 555 km za 24 hodin. Byl to opravdu silný a nezapomenutelný zážitek, který byl umocněn tím, že naše cesta byla spojena s charitou. Musím ale říct, že v šedesáti 666 km už nepojedu. (smích)
Chtěl bych někdy zkusit americký fotbal, hrozně rád ho sleduju a teprve před nedávnem jsem ho pochopil. Je málo sportů, které jsem nikdy nezkusil, a tenhle je jedním z nich. Bohužel mám ale pocit, že by mě pak museli v nemocnici slepovat.
Ve srovnání s tím, co je Albi dnes, to tehdy byla úplně jiná firma. V kanceláři nás bylo kolem deseti a stačilo nám pár malých místností. Při mém nástupu jsme se všichni potkali, abychom se vzájemně poznali. Každý řekl, co dělá, co ho baví. To už dnes nejde, horko těžko se tu potkáme v rámci jednoho patra. No ale ta nejvýraznější vzpomínka je, že jsem se tehdy v Albi první dny strašně nudil.
Přebíral jsem v té době software, který naprogramoval Tony (Antonín Kokeš, majitel Albi, pozn. red.). Nemohl se mi ale věnovat celý den, protože měl samozřejmě i jiné věci na práci. Takže ty první dny jsem tak nějak musel předstírat, že něco dělám. (smích) A to byly první a zároveň i poslední dny, kdy jsem měl málo práce. (smích)
Ano, jsem. Mám nějaká kritéria, která jsou pro mě v práci důležitá. Potřebuji volnost, určitou svobodu v rozhodování a nakonec také možnost vidět za sebou nějaký výsledek a to je pro mě strašně důležité. Není to samozřejmě výsledek jen mé práce, ale toho, jak tady v Albi společně fungujeme. A nejdůležitější je, abych se v práci bavil, a já mohu říci, že se bavím!
Je to nejtěžší, ale zároveň i nejzajímavější. Podobně jako v kolektivním sportu potřebujete mít dobrý tým, abyste měli dobré výsledky. Když někdo někde udělá chybu, druhý za něj zaskočí. U nás to funguje stejně, pokud chceme uspět, musíme být dobří v týmu a umět za něj kopat. Takže nejtěžší je vytvořit takové podmínky, aby nás to tady skutečně bavilo.
Ve sportu je to jednoznačně Jan Železný, ale v byznyse je to složitější. Uznávám sice velké osobnosti a snažím se čerpat z jejich zkušeností, ale s mnohými bych v jedné kanceláři sedět nechtěl. Pro mne je důležité, aby v práci byla pohodová přátelská atmosféra, a to si myslím, že by s některými neklaplo. (smích)
V byznysu to je navíc tak, že občas nevíte, co si máte o firmě myslet. Na jedné straně čtete rozhovory ve Forbesu, jak je firma úspěšná, a na druhé straně získáte třeba osobní zkušenost a zjistíte, že realita je jiná. Často jde hlavně o maximalizaci zisku a zákaznické potřeby jsou na vedlejší koleji. Tím samozřejmě nechci říct, že zisk není pro firmu důležitý. Přirovnal bych to ke kyslíku, taky bez něj nemůžeme žít. Stejně tak žádná firma nemůže dlouhodobě fungovat bez zisku. Je ale potřeba najít balanc mezi potřebami zaměstnanců, zákazníků a firmy. Proto si vážím Tonyho, který Albi postavil na pevných základech a kvalitním prozákaznickém přístupu. Vždycky bude něco, co se nepovede na 100 %, a je pak důležité vyjít vstříc zákazníkovi a nestrkat před ním hlavu do písku.
Prozákaznický přístup je pro nás zásadní. Naše mise je přinášet produkty a služby, které spojují, baví a rozdávají radost. Proto když si u nás koupíte hru a po jejím rozbalení zjistíte, že tam chybí nějaký komponent, automaticky vám nabídneme řešení a do druhého dne ten komponent odešleme. Zákazníkům věříme. Víme, že k nám přicházejí ve chvíli, kdy mají skutečně nějaký problém. Když si zahrajete hru a nelíbí se vám, tak vám vrátíme peníze nebo hru vyměníme. Náš servis je součástí toho, že bavíme a rozdáváme radost. Mnoho firem se tváří podobně, ale když přijde například na reklamaci nebo vrácení peněz, tak je to někdy peklo.
Důležité je, aby byl vnitřně člověk srovnaný a práce ho bavila. Neustále řešíte problémy, dostáváte nové výzvy, a když nejste v pohodě, může to někde drhnout. Je dobré mít odvahu a nadšení. Když máte nadšení pro daný projekt, zobrazí se to na výsledcích. A třetí důležitou radou je mít vždycky zrcadlo. Vidět a slyšet to, co se říkají druzí, vnímat, co se nevydařilo, analyzovat, poučit se a pak jít prostě dál.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová
