Samomluva. Navenek vypadá nezvykle. Často se za ni i stydíme. Ale víte, že je to skvělý pomocník při učení, rozhodování nebo vymýšlení? Tohohle pomocníka navíc máte pořád u sebe.
Když jsme malí, samomluva nám připadá normální. Dokonce je užitečná, protože nám pomáhá rozvíjet motorické i jiné schopnosti. Švýcarský psycholog Jean Piaget si všímal, že děti nad tím, co dělají, začnou získávat kontrolu přesně ve chvíli, kdy se naučí mluvit. Sledoval třeba batole, jak se přibližuje k zahřátému povrchu. „Horký, horký,“ vykřiklo a rychle uskočilo.
Tohle se nám občas stává i v dospělosti. Jinak jsme spíš naprogramováni na názor, že mluvit sám se sebou nahlas je praštěné. Ale co když se od prcků můžeme něco naučit?
Jak stárneme, dětská samomluva se mění ve vnitřní hlas. Tím k sobě promlouváme už jen v duchu. Před sto lety se tím zabýval sovětský psycholog Lev Vygotskij. Jeho kolegové tvrdili, že děti si (třeba při hře) povídají nahlas prostě proto, že oproti dospělým nemají dost rozvinutý mozek. Vygotskij nevěřil, že by děti byly o nějaký vývojový stupeň níž, jenom že je ještě tolik neovlivnily společenské nároky. To, že samomluvu časem zvnitřníme, podle něj neznamenalo, že ji už nepotřebujeme; že se jednoduše přizpůsobujeme, aby si ostatní nemysleli, že jsme podivíni.
Podobně to viděl například sociolog Erving Goffman, který se zabýval sociálními stigmaty. Ze samomluvy se podle něj stalo tabu, protože boří zažité představy o mezilidské komunikaci. Kromě dětí se toleruje jen mentálně postiženým a postavám ze Shakespeara, psal Goffman v nadsázce. A možná ještě ve chvílích, kdy jsme sami. V jakékoli jiné situaci jako bychom tím říkali, že nehrajeme podle společenských pravidel.
Takoví „podivíni“ přitom existovali vždycky. Souvislost mezi hlasitou mluvou a kognitivními funkcemi zajímala už antické myslitele, psal o ní třeba legendární řečník Cicero. Asi na tom něco bude, když dnes jeho jméno zná každý školák.
Podrobně se tím na začátku 19. století zabýval německý spisovatel Heinrich von Kleist. Sám na sobě vyzkoušel, že když si myšlenky formuluje nahlas, líp mu to myslí a líp se mu něco vymýšlí. „Jako s jídlem přichází chuť, s mluvením přicházejí nápady,“ psal a později to potvrdila řada dalších zdánlivě potrhlých géniů: říct si věci nahlas znamená povzbudit kreativitu i kritické myšlení. Podle toho, co zrovna potřebujete.
Věda souhlasí. Tak třeba neuropsychologové z Bangorské univerzity ve Walesu nedávno provedli experiment, ve kterém lidem dali různé drobné úkoly a k nim instrukce. Jedna část si návod přečetla v duchu, druhá nahlas. Asi jste uhodli, že se víc dařilo těm druhým. Lépe se soustředili a měli i lepší výsledky.
„Slyšet zvuk vlastního hlasu je v těchto situacích výhodné, protože tak vlastně sami sobě dáváme příkazy. A je známo, že příkazy vyslovené nahlas mají na lidské chování větší dopad než ty napsané,“ uvedla k tomu Paloma Mari-Beffa, jedna z vedoucích výzkumu. Sami sebe samozřejmě kontrolujeme, i když si něco povídáme jen v duchu. Jenže hlasitá samomluva má určitě výhody. „Vnitřní hlas bývá spíš úsporný a kusý, může mít i podobu samostatných slov nebo jen krátkých výkřiků. Oproti tomu když mluvíme nahlas, naše myšlenky se plně zformují. Používáme rytmus a intonaci, což zdůrazňuje význam, a díky tomu přemýšlíme komplexněji a domýšlíme dál,“ argumentuje britský psycholog Charles Fernyhough. Vznikají tak dokonce úplně nová spojení, myšlenková i jazyková, a díky nim jsme zase kreativnější.
Skvělé cvičení pro spisovatele, jako byl Kleist. Ale prospěje to všem. Když něco řekneme nahlas, pomáhá nám to s učením, osvěžením paměti – možná jste si už pro sebe někdy mumlali: „Kam jsem sakra dal/a ty brýle?“ – a dalšími kognitivními funkcemi. Jako lidem z jednoho amerického experimentu, kteří měli v sadě dvaceti obrázků najít jeden konkrétní. Třeba obrázek banánu. Ti, co si předtím řekli nahlas slovo „banán“, ho našli rychleji, protože jim to v mžiku připomnělo, jak vlastně takový banán vypadá a na co se mají soustředit.
Zatím jsme vás nepřesvědčili? V rukávu máme ještě jeden benefit samomluvy: pomůže vám s motivací. Není náhoda, že si lidé říkají pozitivní afirmace nahlas před zrcadlem. Samozřejmě je super, když vám fandí někdo jiný, ale když zrovna není nikdo k dispozici, samomluvou svou mysl taky dobře „hacknete“.
Dělají to tak i profesionální sportovci. Všimli jste si někdy, jak si třeba tenisti během utkání povídají pro sebe? Často před nějakým zlomovým momentem. Pomáhá jim to kontrolovat vlastní mysl – hra totiž vyžaduje stoprocentní pozornost. Ale zdá se, že důležitou roli hraje také motivace. Potvrdila to i studie, která zkoumala pro změnu hráče basketbalu. Dopadlo to jako obvykle. Kdo si během zápasů říkal nahlas motivační hesla, měl lepší motoriku, dával víc košů a byl rychlejší.
Možná už to intuitivně děláte, třeba když jste sami doma. Rozprávět se sebou i vědomě pro vás bude asi jednodušší. Jestli vás zvuk vlastního hlasu ve ztichlé místnosti spíš děsí, zvykejte si na něj postupně. Začněte třeba tím, že si budete nahlas číst. Nebo nejdřív zkuste chodit. Pohyb prý v mozku aktivuje stejná centra jako samomluva, kterou můžete pozvolna přidávat. Mozek tak občerstvíte hned dvojnásobně.
Časem se třeba odvážíte i ven. Podobně jako Nana Ariel – izraelská spisovatelka, řečnice a pedagožka, která si sama se sebou chodí popovídat do ulic Tel Avivu. „Dělám to, kdykoli potřebuju vyřešit problém, rozvinout ideu nebo se naučit nějaký text nazpaměť. Mám teď sice mezi sousedy zvláštní pověst, ale moje mentální a komunikační dovednosti se významně zlepšily,“ píše. „Samomluva je pro mě víc než jen povídání, je to efektivní technologie pro mou mysl.“
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
