„Dokud tě živím, budeš mě poslouchat.“ Možná že tahle věta byla i u vás na denním pořádku. Ale co když už vás rodiče neživí, třeba ani nebydlíte ve stejném městě, a přesto pořád vyžadují kompletní kontrolu a vaši poslušnost?
Možná vám „jenom“ na procházce připomínají, ať si bundu zapnete až ke krku. Možná vám ve vašich třiceti letech oznamují, s kým smíte nebo nesmíte chodit. Protestují proti vašemu odchodu z práce, kterou nenávidíte: „Doba je zlá, co když si už další nenajdeš?!“ Volají vám častěji, než by vám bylo příjemné. Prohlašují, že jako hlava rodiny mají právo nejen vědět o každém vašem kroku, ale dokonce ho schvalovat. Dělali to tak přece vždycky! Minulost už nezměníte, ale to, jak se vaše vztahy budou dál vyvíjet, změnit můžete.
„V očích rodičů zůstávají někde mezi osmým až osmnáctým rokem,“ popisuje osud řady dospělých terapeut Martin Zikmund, „a tak se stále průběžně dozvídají, co by měli či neměli dělat, jak by měli či neměli mluvit a jaký pozitivní či negativní vliv na ně mají přátelé, způsob stravování, filmy či fakt, že chodí pozdě spát.“
Upřímně. To, že vás (pra)rodiče pořád vidí jako prcka nebo puberťáka, může pramenit z jejich nevyřešených trápení a obav. Někteří z nich jsou hodně autoritativní a nedokážou se vyrovnat se ztrátou moci. Jiní špatně snášejí změny a ještě se nesmířili s tím, že jste, jak se říká, „vylétli z hnízda“. A snad nejčastěji jsou prostě starostliví až úzkostliví. Pohání je v lepším případě láska, v horším strach.
1. Uvědomte si, že rodiče nejsou bezchybní Jako malí jste k nim samozřejmě vzhlíželi, ale součástí dospívání a dospělosti by mělo být takzvané „zlidštění rodičů“. Tedy pochopení, že to jsou lidé s vlastními problémy a chybami, že jejich výchova nebyla ve všem dokonalá (to ani nejde) a že ani teď nejsou prezidenti všehomíra. Jejich trable jsou jejich trable a vy byste kvůli nim neměli mít pocit viny.
2. Změňte svoje vzorce chování Nestane se to přes noc. Ale pro začátek se můžete (klidně s pomocí terapeuta nebo kouče) zamyslet nad tím, jak na rodičovské výtky a nevyžádané rady reagujete. Uzavřete se hned do sebe, pláčete, vybuchujete vzteky? Nikdo v nás nedokáže vyvolat tak silné emoce jako naši nejbližší, ale jakmile si to uvědomíme, můžeme nad tím získat trochu větší kontrolu.
„Německý filozof Eckhart Tolle kdysi napsal, že až si budete připadat osvícení, měli byste si zajet na návštěvu ke svým rodičům. Změnit staré vzorce chování totiž vůbec není jednoduché. Čím starší ty vzorce jsou, tím je to těžší. Takže ano, změnit chování k rodičům je vůbec to nejtěžší,“ uvádí ve svém článku pro Marianne Martin Zikmund. Ovšem překonáte li to, následující body pak budou o to jednodušší.
3. Řekněte jim, co nechcete Jinými slovy – pojmenujte svoje hranice. K tomu je potřeba odolat zmiňovaným výbuchům a zachovat chladnou hlavu. Možná vám pomůže, když si to napíšete do poznámek nebo si to dopředu s někým natrénujete.
Jak svoje hranice nastavit citlivě, a přitom efektivně? „Uveďte to pochopením, zkuste pojmenovat jejich záměr. Používejte slova jako a nebo zároveň, žádné ale. Nedávejte jim nálepky. Začněte u sebe. Neříkejte: kvůli tobě se cítím, ale: když děláš …, cítím se… Dejte jim možnost volby nebo kompromisu,“ doporučuje americká terapeutka Amanda E. White, která radí na instagramovém profilu @therapyforwomen.
Rozhovor s rodiči pak podle ní může vypadat třeba takhle: „Rozumím tomu, že si děláte starosti ohledně mého přítele. Zároveň jsem dospělá a dělám svoje vlastní rozhodnutí. Chápu, že ho nemáte rádi. I tak je potřeba, abyste náš vztah respektovali, a byla bych ráda, kdybyste ho neuráželi.“
4. Rozhodněte se, kdy a jak budete na příjmu I to se týká osobních hranic, hlavně těch „virtuálních“, které se velmi často nerespektují. Ani nás nenapadne si je určit. Mobil přece máme pořád u sebe a od ostatních taky čekáme, že budou dostupní nonstop.
Jenže: „Rodiče by určitě neměli počítat s tím, že jim kdykoli zvednete telefon. Nebo dokonce, že se můžou bez ohlášení stavit u vás doma,“ myslí si britská terapeutka Sheri Jacobson. „Dejte jim jasná pravidla. Třeba, že vám můžou volat jen ve všední dny mezi osmou a desátou, samozřejmě pokud nejde o něco naléhavého. A že o víkendu prostě na příjmu nebudete. Taky je nemusíte mít v přátelích na facebooku, pokud nechcete.“
5. Řekněte jim, co si přejete Fáze pro pokročilé. Sami si definujte, jaký vztah byste s rodiči chtěli mít, a pak jim ho popište. Například: „Nechci se cítit jako váš podřízený. Chci, abychom byli rovnocenní přátelé.“ Pravděpodobně řeknete nějakou hezkou alternativu, které těžko můžou něco vytknout. Kdo by nechtěl být se svým dítětem kamarád? Jestli se vám to podaří realizovat, to už je věc jiná, ale má cenu to zkusit a průběžně se k tomu vracet a všímat si posunů.
6. Prostě „to“ udělejte My nevíme, co je vaše „to“, ale vy to víte moc dobře. Vztah s o deset let mladším bubeníkem, založení firmy na designové bublifuky nebo třeba stěhování do Mexika. Prostě „to“, co by vám rodiče nejradši rozmluvili a možná i zakázali. Což dost dobře nemůžou, takže přijměte zodpovědnost, svoje „to“ prostě udělejte – a možná, že když vaši rodiče uvidí, jak jste spokojení, začnou vás brát trochu víc jako dospělé.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
