Mnozí ji znají jako polovinu dua Kieslowski, případně jako členku hudebního uskupení Zvíře jménem Podzim. Je ženou dokumentaristy a matadora českého žánru slam poezie Bohdana Bláhovce, mají spolu dvě děti. Jak zvládá roli matky a umělkyně? A dá se to vůbec skloubit dohromady?
Role matky a umělkyně není vždycky úplně jednoduchá. Podobně to vnímá i sedm českých hudebnic, jejichž pohled na věc sepsala Marie Kieslowski do knihy Je všechno dobrý?, která doprovází její stejnojmenné debutové album. „Během těch hovorů jsem si ujasnila spoustu vlastních slabostí, ale i to, že jsem si mohla začít věřit už mnohem dřív. Mrzí mě, že jsem kolem vlastních písniček chodila tak dlouho. Nejspíš jsem se bála neúspěchu a za to se na sebe zlobím. Vydávat debutovou desku před čtyřicítkou není úplně nejlepší start kariéry,“ říká se smíchem Marie.
Hrozně málo. Nejsem muzikant, co se učí cizí písně a pak je pro radost hraje u táboráku. Moje písně děti znají dobře, ale když si sednu za klavír, tváří se otráveně. (smích) Manžel rád doma pouští nahlas hudbu a občas se to zvrhne v živelné tancování. Ale ke svému hraní si hledám raději chvíle, když jsem doma sama.
Když byla dcera miminko, ukolébavky jsem jí zpívala, ale nikdy u nich neusnula. Postupně se uspávání přerodilo jen v četbu, takže každý večer čteme příběhy třeba od Daisy Mrázkové, Pipi Dlouhou punčochu, pohádky Miloše Macourka a u toho děti postupně usínají.
Možná to bude znít přihlouple, ale měla jsem takové ty „klasické“ sny: chtěla jsem být modelkou nebo zpěvačkou. To druhé se mi nakonec povedlo, avšak v méně popovém stylu a s mnohem menším ohlasem, než o čem jsem onehdy snila při sledování MTV. Nebyla jsem dítě, které si žije víc ve svém vymyšleném světě než v tom reálném. Jako dospělá jsem na tom s fantazií a ambicemi ještě hůř. Moje jediné sny teď jsou, abychom byli zdraví a děti šťastné.
Období s miminky jsem si fakt užívala, bylo to pro mě jedno z nejkrásnějších období něhy a pocitu, že jsem potřebná. Nebyla jsem bezradná matka a na spánkový deficit už jsem od té doby úspěšně zapomněla. Ale fakt, že jsem pořád měla kapelu, se kterou jsem mohla vyjet hrát, byla tenkrát velká mentální pomoc. Každé mamince bych přála alespoň jednou do měsíce záři reflektorů a potlesk. Obzvlášť s druhým dítětem, kdy už se vaše mateřské schopnosti považují za samozřejmost a frustrace ze společenské izolace začne narůstat, je důležité mít možnost být nejen mámou, ale i třeba holkou, co jde bez dětí do kina, na kafe nebo zpívá na pódiu.
Tím společným principem je nejspíš schopnost najít způsob, jak ten hudební a rodinný svět propojit a kariéru hudebnice si i přes všemožné překážky udržet. A těmi překážkami nemyslím jen mateřství, ale i demotivující komentáře z vašeho rodinného či hudebního prostředí nebo nedostatek ambic a sebevědomí, který je podle mě pro většinu holek narozených před revolucí společný.
Všechny popisovaly moment, kdy se i klukům v kapele narodily děti a díky tomu byli chápavější a empatičtější. Do té doby nechápali, proč je jejich zpěvačka vyřízená a nestíhá být včas na zkoušce nebo jak to, že neodzpívala perfektně koncert. Stejně tak klub, který má s hudebnicí s miminkem zkušenost, je ochotnější k naplnění jejich potřeb, než když to bylo poprvé. Takže obecně jako u všeho platí: když se o věcech mluví, dost často to pomůže k empatičtější reakci a to někdy úplně stačí.
Sbírku na Donio jsem založila, abych získala jiné než rodinné prostředky na vznik knihy rozhovorů Je všechno dobrý?, a bohužel se nevybrala celá částka. Na kamarádův popud jsem zkusila ještě dotaci Ministerstva kultury na literární projekty a díky tomu jsem měla na zaplacení minimálních honorářů kamarádek, které na knize nechaly kus práce. S vydáním knihy mi naštěstí nejen finančně pomohla moje sestřenice Kristýna Přikrylová a studio Parlay Shop. Jinak všechno od nahrávání desek přes vydání knihy po točení klipů financuji z rodinných peněz. A myslím, že už nám s Bohdanem došlo, že se jedná o nenávratnou investici.
Text: Barbora Klárová Foto: archiv Marie Kieslowski
