Existuje spousta rad, jak se naučit říkat „ne“ a vymezit si zdravé hranice. Asi všichni jsme už nějaké četli. Ale co dělat, když už člověk něco v dobré víře slíbil, ale teď by to nejradši vzal zpátky?
Může si člověk vůbec vymezit hranice zpětně? Určitě ano. A neplatí to jen v ožehavých, nebo dokonce potenciálně nebezpečných životních situacích. Platí to i v úplně obyčejném každodenním životě. Třeba když jste se od kolegy nechali přemluvit, že povedete projekt, na který nemáte čas. Nebo jste kamarádce slíbili, že ji o víkendu někam odvezete, i když jste původně plánovali jet na výlet s dětmi.
Jestli jste typ orientovaný na výkon nebo někdo, kdo si s lidmi nerad zadává a chce každému vyhovět, nejspíš jste už něco podobného zažili. Možná to dokonce zažíváte často. „Jasně, moc rád/a,“ je vaše motto a následný stres z toho, jak to všechno skloubit, vaše pravidelná rutina. Říkat „ne“ je pro vás obecně těžké. Ale vycouvat z něčeho, co jste ve své nekonečné laskavosti slíbili, to je přece nemožné!
Ono by to i šlo, ale s největší pravděpodobností vám v tom brání strach. Z toho, že budete působit nerozhodně. Nespolehlivě. Líně. Nedůvěryhodně. Že vám příště už nikdo žádný úkol nesvěří, nebudou vás považovat za týmového hráče, nebo vás dokonce – ta hrůza! – přestanou mít rádi. Ačkoli víte, že to je iracionální, tyhle obavy vás dočista odzbrojují. Radši si zvolíte přeplněný diář a věčný stres.
Našli jste se? Nezoufejte. Není s vámi nic „špatně“, prostě jste člověk. Věděli jste, že podle neurovědců náš mozek neumí rozlišovat mezi možným společenským odmítnutím a fyzickou bolestí? Není divu, že si tak často netroufáme lidi zklamat nebo naštvat.
Kromě toho, že jste člověk, jste nejspíš člověk velmi citlivý, se srdcem na pravém místě. Podle psycholožky Susan Newman, která se zabývá mezilidskými vztahy, je spousta z nás vychovávána k tomu, aby se chovali pečovatelsky a ochotně. (Asi vás nepřekvapí, že víc jsou k tomu odmalička vedeny ženy, pro které je pak také statisticky těžší si vymezovat hranice.) Ono by na tom nebylo nic špatného, jenže u řady zvlášť „hodných“ a starostlivých dospělých to může znamenat naprostou ztrátu vlastních hranic. Jenže ty potřebujeme, abychom byli v životě spokojení a zachovali si balanc.
Jasně. Když už jste jednou něco odkývali, bude to těžší. Ale dá se to udělat tak, abyste si zachovali tvář i dobré vztahy. Tady je pár rad od odborníků:
Nebojte se celou věc zracionalizovat a sepsat si klasický seznam pro a proti. Co převažuje? Jestli vám to, co jste slíbili, přinese hodně výhod (nebo jednu opravdu velkou), možná to za to stojí. Jinak ne. Příklad: Pokud jste si skoro jisti, že vedení nového projektu vám zajistí vytoužené povýšení nebo zvýšení platu, možná to za tu práci navíc stojí. Pokud to děláte jen proto, abyste byli mezi kolegy oblíbenější nebo abyste nevypadali nevděčně, je čas říct rázné „ne“.
Je nám úplně jasné, že váš vnitřní kritik vás teď častuje výkřiky typu: „Všechny zklameš. Jsi neschopný lenoch, na kterého není spoleh. To ani neumíš multitaskovat?“ Můžete být klidní. Multitaskovat neumí nikdo. A v tom složitém světě, ve kterém dnes žijeme, je často výkon se soustředit i na jediný úkol, natož balancovat práci, rodinu, společenský život, povinnosti, koníčky, zdravý životní styl a kdo ví co ještě.
Tak na sebe buďte hodní a zkuste proti vnitřnímu kritikovi postavit druhý hlas, který vás za budování osobních hranic pochválí: „Je super, jak dokážeš mluvit na rovinu a zdvořile odmítnout. Umíš skvěle prioritizovat a plánovat. Děláš si čas na to, co je důležité. Nikdo se na tebe nezlobí, všichni vidí, že děláš maximum. Vedeš si dobře.“ Mnohem lepší, ne?
Všechny ty paralyzující strachy, které jsme zmiňovali na začátku, nás často nutí k tomu, abychom „ne“ říkali nepřímo. Třeba tím, že přestaneme odpovídat na zprávy, slíbené věci donekonečna prokrastinujeme nebo hledáme výmluvy. Jenže to je k ostatním ve výsledku mnohem víc nefér. A jestli budou zklamaní nebo naštvaní, bude to právě kvůli vašemu vyhýbavému chování. Naopak když prostě řeknete „promiň, nakonec nemám čas“ nebo „musím dát přednost něčemu jinému“, lidé to pochopí. Slibujeme.
Samozřejmě se může stát, že vaše odložené „ne“ druhé straně trochu ztíží život. Třeba jste všem příbuzným slíbili, že navaříte na rodinnou oslavu, ale skočil vám do toho deadline v práci, a navíc vás chytla záda. „Jenže už jsem to slíbil/a, nemůžu to zrušit, co si beze mě počnou,“ říkáte si. Nebojte, oni to zvládnou. Podle psychologů je v tuhle chvíli vhodné se slušně omluvit za komplikace a poděkovat za pochopení. To úplně stačí. Zbytek už je na těch druhých. I když máte třeba pocit, že celý svět leží na vašich bedrech, výhoda lidské společnosti je v tom, že se o jeho tíhu s ostatními dělíme. A je to tak dobře.
Uf, jedna velká stresová situace je za vámi. Možná byste ji nejradši hned vymazali z paměti, ale ještě lepší je si ji dobře zapamatovat. Příště vám to může pomoci, abyste si hranice nastavili hned na začátku. A když se to nepovede? Nevadí. „Ne“ totiž můžete říct vždycky – i kdybyste předtím byli stokrát řekli „ano“.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
