O syndromu vyhoření se nejčastěji mluví v souvislosti s dospělými v produktivním věku, ale může se objevit kdykoli. Dokonce už v dětství. Jak poznáte, že je vaše dítě vyhořelé? A co s tím?
Syndrom vyhoření – známý i jako burnout syndrome – se popisuje jako dlouhodobý stav způsobený rozsáhlým a dlouhotrvajícím stresem, zejména konstantním množstvím různých úkolů, nároků a požadavků. To může vést k pocitu zahlcení a velkého tlaku, emoční a fyzické únavě, nakonec i k apatii a ztrátě životního smyslu.
I když si vyhoření na první dobrou spojíme spíš s pracujícím dospělým, může skutečně přijít v jakémkoli věku. Nároky na děti navíc dnes nejsou malé. Učení, domácí úkoly, tréninky, kroužky, možná už příprava na přijímačky… A do toho neustálý příval informací z internetu a sociálních sítí. Právě ty se objevily na první příčce amerického výzkumu, který zjišťoval, co jsou největší stresory pro dnešní děti.
V těsném závěsu za časem stráveným u obrazovky (28 %) jsou však i:
Dalšími typickými stresory jsou například šikana, nezdravé spánkové návyky, problémy v rodině, finanční nestabilita nebo také chronická onemocnění. Ale i když se vám zdá, že vaše dítě žádným takovým problémům nečelí a má se jako v bavlnce, vyhoření může odstartovat třeba „jen“ tlak spojený s učením.
Podle odborníků ho často signalizují výrazné změny v chování. Šly vašemu dítěti domácí úkoly vždycky od ruky, ale teď jen hledá výmluvy, proč je odložit, a prokrastinuje i oblíbené předměty? Je apatické a vyhýbavé? Nechce chodit do školy, ztrácí zájem o koníčky, dokonce ani nechodí ven s kamarády? Je podrážděné, negativní a špatně se soustředí? Možná je načase zbystřit.
Nahromaděný stres také může spustit takzvanou anticipační úzkost. Dítě se pak už dopředu trápí tím, co ho ve škole čeká, v neděli večer je smutné nebo pláče. Případně stres zesiluje ke konci pololetí nebo školního roku – před důležitými zkouškami. Doprovázet to můžou problémy se spánkem nebo změny ve vztahu k jídlu, například nechutenství.
Samozřejmě všechno zmíněné může být příznakem jiných psychických trablí. Nebo taky „obyčejné“ puberty, která sama o sobě představuje obrovskou změnu v životě náctiletého člověka. Pro správnou diagnózu je samozřejmě třeba jít za odborníkem, nejlépe za dětským psychologem. Ten vám také poradí, jak dál postupovat.
Dnes už naštěstí běžným řešením je specializovaná terapie pro děti nebo teenagery. Terapeut jim pomůže lépe vyjádřit, co cítí, u malých capartů obvykle prostřednictvím hry. Dost možná se od nich dozví i to, co vám doma neřekly. Dětem může terapie pomoci s budováním odolnosti a sebedůvěry, naučí je vyrovnávacím strategiím nebo emocionální regulaci. To jsou samozřejmě všechno dovednosti, které se neztratí ani v dospělosti.
„Věřte dětem a jejich limitům,“ radí australská dětská poradkyně Larissa Watter. Pro své dítě nemůžete udělat nic lepšího než mu dát jasně najevo, že důvěřujete tomu, co říká. A že to neberete na lehkou váhu. Podle odbornice také pomůže zaměřit se na kvalitně strávený společný čas a motivovat dítě k sebepéči. Ukažte mu, jak důležité je „vypnout“ – ať už je to nad knížkou, během sportu, při společném hraní deskovek, nebo třeba i při meditaci. I tahle schopnost se mu ostatně bude hodit po celý život.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
