Lukáš Buršík vytvořil unikátní hru jako poctu kočkám, které za svůj život měl. V reálném životě se sice potkat nestihly, o to větší šanci mají na herním poli, kde soutěží jednoduše o to, kdo bude příštím vládcem fantazijní říše. A lehce do toho vtáhnou i své hráče.
V době, kdy běžela první řada soutěže, jsem měl už nějakou dobu vlastní rozpracovanou hru. A protože se mi soutěž jako taková líbila, řekl jsem si, že pokud bude druhá řada, tak se tam musím přihlásit. Po ohlášení druhé řady jsem tak neváhal. Začal jsem na hře intenzivně pracovat, abych ji udělal, a to se podařilo. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neměl pochybnosti o tom, zda na to mám a jestli vůbec zvládnu dotáhnout hru do konce.
Mám obecně moc rád zvířata a vždycky jsem choval kočky. A tahle hra je o pěti kočkách, které se v reálném životě bohužel nikdy nemohly potkat. Všechny byly v mém životě důležité a měl jsem – a mám – je moc rád. A tahle hra je místem, kde se konečně všechny mohly potkat.
Hra Vládce kočičího stromu je rodinná deck-buildingová hra, ve které se ujmete role jedné z těch pěti koček. Každá z nich se chce stát příštím vládcem kočičího stromu. Docílit toho může tím, že bude plnit úkoly pro obyvatele města a získá dostatek schopností dříve než její protivníci. Hra funguje na principu deck-buildingu, kde každý hráč začíná se svým balíčkem deseti karet, který v průběhu hry vylepšuje a díky kterému může provádět různé akce a plnit úkoly. Takže když to shrnu, můžete vylepšovat svůj balíček karet, prostřednictvím chůze po herním plánu plnit různé úkoly pro obyvatele města a vylepšovat svou kočku různými schopnostmi.
Pro rodiny, pro partu kamarádů, pro milovníky koček a pro všechny ty, kteří se chtějí pobavit. Myslím, že příjemným bonusem je i fakt, že pravidla Vládce kočičího stromu jsou jednoduchá, zároveň ale komplexní, takže by to mohlo přitáhnout různé typy hráčů.
Určitě vyrábění a předělávání prototypu a shánění testerů. Hru jako takovou jsem měl paradoxně vymyšlenou během chvilky, byl to takový blesk z čistého nebe. Samozřejmě jsem ji musel ještě vyladit, vybalancovat, děla se tam celá spousta změn. A celkově bylo vlastně hodně těžké vývoj hry vtěsnat mezi čas, který věnuji rodině, škole, práci a rekonstrukci.
Neexistuje hra, kterou byste se zavděčili všem. Takže z mého pohledu by měly ty opravdu dobré hry lidi spojovat, rozvíjet jejich schopnosti nebo dovednosti a dopřát jim trochu zdravého soupeření.
Rozhodně jsem posbíral spoustu zkušeností, ať už ohledně vývoje her, prezentace, propagace, nebo samotného testování. A co je možná ještě cennější – našel jsem pár nových přátel, se kterými můžu probírat vývoj deskovek. Doufám, že mi to v budoucnu otevře nějaké pomyslné dveře a usnadní vývoji mých dalších her, co mám doma v šuplíku.
Pokud mají nějaký poklad v šuplíku, ať rozhodně neváhají a přihlásí se. Určitě je lepší přijít s hrou, kterou už mají reálně otestovanou, je to pak o dost jednodušší. A v neposlední řadě bych jim poradil, aby se soustředili na prezentaci. I ta nejlepší hra na světě, která je špatně odprezentovaná, ztrácí na svém lesku a o kladech se jednoduše nikdo nedozví.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová
