Své hodiny vede poměrně netradičně. Nevadí mu v nich pohyb, hluk ani jiná, pro většinu učitelů nestandardní dynamika. Se studenty si nastavuje férový přístup založený na důvěře a oboustranném respektu. A co víc – učí děti dělat chyby.
„Je zvykem vnímat dospělé jako ty, kteří mají patent na pravdu. Ale dělat chyby nebo něco nevědět je naprosto normální. A já chci, aby to mí žáci věděli. A uměli si to přiznat a pracovat s tím. Vědomí, že se žáci umí po čtyřech letech kontinuální práce sami ohodnotit, pojmenovat to, co jim nejde, co by chtěli zlepšit a jak toho chtějí dosáhnout, je za mě důkaz, že má pedagogická práce smysl,“ říká Daniel Pražák, který prý už na střední škole věděl, že ho práce s dětmi bude bavit. Má zkušenosti s lektorováním ve vyloučených lokalitách, dětských domovech i nízkoprahových centrech. Kromě jiných aktivit, které mají za cíl modernizovat české školství, také na poloviční úvazek úplně normálně učí děti dějepis a přírodopis na ZŠ Strossmayerovo náměstí v pražských Holešovicích. Na Pedagogické fakultě UK si momentálně dodělává doktorát.
Protože to moc dobře znám! Stalo se mi, že jsem si na školení pro učitele připravil skvělou prezentaci, kde nechyběly různé prokliky a odkazy, abych jim ukázal, jak si mohou výrazně zjednodušit práci. Samozřejmě jsem si prezentaci večer před akcí ještě vyzkoušel, abych se ujistil, že všechno funguje. Jenže když pak přišlo na věc a já měl tu prezentaci otevřít jinde než ve svém počítači, odkaz byl zamčený.
To nemůžete! Přede mnou bylo v sále čtyřicet lidí, kteří přišli proto, že se chtěli naučit něco nového. A třeba se i podívat, jak je snadné prezentovat, aby se zbavili strachu z toho, že by je mohla zradit technika. Jenomže já jim předvedl, že právě to se může stát poměrně snadno. A bylo potřeba s tím pracovat. Ukázat, že o nic nejde. A že technika zradí i někoho, kdo jim tam přišel přednášet a má už spoustu věcí jistě technicky zmáknutých. Samozřejmě nemůžete spoléhat na to, že z každé situace takhle vybruslíte a že nemá cenu se připravovat. To neříkám. To je podle mě špatné. Ale pokud z toho vymodelujeme situaci, na které si ukážeme, kde všude může nastat problém a že je potřeba s ním pracovat, tak to může být hodně poučné.
Dokážu to říct jedním slovem: strach.
Strach. Dětí, učitelů, úředníků… Pokud mají děti ve škole strach udělat chybu, tak se radši do ničeho moc nepouštějí. A to samé se dá říct o učitelích, kteří se bojí použít něco nového, protože by jim to nemuselo fungovat. Ředitelé zase mají strach ze zřizovatele, který po nich šlape třeba z politických důvodů, a ministerstvo školství se bojí, že učitelé nesplní to, co připravilo. V tom všem ještě samozřejmě hrají roli peníze. A celé to podle mě začíná u práce s chybou. Systém „za tři chyby máš trojku“, vyšlapává cestu, která nám podle mě už nadělala spoustu škody.
Nevím. Možná je to součástí nějaké české mentality – nevyčnívat, neukázat slabost. Pamatuju si ze školy jednoho vyučujícího, který nám na fakultě řekl: „Když se vás někdo zeptá na něco, co nevíte, je lepší si odpověď vymyslet než mlčet!“ Tvrdil, že když přiznáme nevědomost, nalomíme tím svoji autoritu, pokazíme atmosféru a podobně. Říkal: „Takže je lepší si něco vymyslet a pokračovat dál.“ A já jsem to tehdy odkýval a přišlo mi to hrozně moudré. Teď samozřejmě vím, že to byla jedna z nejhorších rad, kterou jsem jako budoucí učitel mohl dostat.
Jasně! Řeknu, že nevím, a dodám, že si to do příště dohledám nebo můžeme odpověď hledat všichni společně. Panuje představa, že učitel je někdo, do koho během několika let na vysoké škole nasypali vědomosti a už je to uzavřené. Tohle samozřejmě neplatí a učitel by ani neměl působit tak, že ví všechno.
Na každou situaci se snažím pohlížet i z perspektivy žáka a vnímat, jak to třeba může formovat náš vztah. Tím, že se chyb bojíme a nepřiznáváme je, se o mnohé ochuzujeme. Proto to beru tak, že když už jsem ten učitel a někdo mě sleduje, mám to využít a ukazovat – ano, ani učitel neví všechno, i učitel může dělat chyby. Všichni je děláme a je důležité to normalizovat.
Naštěstí ano. S ostatními učiteli si běžně chodíme do hodin v rámci hospitací. Snažím se chodit i na hodiny z jiných předmětů, než učím sám. A stejně tak na své hodiny zvu kolegy z jiných oborů. O to je pak zpětná vazba cennější, protože třeba jako dějepisář máte od výuky jazyka jiný odstup než takový jazykář, který je v tom každý den. A naopak.
Myslím, že jde o odvahu a chuť se učit. Když tohle máte, tak se nemusíte bát. Člověk se prostě musí naučit si přiznat, že není stoprocentní. A že ani nemůže být stoprocentní.
Ohledně autority se navykládají hrozné blbosti. Nejde přece neuznávat přirozenou autoritu, protože pokud ji neuznáváte, není přirozená. Podle mě je ale obecně lepší výraz respekt. A ten si lze vybudovat férovým a upřímným přístupem. Je to sice horší a delší cesta, má ale lepší výsledek. Když jsem nastoupil na školu na Strossmayerově náměstí, dostal jsem na angličtinu osmou třídu. Hned na začátku jsem jim řekl, že nechci dávat žádné poznámky ani žádné přepadovky a že věřím, že se spolu domluvíme jako relativně dospělí lidé. No a na konci toho roku, který nebyl úplně snadný, mi jedna studentka řekla, že jsem u nich na začátku neměl žádnou autoritu, ale časem mě začali respektovat. Tím vlastně naprosto vystihla rozdíl mezi přirozenou autoritou a tou nucenou.
Pracuji rád s memy. S těmi obrázkovými vtipy z internetu, které jsou často ironické, sarkastické a někdy vlastně ani nejsou moc vtipné, spíš smutné. A někdy je těžké je pochopit.
Přesně! Pokud žák dokáže to, co se naučil, vměstnat do obrázku s pár větami, tak postupuje naprosto skvěle. A to dokonce i z hlediska tzv. Bloomovy taxonomie vzdělávacích cílů, jak o tom hovoří pedagogická věda. Student tak totiž ukazuje schopnost určité znalosti prakticky aplikovat a využít. O tom by měla být moderní škola.
Některé zprávy ukazují, že je to o hodně lepší, než si myslíme, ale někde skutečně ještě dnes děti sedí a opisují, jak šli za sebou Lucemburkové nebo Habsburkové. Důležité je ale říct, že tohle stát po učitelích v rámcových vzdělávacích programech vůbec nechce! Nechápu, že se na to dodnes někteří učitelé, nebo dokonce celé školy stále vymlouvají. Není to tak! Naopak – stát chce, aby učitel ukázal, jak fungovaly české země v mezinárodním srovnání. Pokud se děti jen něco biflují, uniká jim kontext. Proto se vždycky snažím události z našich dějin zasadit do širšího kontextu.
Zatím jsem se nesetkal s tím, že by rodiče nějak zpochybňovali moji výuku. To ale neznamená, že taková situace nemůže nikdy nastat. Stejně jako s dětmi i s rodiči si pokaždé nastavím otevřenou komunikaci. Přijde mi důležité, aby se učitelé a rodiče, dvě skupiny, které na sebe často koukají s ostražitostí, vnímaly jako spojenci. Společně se přece snažíme o to, aby se děti v co nejpříjemnější atmosféře posunuly co nejdál. Samozřejmě jsem na začátku kariéry zažil pár konfliktů s rodiči, ve kterých bych dnes postupoval jinak. Když na mě rodič nastoupí s nějakou drsnou poznámkou, tak já už vím, že má jednoduše obavy o své dítě – aby bylo v životě úspěšné.
Jako pedagogové máme mapovat, jak se každé jedno dítě posunulo a posouvá. To se dá udělat i pomocí známek, pokud s nimi pracujeme v širším kontextu. Ideální je k tomu ale použít formativní přístup. Ten se soustředí na to, odkud a kam žák jde, kde se zrovna teď nachází a co potřebuje pro to, aby se posunul dál. Řeknu vám příklad. Stalo se mi, že se skvělí angličtináři vykašlali na přípravu na test, neučili se a test nakonec projeli. Měli tam spoustu chyb a já jim tak jasně nemohl dát jedničku, dostali čtyřku. Ve třídě ale byla zároveň jedna studentka, které ta angličtina opakovaně nešla, u předchozích učitelů balancovala pokaždé na vysvědčení okolo čtyřky. Na tenhle test se připravila. Dostala jedničku, protože v jejím individuálním případě to byl obrovský posun. A právě ten má být oceněný.
Ve chvíli, kdy děti srovnám do jedné lajny tak, že ti nejlepší ze třídy dostanou jedničku a ti nejhorší pětku, bez ohledu na to, jak se kdo snaží nebo jak se kdo na co právě vykašlal, tak se dopouštím pedagogického zločinu.
Text: Viola Černodrinská, Michal Schindler Foto: Vladimír Šigut, UK Forum
