Dětství strávila v dětském domově a dětem v ústavní péči pomáhá i dnes. Založila Nadační fond Veroniky Kašákové, který se zaměřuje na mladé lidi opouštějící brány dětských domovů, kdy podle Veroničiných slov ztrácejí domov podruhé. S úspěšnou modelkou, spisovatelkou a maminkou malého syna jsme si povídali o Vánocích v dětském domově, o průvodcích životem a synovi, který je pro ni vším.
Abych byla upřímná, zatím se nijak výrazně nepřipravujeme. Jsme totiž pozvaní k naší rodině, takže Štědrý den budeme trávit s nimi. Krom balení dárků a nějaké malé výzdoby doma to letos ještě nebudeme přehánět. Syn je zatím maličký a všechna světýlka si užije u strejdy a tety. Zdobit stromeček ale samozřejmě budeme, budou i dárečky. Moc se na to všechno těšíme, se synem to má pro nás úplně nový rozměr a je to obrovská radost.
Vánoce v dětském domově byly vždycky úžasné, bylo to pro mě jedno z nejhezčích období, protože jsme měsíc před Vánoci nacvičovali vánoční besídku, peklo se cukroví, takže celý dům voněl, připravovali jsme výzdobu, měli jsme obrovský vánoční strom. Mě navíc vystupování, zpívání koled a recitování básniček ohromně bavilo. Těšila jsem se na den, kdy přijdou všechny tety a strejdové a uděláme si všichni společný vánoční den, my si oblečeme ty nejhezčí šaty. Opravdu to byl moc hezký čas.
Nemyslím si, že by jim něco chybělo konkrétně během svátků. Jsou věci, které dětem chybí obecně pořád, ale během Vánoc je to jiné v tom, že spousta dětí se rozjede k rodinám nebo příbuzným. A v domově zůstávají jenom ti, kteří opravdu nemají kam jet, nebo nejezdí nikdo za nimi. V tom je pak trošku cítit smutek, kdy si tyhle děti říkají: „Aha, jsem sice v dětském domově, ale za ostatními někdo jede, a za mnou ne.“ Samozřejmě dostanou dárky a mají Štědrý den, ale mají ho s tetou, která potom odejde domů a má tu vánoční večeři ještě se svojí vlastní rodinou. Já jsem patřila k těm, co jezdily pryč, takže přesně nevím, co ty děti v takovou chvíli prožívají. Ale možná je to pro ně přirozené, protože jinou variantu Vánoc prostě neznají.
To bylo velice spontánní, svou první knihu Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola jsem tehdy rozeslala do všech dětských domovů po celé České republice. Na základě zpětné vazby, která odtud přicházela – často formou pozvání –, jsem se rozhodla vyrazit přímo do terénu. Na to se postupně nabalovaly další aktivity, nabídky pomoci zvenčí, kdy se na mě lidé obraceli, abych dětem něco přivezla, že chtějí něco darovat. Tak přišla myšlenka, že bych to mohla pojmout ve větším měřítku než jen za dětmi občas přijet, a vznikl tak nadační fond.
Zpočátku jsem chtěla předat hlavně vlastní zkušenost a trošku je tím ochránit před vlastními chybami. Brzy jsem ale pochopila, že zkušenost nelze předat, jde o ní jen vyprávět, každý si musí konkrétní situaci prožít sám. Děti skvěle reagovaly, cítily, že před nimi stojí někdo se stejným příběhem, komu mohou věřit. Otevřeně a autenticky před nimi hovořím o svých chybách a to děti baví. Sestavila jsem pro ně prezentaci, ve které se jim snažíme ukázat, jak vypadá život za branami dětských domovů – co je tam čeká, na co se můžou těšit, na co si dát pozor. V návaznosti na to vznikl projekt Restart, který připravuje děti na odchod z dětského domova. S tím jim pomáhají naši průvodci.
Průvodci jsou tu pro děti, dozorují jejich začlenění – to je alfa a omega nadačního fondu. Průvodci prochází psychotesty, testy psychické způsobilosti, pohovorem s dětským psychologem Radkem Ptáčkem a musí splnit spoustu dalších bodů. Jejich prací je dvakrát za měsíc navštěvovat mladého člověka, který buď je, nebo už není v ústavní péči. Jejich vztah zpravidla začíná půl roku před odchodem z dětského domova a trvá minimálně rok a půl po odchodu. Někdy se na nás obrací mladí lidé, kteří už žijí samostatně a dostali se do tíživé situace nebo si jen potřebují o něčem popovídat. Nikoho neodmítáme, naše práce je být tu pro ty, kteří jsou už venku, a nemají se proto na koho obrátit – nemají s kým řešit radosti ani starosti. My jsme připraveni i na krizové situace. Jsme na ně proškolení a dohlížíme a dozorujeme, aby jim naši svěřenci nejen předešli, ale aby je i dokázali vyřešit.
Vznikala během pandemie a během těhotenství, několik úryvků jsem měla sesbíraných už dávno předtím. Já píšu vždycky o vlastních zkušenostech, o vlastním životě, umím se do něj ponořit, umím to ze sebe dostat. Je to znovu autobiografie, ale na první knihu navazuje jen volně. Kdo bude číst první, druhá mu bude dávat větší smysl. Je o mezilidských vztazích, partnerských vztazích a také o vztahu sama k sobě. Odklonila jsem se od deníkové formy, spíš se dotýkám toho, jaký vliv mělo a má na moji současnou osobnost mé dětství.
Stále pro to hledám slova, protože je to to nejkrásnější a nejúžasnější, co mě v životě potkalo, strašně si to užívám. Jsem opravdu šťastná máma, jsem šťastná za svého syna a nedokážu už si představit, že by to bylo jinak. Někdy si říkám, co jsem vlastně dělala, dokud tady nebyl, protože s ním má život úplně jiný rozměr, jiný smysl. Najednou cítím, že ještě víc přispívám společnosti, že něco tvořím, něco, co je ze mě a z někoho, koho miluju. Syn je pro mě zázrak a být s ním je obrovská radost. Když zrovna nespí, snažím se mu naplno věnovat.
Jsme nadační fond, který se rozhodl DOPROVÁZET mladé lidi z dětských domovů na jejich cestě do reálného života. Naší ambicí je, aby každé dítě opouštějící dětský domov mělo ze zákona svého průvodce, kterému bude věřit. Více informací
