Profesí manažerka ve farmaceutické firmě a také maminka tří chlapců založila před pěti lety facebookovou skupinu Deskovky pro tři bratry. Dnes má 33 tisíc členů a funguje jako skutečná základna nejen pro zkušené deskovkáře, ale třeba i pro ty, kteří s hraním teprve začínají. Jak to vypadá v rodině vášnivých deskovkářů, kolik her berou s sebou na dovolenou a co se hraním učí už i malé děti?
Žolíky s babičkou, u které jsem trávila velkou část prázdnin. Žolíky jsme hráli třeba i celé propršené odpoledne. Už jako malá jsem u her ráda přemýšlela a bavilo mě, že můžu porazit babičku a dědu, když mi přijde karta. Pak určitě Dostihy a sázky, ty jsme si okopírovali od sousedů. Kamionem po Evropě, které jsem hrozně chtěla, ale nikdy nedostala. Lovci pokladů a Česko-slovenská bitva o jižní Moravu, kterou měli bratranci.
Skupina bude na podzim slavit pět let od svého vzniku, což je neuvěřitelné. V době jejího založení jsme měli tři malé děti a jako vášniví deskovkáři jsme je vedli k hraní deskovek. Takže se mě každou chvíli někdo z kamarádů ptal, co má koupit dětem. V rámci předvánočního shonu se mi sešly tři podobné dotazy ve stejný den a já si řekla, že než to pořád vypisovat, udělám skupinu a tam budu dávat, co hrajeme. Kdo z mých přátel to bude chtít vidět, přidá se. Kluci s tím souhlasili. V maminkovských skupinách se v té době objevovaly hlavně tipy na Člověče a Dobble, takže jsem po pár dnech zkusila dát odkaz tam. Ohlas byl ohromný, do Vánoc měla skupina skoro 2000 členů, přidala se i spousta dalších deskoherních nadšenců a začala vznikat fungující komunita.
Vůbec, to myslím čeká na tři bratry (smích).
Jee, to si vůbec nepamatuju. Používám to i mezi kamarády, protože chápu, že ne všichni si pamatují jména našich kluků. V online světě mi to přijde velmi praktické – sama sleduji hodně blogerů, ale jsem ztracená v tom, které z dětí je Anička a které Toníček.
Ano, deskovky a Deskovky pro tři bratry jsou koníček. Hrajeme jak kdy – v zimě více, v létě méně. Doma máme na stole deskovku minimálně třikrát týdně, někdy častěji, záleží na programu dětí. K tomu vedu deskoherní kroužek a pořádám veřejná hraní v místním klubu. Pak je tu samozřejmě i ta online část – odhadem věnuji spravování skupiny hodinu až dvě denně. Recenze popravdě už moc nepíšu, je to časově velmi náročné a není na to prostor.
Mně to vlastně přijde pořád legrační. Nejvíc mě vždycky pobaví, když mě pozná někdo třeba v Lidlu. V deskoherním světě to mělo zajímavý vývoj – myslím, že hlavně v prvopočátku na to většina pravověrných deskovkářů koukala mezi prsty, protože hraní složitějších deskovek je stále chápáno jako spíše pánská zábava. Dodnes nám přezdívají karakmatky. Ale postupem času, jak komunita rostla a začal se projevovat její vliv na nákup her a i sledování jiných kanálů, začali skupinu a tím i mě brát víc vážně. Jsme vlastně taková jejich školka – u nás se nehráči rozkoukají a pak se postupně přesunou k jiným kanálům.
Myslím, že je důležité si říct, co vlastně tou skupinou chcete říct, v čem je jiná než ostatní a co je jejím cílem. A pak je dobré nastavit a udržet bezpečné prostředí, kde nikdo nedostane na svůj dotaz odpověď ve stylu „Vždyť to tu už bylo stokrát“. Každého to rychle odradí.
Obávám se, že vzrostlo (smích). Budeme to zase muset nějak protřídit.
Díky facebookové skupině máme možnost si spoustu her pořídit na zkoušku, což je obrovská výhoda. Jezdíme také na různé deskoherní akce, kde si hry vyzkoušíme a hodnotíme, zda hru chceme, nebo ne. Kluci mají důležité slovo, protože když vyberu hru, která je nechytne, nebudou ji se mnou hrát. Starší dva jsou velmi zkušení, vědí, co chtějí. Hrajeme i s mužem, takže máme i čistě dospělé hry doplněné o ty, které třeba momentálně nehrajeme, ale máme k nim citový vztah z minulosti.
Určitě. Většinou jde o hry, které z nějakého důvodu již nebudou mít další dotisk, nebo takové, které už se nedají sehnat česky a postupem času se staly populární.
Určitě! Často to jsou kousky, které máme doma třeba už patnáct let, jako Agricola nebo Vysoké napětí. Stává se mi pak, že se mnou nikdo nechce hrát, protože vždycky vyhraju. (smích)
Kluci sami za sebe hrají od svých dvou let. Ale samozřejmě se s deskovkami setkávali už dřív, kojili se u nich, přihlíželi, podávali komponenty, házeli nám kostky...
Mnoho věcí. Soustředit se na jednu činnost, počkat, až přijdu na tah. Respektovat pravidla, ale zároveň se je naučit pochopit a vidět všechny možnosti, co mám. Pak taky konkrétnější věci – předmatematické a matematické dovednosti, plánování strategie, umění zhodnotit míru rizika a přijmout ji. Naučí vás prohrát a zjistit, proč k prohře došlo, jestli to bylo vaším rozhodnutím, nebo vám nepřálo štěstí, a příště se z toho poučit. Hlavně a především jsou ale deskovky zábava.
Nejdůležitější je ujasnit si, jakou hru pro sebe a své děti hledám. Jestli se chci pět minut zasmát, nebo jestli chci hodinu promýšlet jednotlivé kroky ve složitější strategii. Jestli chci s dětmi soupeřit, nebo chceme spolupracovat. Jestli si chceme hrát na piráty, nebo skládat barevné kamínky a něco krásného u hry tvořit. S touhle představou ideálně zajdu do deskoherní speciálky anebo na internet, klidně na Deskovky pro tři bratry, kde mě zkušenější hráči nasměrují. A úplně nejlepší je vyrazit někam si hry vyzkoušet, najít si třeba deskoherní klub v okolí nebo kouknout v knihovně.
Já taky bývám občas hrozně smutná, když prohraju. Někdy dokonce brečím a to často i při hře proti dětem. Kluci vyrostli v tom, že pokud je hra dobře vybraná, máme všichni stejné šance. Máme radost, když se soupeři daří, a sbíráme síly na odvetu. I tak samozřejmě občas dojde k tomu, že někdo prohru neunese, ale myslím, že nás to vlastně vždycky posune. Pokud mělo některé z dětí s prohráváním v nějakém období větší problém, přešli jsme na kooperativní hry, kdy ať už vyhrajete, nebo prohrajete, jste v tom všichni spolu.
Záleží, kam jedeme. Pokud je nutné sbalit celý cirkus do batohů, které pár dní poneseme, vybíráme dvě tři maličké karetky. Když ovšem jedeme na jedno místo autem, zaplní půl kufru hry.
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Dětská nejspíš hasičská nebo o traktorech, tu pořád někdo shání, takže by to mělo určitě úspěch. A pokud jde o dospěláckou hru, bavila by mě postapokalyptická tematika. Takových her je ale naštěstí na trhu dost.
Každý, komu ukážu, že deskové hry nejsou jen Člověče, nezlob se a Dostihy.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Radky Mužíkové, Albi
