„Nechci ztrácet čas s tím, co mě nenaplňuje. Na gymplu jsem zarytě tvrdila, že matiku, fyziku nebo chemii nebudu v životě potřebovat. A čas ukázal, že jsem se nemýlila,“ říká Bára Svrčinová. Výtvarnice, autorka cvičebnice krasopsaní, maminka tříleté Emilky a bývalá učitelka češtiny a výtvarky.
Naprosto. Upozorňuji na to jak na kurzech, tak ve své Krasopraxi – cvičebnici krasopísma. Podle mě je hloupnutí nevyhnutelné. Chápu, když někdo ruční písmo nepotřebuje. Ale nechápu, že od něj některé země upouštějí už ve školách. Neumím si představit, že dítě s uměleckými vlohami o krásný a potřebný proces učení a asociování na základě psaného písma přijde. Jsem zvědavá, co nám o tom řeknou za pár let výzkumy. Čím dál víc si zvykáme na moderní technologie. Poznámky si děláme do telefonů a zapsanou informaci vmžiku pouštíme z hlavy. Spoléháme na to, že nás mobil upozorní. Technika se ale tužce s papírem nevyrovná.
Psaní rukou skutečně aktivuje paměť a kreativní centrum. Taky vás učitelé nabádali, ať si tvoříte taháky? Jsem jim vděčná, protože musím přiznat, že bez taháků bych možná nic nevystudovala. (Smích.) Člověk je většinou nepoužil, ale kolik si toho díky nim zapamatoval! Přepsala jsem si třeba asi 200 otázek ke státnicím z češtiny, ačkoli jsem měla možnost si je vytisknout. Během toho mě mimochodem taky napadal jeden zoufalý autoportrét za druhým. Tím to vlastně všechno začalo.
Moje tvorba. Vždycky jsem tíhla k umění. Hodně mě v tom ovlivnil praprastrýc, který celý život tvořil, nádherně psal a maloval, hrál divadlo a na housle. Vždycky jsem ho obdivovala. No a právě na vysoké jsem začala systematicky kreslit. Taky jsem přičichla ke gotickému písmu a závěr studií už se nesl v duchu ilustrací, které jsem měla potřebu okomentovat krasopisným nápisem. No a díky hezkému rukopisu mi i krasopísmo pak šlo prakticky hned.
Poměrně velký zájem o písmenka jsem jevila už jako tříletá a maminka mě záhy naučila číst a psát. Potom jsem prý četla a psala pořád. I v době, kdy jsem ještě písmenka moc nezvládala, jsem občas na kus papíru neurčitými tahy naškrábala „vážný dopis“. A už se to vezlo. Na základce jsem měla funkci třídní písařky a mé první písanky paní učitelky ukazovaly ostatním jako vzor (to jsem se pěkně styděla).
Škrábu pořád, když spěchám nebo když si potřebuju něco rychle poznačit. Ale pak mám výčitky, že to nevypadá hezky. Jako bych v tu chvíli zneuctila stránku diáře. Ale v minulosti jsem byla „ta, co měla úhledné sešity s doprovodnými ilustracemi“. Když se mi tedy chtělo zapisovat...
Kde jste to našel?
Je to pravda, právě. (Smích.) Spolužáci za mnou houfně chodili s omluvenkami. Některé rodiče bych myslím dokázala podepsat dodnes. Minimálně ty svoje. Punkerka jsem ale byla v pubertě. Chodila jsem v černé (to mi vlastně zůstalo) a jela třeba s kamarády na koncert kapely Anti-Flag do Prahy. Pogovala jsem tenkrát v první řadě, kde mě málem udupali. Na gymplu mi byly známky ukradené a zarytě jsem tvrdila, že matiku, fyziku nebo chemii nebudu v životě potřebovat. Zpětně je mi líto rodičů, ale čas ukázal, že jsem se nemýlila. Tahle známka punku ve mně možná trochu zůstala. Nechci ztrácet čas s tím, co mi nedává smysl a nenaplňuje mě.
Chybí mi, moc. Nejvíc samozřejmě rodina. Dokonce už jsem ztratila i ten kouzelný přízvuk na předposlední slabice, ale stačí jeden telefonát se sestrou a je to zpátky.
Nejradši mám právě tu pestrost. Největší slabost mám ale pro knižní ilustraci, protože její součástí je četba, na kterou momentálně nemám tolik času. Všechny ty složky se ale neustále doplňují, někdy převažuje jedna, jindy zase jiná. Spatřuji krásno v tom, že je můžu prolínat.
Návrhů na tetování už jsem pár vytvořila a moc mě to baví. Je to pro mě výzva a velká čest, když si někdo vybere moji ilustraci na celý život. K tetování obecně mám velmi kladný vztah, ale pokud si myslíte, že bych byla schopna někoho potetovat, tak to určitě ne. Nesnesla bych, kdybych někomu musela působit bolest. Takže to nepřipadá v úvahu.
Až na pár výjimek jsem to naučila stovky kurzistů, tak byste to taky nejspíš zvládnul. Na kurzy chodí lidé, kteří třeba už vůbec rukou nepíší nebo nemají hezký rukopis. Ale krasopísmo je mechanické, takže se ho může naučit každý. Jen délka tréninku je individuální. Spíš než talent je důležitá motivace a vztah k vizuálnu, případně k písmu. A pak je potřeba pravidelně psát, bez toho to nejde. Když po 3hodinovém kurzu někdo odchází jako krasopisec, je to výjimka.
Emilce jsou tři, takže se s písmeny teprve seznamuje a jdeme na to zlehka. Hodně ji nechávám spontánně tvořit, to nás obě baví nejvíc. Nejkrásnější je pozorovat, jak kreslí jedním tahem a tváří se u toho, jako by přesně věděla, co dělá. Pak mi často vypráví, co právě nakreslila. Její fantazie nemá žádné hranice.
Já myslím, že přísná jsem jen tehdy, kdy Em překročí nějaké stanovené hranice. A bylo období, kdy to na mě zkoušela pořád. Ale snažím se být především laskavá, spravedlivá a trpělivá. Jako učitelka jsem to měla podobně.
Moje práce má několik rovin a jednou z nich je tvorba na instagram. Sdílím svoji tvorbu, něco málo ze soukromí nebo co mě právě napadá. Často mám ale posty i texty do foroty, takže to vždycky neznamená, že zrovna sedím u stolu a „pracuju“. Taky jsem úplně normální člověk, kterému se občas úplně normálně nechce, nemá dobrý nápad a podobně. Ovšem co se týče pracovní doby, ta prakticky neexistuje. Zákazníci se ozývají navečer, o víkendech nebo třeba i o půlnoci…
Beru to tak, že cokoli děláte, je vaše životní cesta. A když chce být člověk k sobě poctivý, musí ji přijmout. Mě samozřejmě po škole víc lákala tvorba, ale všechno prostě nejde hned. Našla jsem svoji vysněnou práci třeba trochu oklikou, ale vše je tak, jak to mělo být. Bez učitelské profese bych nebyla tam, kde jsem. Bez studia bych nebyla učitelkou... Všechno na sebe navazuje. Je vždycky jenom na vás, kam se ze své aktuální situace posunete. Samozřejmě bych lhala, kdybych říkala, že to stačilo. Mám v životě i velké štěstí a možná schopnost naslouchat své intuici. A vážím si toho. Ale nejvíc si stejně myslím, že si člověk musí stát za svým a svoje sny si odpracovat. I teď si tuhle vysněnou práci musím každý den znovu zasloužit.
Moje práce je naštěstí dost pestrá. Samozřejmě k ní patří činnosti, které notoricky odkládám a úplně mě nepovznáší. Ale hledat nějaký ideál, dokonalost, absolutní spokojenost, to je nesmysl. Chiméra. Vážím si toho, že těch pozitivních okamžiků je v ní víc než v jiné činnosti, které bych se mohla věnovat. I trpké chvíle jsou potřeba. Zažívat „nepohodlí“ je podle mě nesmírně důležité. Díky tomu pořád dokážu stát nohama pevně na zemi.
Vypozorovala jsem, že lidé mají rok od roku vyšší nároky na vzhled věcí, což je dobře. Krasopísmo s tím jde ruku v ruce. Začíná z něj být fenomén, zabývá se jím čím dál více lidí a desítky z nich pak tuto osvětu šíří dál. Jsem za to ráda, protože tak společně kultivujeme společnost. A co je přitahuje? Možná samostatnost, že si krasopisně nadepíšete komplimentky, navrhnete logo, svatební oznámení, popíšete dárky... a nemusíte nikomu nic platit. A pak si myslím, že lidé v krasopísmu spatřují jisté terapeutické účinky. Jedna paní se mě po kurzu zeptala, jestli je možné, že má v hlavě úplně vygumováno. A podle mě ano. Já mám vygumováno pořád a je to hodně příjemný pocit. (Smích.)
Vlastním jménem Barbora Svrčinová, je ilustrátorka a kaligrafka na volné noze, máma Emilky, bývalá učitelka a houslistka. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v kombinaci ČJ–VV. Miluje výzvy, spontaneitu dětského světa, kaligrafii, stříhání videí, fotky, tanec, existenciální dramata, Amélii z Montmartru, vůni deště a chvíle, kdy může jen tak být. Nemá ráda čísla a počty, stereotyp, pravidla a cokoli, co jí svazuje ruce nebo ruší od práce. Na současném světě ji mrzí prchlivost, konzum, digitalizace a nedostatek lidské pokory.
Bářin Instagram
Text: Michal Schindler, Foto: Michal Schindler + archiv Báry Svrčinové
