S lektorem angličtiny o snech, krachující fabrice, smělých plánech a o tom, že naučit se cizí jazyk můžete v jakémkoliv věku.
„Když mi někdo říká já to mám těžký, nikdy se nic nenaučím, odpovím, že jsem si to taky zažil a dopadlo to dobře,“ říká s úsměvem jeden z nejúspěšnějších českých učitelů angličtiny, jehož výuková videa na YouTube mají i půl milionu zhlédnutí. Moc dobře ví, jaké je začít se učit cizí jazyk až v dospělosti od nuly a úplně sám. Dnes má nejvyšší neuniverzitní globálně uznávanou kvalifikaci pro vyučující anglického jazyka Cambridge Delta a k tomu stovky nadšených „English speaking“ studentů, které učí milovat angličtinu. Díky jeho originálnímu a zábavnému přístupu je to s Broňou dost snadné.
No, zní to vážně dost filmově, ale tak to skutečně bylo. Před dvaceti lety jsem pracoval ve fabrice, která pomalu krachovala. Nezbývalo tam moc práce a já najednou nevěděl, co s tím. Samozřejmě jsem musel platit nájem a složenky, takže jsem musel vymyslet nějaký plán, co budu dělat, až se fabrika zavře. Napadlo mě, že ten čas využiju, abych se něco naučil – třeba anglicky.
Snil jsem totiž o tom, že odjedu do Irska, najdu si tam práci, přivezu domů nějaké peníze a jako bonus se naučím anglicky. Pro začátek jsem hledal nějakou knihu, a protože jsem neměl téměř žádné peníze, tak jsem se spokojil s tou, kterou jsem našel doma. Byla to taková modrá učebnice s rodinou Prokopových (oficiální název je Angličtina pro jazykové školy I., pozn. red.), kterou jsem si vzal každý den do práce. Úplně mě to pohltilo.
Když se na to zpětně dívám jako učitel, myslím, že mě to bavilo proto, že mi jako dyslektikovi najednou nikdo neříkal, že jsem pomalejší než zbytek třídy, že to mám zase za pět. Nikdo mi neškrtal chyby červeně. Poprvé jsem se učil sám pro sebe a zažíval jsem takovou tu radost z učení. A jako motivaci jsem měl vysněnou cestu do Irska. A motivace je obecně velká výhoda, když se chcete cokoliv učit. Výhodou bylo, že jsem měl spoustu času, protože i když fabrika krachovala, stejně jsem tam musel být každý den osm hodin. Pracoval jsem ale třeba jen polovinu toho času.
Přesně tak. V té době ještě nebyl internet, takže jsem si musel všechno hledat v malém kapesním slovníku nebo zkoušet štěstí u kolegy, který uměl dobře anglicky.
Dostat se na úroveň B2, kdy se domluvíte v zásadních situacích, umíte si pokecat u jídla, mi trvalo asi 5 let. Zas tolik ten můj příběh filmový není. Ve filmu by to hrdina jistě zvládl daleko rychleji.
Odjel! A zjistil jsem, že jejich angličtina zní úplně jinak než ta z kazet English is Easy, které jsem poslouchal. V hospodě jsem třeba nerozuměl vůbec! Byla to ale ta nejlepší škola. Když jsem se někde ztratil, musel jsem se zeptat na cestu, musel jsem se rozmluvit, najít si práci. Nakonec jsem tam zůstal skoro rok, a když jsem se vrátil, měl jsem pocit, že už vlastně celkem anglicky umím.
Pro malé děti je mnohem jednodušší se naučit cizí jazyk, pokud se jedná o osvojování – přestěhují se do Anglie, chodí do anglické školky. Na úroveň rodilých mluvčích se tak můžou dostat za poměrně krátkou dobu. To se ale dětem v Česku neděje. Ve škole se učí z knížek, memorují slovíčka. A to učení jde z mé zkušenosti dospělým stejně jako malým dětem. Děti na to ale mívají zpravidla víc času a taky se daleko míň bojí mluvit. Naproti tomu dospělí můžou mít silnější motivaci se jazyk naučit, a navíc většinou už vědí, jak na to. Takže kromě výslovnosti, kterou se nejlépe naučí děti řekněme do období puberty, je to podle mého názoru spíš taková výmluva než skutečná překážka.
Mluvím na děti jenom anglicky. Ze začátku je to těžké, nerozumí, bývají naštvané. Někdy si stěžují i rodiče – nechápou, jak se děti mohou naučit anglicky, když mi na hodinách nerozumí. Je ale důležité to vydržet a co nejvíc mluvit.
Tím se totiž nejvíc naučí. Často to ve třídách vypadá tak, že učitel stojí, něco vykládá a děti tiše sedí a pozorují ho. Skoro mi to přijde, jako by si ti učitelé sami chtěli opakovat látku. Při mých hodinách děti pobíhají po škole, něco luští, hrají hry. Čím je ta hodina zábavnější, čím víc děti mluví, tím je to lepší.
Trvá jim většinou tak tři měsíce, než si zvyknou, že se nemusí bát udělat chybu, že je nikdo nesoudí, že je to sranda a zábava. Myslím, že je důležité odpovídat na to, co děti řeknou. Zmíní třeba nadšeně. „I has new hamster.“ A ten učitel je okamžitě opraví: „I have a new hamster. I have.“ Místo, aby se studentem rozvinul konverzaci, tak ho jen upozorní na to, co říká špatně. Dítě si pak zafixuje, že když nic neřekne, neudělá chybu. A příště bude radši mlčet. A tenhle „mindset“ je potřeba změnit a být na sebe hodní, abychom dětem ukázali, že jim rozumíme.
Spíš je to takový všeobecný nešvar. Je hrozně těžké učit jinak, než jak jsme byli učeni my sami. Může to být i docela stresující – říkáte si, co když to nebude fungovat, co když tady začnou děti běhat a skákat mi po hlavě. U klasického modelu učení, kdy žáci sedí a učitel stojí a vykládá, máte větší pocit kontroly.
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Pořád nevíme, jak se to učení vlastně děje. Někdo si pořád dokola píše slovíčka, snaží se je zapamatovat. Někdo si nepíše nic a učí se především tím, že mluví. Někdo hraje počítačové hry, kde komunikuje anglicky a naučí se ten jazyk skvěle. Pak mám studenty, kteří každý večer čtou anglicky psanou knihu. Někdo se zase učí sledováním seriálů na Netflixu. Takže moje první rada je najít si to, co vás baví.
Druhou radou je udělat si v učení jazyka řád. Říct si, co budu dělat, kdy to budu dělat a kde to budu dělat. To poslední zní trochu divně, ale spoustu lidí v procesu učení zachvátí rozhodovací paralýza. Najednou nevědí, co začít dělat dřív, a nakonec neudělají nic.
Hodně vám to zjednoduší život a učení začleníte mezi běžné aktivity. Zatímco ráno pijete kávu, udělejte si jednu lekci Duolinga, po cestě do práce si pusťte podcast, třeba BBC Learning English. Před usínáním si přečtěte jednu kapitolu své oblíbené knihy. Postupně se z toho stane zvyk. Když tomu každý den věnujete 20 minut, za rok je to velký kus práce.
To chce ale skutečně píli a motivaci s tím nepřestat.
Důležité je nepřepálit začátek – nastavit si nový jazyk tak, aby se učení dalo skloubit s běžným životem. Ti, co to na začátku přepálí, totiž mnohdy odpadnou těsně po začátku.
Definovat si, proč se vlastně chcete jazyk naučit. Žijí vaše vnoučata v Anglii a vy se s nimi chcete domluvit? Čeká vás důležitá cesta do zahraničí? Plánujete změnit práci? Možná zjistíte, že se učit nepotřebujete a jen se zbytečně trápíte. Já se třeba takhle učil španělsky v době pandemie. Se ženou jsme chtěli jet učit angličtinu do pohraničních oblastí Mexika. Nakonec z toho plánu sešlo, my nikam nejeli a já přestal vidět důvod, proč se jazyk učit. I to je úplně v pořádku.
Původně mě Albi oslovilo s nabídkou spolupracovat na knize z edice Kouzelné čtení. Tehdy jsem si na to netroufal. Měl jsem ale v šuplíku svůj „super speaking set“, který hraju s dětmi ve škole, a říkal jsem si, že to by mohlo fungovat. Byl to ale hrozně bolestivý proces.
Koncept karet byl postaven na tom, že ten, kdo hru vysvětluje, ji dobře zná. To znamená, že je to učitel, umí dobře anglicky, zná gramatiku.
Právě. V tom mi Albi hrozně pomohlo. Oni na to koukali očima hráče, ne očima učitele, a to bylo v tom procesu hrozně důležité. Nakonec vyšlo sedm sad jako Travelling nebo Hobbies. Každý si najde to, co ho baví. A to je na učení to nejdůležitější.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Bronislava Sobotky
