Některá těla vypadají po porodu jinak. Strie, povolená kůže, celulitida. I když se mateřství právem označuje za zázrak, má i své temnější stránky. Třeba to, že se některé ženy samy sobě po porodu nelíbí.
Pomalu se zvedá vlna těch, kteří na sociálních sítích ukazují svá těla taková, jaká jsou. Ashley Graham, Danae Mercer, Chrissy Teigen nebo český projekt @zanormalniholky. Ty všechny propagují ženské tělo v mnoha tvarech i podobách. Bez filtru a bez speciálních póz. Jenže těch přikrášlených fotek krásných šťastných těl s komentáři typu „Nic zvláštního pro hubnutí nedělám“ je stále ještě hodně. A vy zatím sedíte utahaná na gauči a čekáte, až dopere pračka, abyste se mohla konečně rozpustit v posteli. A to jste chtěla večer cvičit. A taky konečně začít jíst zdravě. Přestat se stresovat. A být milejší. A dokončit ten projekt v práci. Jo a taky za žádnou cenu nepřenášet své negativní pocity na dítě. Co byste pak byla za matku!!
Přesný návod na to, jak přijmout sebe samu, pro vás nemáme. Ale už víme, že stojí za to se to naučit. Třeba zjistíte, že když se má člověk rád, výrazně mu to ulehčí život.
Představujeme příběhy žen, které se naučily za svá těla nestydět.
„Buď ráda, že jste oba zdraví,“ slýchá třicetiletá Karin od okolí pokaždé, kdy jen zmíní fakt, že si po porodu přijde tlustá a neatraktivní. „Celé těhotenství jsem se utvrzovala v tom, že až porodím, dám se hned do kupy. Že moje tělo rozhodně nebude ochablé ani vytahané. Že se prostě všechno spraví. Nutno říct, že v době před těhotenstvím jsem zažívala několik let v kuse poměrně konstantní stres, který mě paradoxně držel ve fyzické kondici. Teda alespoň navenek,“ popisuje Karin.
„Když se podívám na fotky ještě před těhotenstvím, říkám si, jaká jsem byla kost. Souměrná, vcelku vysportovaná postava. Žádné vytahané břicho jako teď. Žádná zaoblená ramena. Přesto jsem sebe samu tak pozitivně nevnímala, vždycky mi na mém těle něco vadilo. Nikdy jsem s ním nebyla úplně spokojená. A asi to tak bude už napořád,“ říká Karin, která přiznává, že se doteď nesrovnala s tělesnými změnami po porodu.
Ostatně ani samotný porod neměla jednoduchý. „Lékaři se rozhodli provést akutní císařský řez,“ vzpomíná. „Z porodu si tak pamatuju jen zmatené probuzení s prázdným břichem uprostřed noci. Syn byl ode mě sice jen pár metrů, ale v jiné místnosti a já byla po narkóze úplně dezorientovaná a neschopná vstát z postele. Syn nakonec přežil, což je samozřejmě to nejdůležitější, a mně nastalo období zotavování z náročné operace. Při císařském řezu se totiž přeříznou celé tři vrstvy včetně svaloviny. Jde tedy o poměrně vážný zákrok, po kterém se u některých žen břicho nenávratně změní. Pamatuju, jak jsem přišla domů, podívala se na sebe do zrcadla a rozplakala se. Můj manžel mě tehdy objal a řekl, že je neuvěřitelné, co jsem všechno zvládla a že máme malé miminko a že to je přece to hlavní. I když to cítím stejně, pořád jsem to já, kdo se změnil. Nejsem jen máma, ale Karin, která byla zvyklá na své pěkné tělo.“
Říkejme jí třeba Jana. Anonymně se zapojila do projektu Moje tělo je moje, ve kterém sdílí zkušenost s vlastním tělem. „Teď jsem skoro osmnáct měsíců po porodu, na břiše a na prsou mám strie, má váha je asi o 8–10 kg (jelikož mi stále kolísá) vyšší než před otěhotněním a pravděpodobně to byly hormonální změny, které mi spustily ekzém na rukou a kolem rtů. Na komentáře nebo jen nenápadné narážky blízkého okolí, že jsem nějaká větší, vypadám jinak a podobně, jsem zprvu reagovala hodně podrážděně a velmi se mě dotýkaly. Ještě aby ne, vždyť těhotenství a mateřství je obrovská změna, a ač má v sobě mnoho krásného, je také pěkně náročné to vše ustát a cítit se ve svém těle dobře!“
„Čím dál tím víc jsem svému tělu vděčná za bezproblémový porod, bezproblémové kojení, které pokračuje doteď, za krásný nový život, který mi dalo. A mnohem víc se soustředím na to, jestli mi je v mém těle dobře, a také na to, co umí, než na to, jak vypadá,“ přidává Jana svou pozitivní zkušenost. „To neznamená, že o sebe nepečuji nebo že nechci, aby mi to občas slušelo. Naopak, o tělo se starám, cvičím jógu čtyřikrát až šestkrát týdně, ale také odpočívám, když cítím, že to potřebuji, zkrátka se k sobě učím být laskavá. Tou nejzásadnější změnou ale je, že již netoužím po nedosažitelné dokonalosti.“
„Nikdo by tě neměl posuzovat za to, jak vypadáš. Jestli máš nějaká kila navíc, nebo ne. Jestli máš povolené břicho nebo celulitidu na zadku. To přece nevypovídá nic o tvých duševních hodnotách, o tom, co jsi za člověka,“ říká třiatřicetiletá herečka Denisa, maminka čtyřletého syna.
Právě herecké prostředí je podle jejích slov poměrně dravé a na vzhled mívá až přehnané nároky. „Neustále se snažíš někomu zavděčit. Zhubnout po zimě, zhubnout po porodu, mít hezké vlasy, pleť a běda ti, když máš něco navíc, protože kamera přidává celých sedm kilo. Ty, které nemají ideální míry, jsou často znevažované nebo o nich bulvár napíše, že na sebe kašlou. Nikdo přece neví, co máš za sebou nebo čím právě procházíš,“ popisuje Denisa.
Sama má za sebou několik let soustavného hladovění a odpírání jídla. „Začalo to jedním rozchodem. Toho kluka jsem milovala, a tak mě to úplně zlomilo. Abych si sama před sebou připadala dost dobrá, začala jsem cíleně hubnout. Jedla jsem malinké porce a zhubla až na 42 kilo, což při výšce 160 centimetrů není zas až taková tragédie, ale i tak to bylo málo. Byla jsem kost a kůže. Spolu s tím, jak mě postupně opouštěly myšlenky na kluka, co mi zlomil srdce, jsem začala i normálně jíst. Dneska už nejsem tyčka jako v pubertě, mám o deset kilo víc, po porodu vytahané břicho a na něm strie. Ale jsem konečně šťastná. Mám syna, práci i skvělou rodinu a to taky není samozřejmost.“
Ženy, které ke svému tělu neměly pozitivní vztah před otěhotněním, jej budou pravděpodobně složitě hledat i po porodu. A rozhodně neplatí, že ten, kdo je v očích společnosti hubený, nemůže mít se svým tělem problém. Co ale většinou platí, je to, že když se sami cítíme méněcenní, spatřujeme méněcennost i ve svém okolí. Tohle alespoň tvrdil zakladatel pozitivní psychologie Alfred Adler. Takže než se pustíte do kritiky sebe samé nebo té paní, která má celulitidu na stehnech a na váš vkus až příliš krátkou sukni, uvědomte si, že neexistuje jen jeden ideál krásy. Dokonce ani dva. Je jich celá škála, a pokud se dotyčná cítí v krátké sukni dobře, můžeme jí to jen přát.
– Anne Hathaway, americká herečka, matka dvou dětí
Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images
