V začátcích rodičovství je komunikace zásadní, říkají autoři hry Dítě v domě

„Chtěli jsme vytvořit hru, která vám dodá pocit, že příchod potomka zvládnete,“ říká Vladimír Arazim, spoluautor nové kooperativní karetní hry. Stejně jako jeho žena Vendula přijel před 12 lety do Brna za studiem a už tam zůstal. Dnes vychovávají šestiměsíčního syna a po večerech vymýšlejí deskovky. A jde jim to velmi dobře. Letos na podzim vyšla jejich deskoherní prvotina Dítě v domě, jejíž vývoj jste mohli sledovat na YouTube v reality show Den deskovek. 

Jak se zrodil nápad na hru Dítě v domě? 

Vladimír: V jeden moment bylo kolem mě víc párů v očekávání a já jim chtěl dát nějaký dárek. Vznikl nápad na takovou příručku pro budoucí rodiče. S nápadem jsem se svěřil manželce a jí se to hrozně líbilo, tak jsme se rozhodli to rozpracovat. 

Takže hlavní motivací bylo nadšení vaší ženy? 

Vladimír: Přesně tak (smích). Byl to skvělý impuls k tomu, začít na hře pracovat a skutečně ji dotáhnout až do vydání. Spousta nápadů totiž bez správného impulsu končí v šuplíku. 

A dostali jste se až do finále. 

Vendula: Shodou okolností se v té době zrovna otevíraly přihlášky na Den deskovek, tak jsme se přihlásili. Mysleli jsme si, že je to normální soutěž. Nějak nám uniklo, že se to celé bude natáčet. Když jsme to zjistili, už bylo pozdě na to vycouvat. Oba jsme hodně introvertní, takže to byla opravdu velká výzva. 

Zvládli jste to výborně, o čemž svědčí i fakt, že vaše hra je právě v prodeji. 

Vendula: My jsme hře věřili, věděli jsme, že má dobré téma. Soutěž nám ji díky cenným zpětným vazbám pomohla posunout dál. 

Co vlastně bylo při celém tom procesu tvorby pro vás nejobtížnější? 

Vladimír: Určitě zpětná vazba od deskoherních expertů, díky níž zjišťujete, že to, o čem jste byli přesvědčeni, že funguje, vůbec nefunguje – a naopak. 

Původně to ale měla být hra určená partnerům, kteří plánují rodičovství nebo už miminko čekají. Co se změnilo? 

Vendula: Hra měla fungovat jako taková příprava na situace, které nastanou, když si miminko přinesete domů. Některé herní mechanismy tam ale nefungovaly tak dobře, tak jsme to změnili na hru pro děti a najednou to šlo. Stále ji ale mohou hrát i partneři. Princip hry zůstal stejný – jde o komunikaci a vzájemnou spolupráci ve chvíli, kdy domů přibyde miminko.

Vladimír: Dítě v domě ale mohou s dětmi hrát i rodiče nebo prarodiče. Opět je to učí vzájemně komunikovat a spolupracovat. 

Uvedli byste prosím nějaký příklad? 

Vladimír: Hra začíná tím, že si jeden z hráčů vezme kartu příručky rodičů. Ta mu dovoluje se podívat na prvních 8 karet z balíčku dítěte. Hráč si z těchto karet udělá vějíř, aby to, co je na nich, dobře viděl a mohl to převyprávět – ideálně s pomocí nějakého příběhu o tom, co jejich miminko bude potřebovat. Poté tyto karty opět vrátí na vršek balíčku miminka a hra může začít. Hráči se pak baví o tom, co by miminko mohlo potřebovat, a vymýšlí strategii, která by jim vyhovovala. Například hráč číslo jedna si jasně pamatuje, že miminko bude v následujícím kole potřebovat přebalit. Nicméně sám kartu přebalovaní na ruce nemá, a proto se na ni zeptá svého spoluhráče. Hráč číslo jedna by mezitím klidně mohl vyluxovat byt, protože má stále dost energie v podobě karet na ruce. Počáteční karty se totiž rychle vyčerpají, stejně jako vy v roli rodiče.

Vendula: Celá hra je postavená právě na komunikaci ohledně toho, co si pamatuji, co mohu udělat a kdy si naplánuji odpočinek, abych si mohla dobrat karty do ruky a měla co hrát v dalších kolech. 

Máte malé dítě. Jak se realita liší od té „kartičkové“? Jste v péči o něj sehraní? 

Vladimír: (smích) Na základní potřeby dítěte popsané ve hře, jako je hraní, mazlení, krmení nebo potřeba přebalit, bychom asi přišli i bez ní. Co je ale hodně zásadní právě v začátcích rodičovství, je komunikace, protože jak zjišťujeme i my, dítě vám prostě převrátí život naruby, ať chcete, nebo ne. 

Chystáte pokračování hry? 

Vendula: Máme ještě drobnosti, které hru pomohou trochu rozšířit. Třeba karty pro staršího sourozence, který by tak rodičům mohl pomoct třeba vyrovnat myčku a pro sebe získat kartu, díky které mu rodiče na oplátku věnují čas na psaní úkolů. Tak uvidíme, jestli o ně bude zájem. 

A co hra na jiné téma? 

Vendula: Určitě chceme nějakou vymyslet. Není vždycky jednoduché přijít na herní mechanismus, který funguje. Zároveň jde o to, aby byla hra přístupná dané věkové kategorii a případně byla srozumitelná tak, aby ji dokázaly hrát i děti. 

Vladimíre, a co ty vaše hry v šuplíku? 

Vladimír: Mám teď rozpracované tři, na kterých chci určitě pokračovat. (smích) Nejdál je hra pro děti o tom, jak pejsek s kočičkou pečou dort pro svoje páníčky – dvojčata kluka a holku, kteří budou brzo slavit narozeniny.

Zrovna pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou pečou dort, miluje spousta dětí. Stejně jako hry. Jaké jste hráli jako malí? 

Vladimír: Hrál jsem spoustu her, které byly tehdy dostupné, jako Z pohádky do pohádky, Člověče, nezlob se nebo Dostihy a sázky. S babičkou pak hlavně karetní hry jako kanastu, žolíky, autobus a jejich další variace. Na kanastových kartách se mi líbí fakt, že jde o jeden typ herního materiálu, který má ale opravdu široké využití. 

Vendula: V dětství jsem toho moc nehrála. Zato teď jsem nadšená, když si můžu s mamkou zahrát Čakru nebo třeba Lotos. Máme pro to dokonce speciální kategorii takzvaných roztomilých her.

Co vás spolupráce na hře Dítě v domě naučila? 

Vladimír: Dalo nám to strašně moc. Pro introverty, jako jsme my dva, je těžké se dostat do jakékoli skupiny. Takhle jsme se najednou objevili v deskoherní komunitě a museli začít fungovat. Během soutěže jsme se navíc seznámili se skvělými lidmi, kteří už vědí, jak nás rozmluvit. (smích) S Ondrou Sekaninou, který se společně s námi dostal do finále, se stýkáme do teď. Návzájem si testujeme prototypy a snažíme se posunout dál.
 

Text: Viola Černodrinská  Foto: Archiv Arazimových, archiv Albi