Jak vymýšlí otázky pro kvízové hry, kde hledá inspiraci, jaké je natáčení pořadu Na lovu a co dělá, když si prostě nemůže vzpomenout?
Už od dětství se vášnivě věnuje kvízovým hrám všeho druhu. Zúčastnila se několika televizních pořadů, pro pár z nich dnes dokonce kvízové otázky vymýšlela. Tvoří je i pro Albi, podílela se například na hrách iKnow nebo Znáte Česko. Spojit si ji můžete také s novinkou Na lovu – hře, pro kterou byl předlohou úspěšný televizní pořad TV Nova. Ve stejnojmenném pořadu totiž Dagmar už dva roky vystupuje. Pod přezdívkou Kvízová dáma vyhrála 67 z 90 her a její úspěšnost správných odpovědí činí téměř 87 procent. Jak se na kvízy připravuje, jak je tvoří a co ji na tom všem vlastně baví nejvíc?
Studovala jsem biologii a zeměpis, měla jsem zkoušku z meteorologie a hrozně mě to bavilo. Všechny volitelné přednášky pokrývala meteorologie a klimatologie. Psala jsem z nich i diplomku. A ke konci školy jsem narazila na inzerát ČHMÚ, kde sháněli meteorologa. Tak jsem se přihlásila a pracuji tam už osmnáct let.
Dřív jsem počasí hodně sledovala i ve chvílích, kdy jsem nebyla v práci, četla jsem si podrobné předpovědi, sledovala výsledky modelů, koukala na družici, radar a hodně často fotila oblohu. Dnes dělím čas mezi rodinu, práci meteoroložky, natáčení pořadu Na lovu a tvorbu kvízových her, takže s tím vším mě počasí občas skutečně překvapí. Třeba první den roku 2023! Teploty byly tak vysoké, že to pak ještě dlouho žádná jiná teplota netrumfla. Po ránu bylo někde i 20 stupňů. Celkem nedávno mě také překvapily nepravidelné kusy ledu v Alpách, které původně začaly úplně nevinně jako kroupy.
Bavilo mě třeba Šest ran do klobouku nebo Videostop. Na to jsem se vždycky strašně těšila. Tehdy moc jiných soutěží v televizi nebylo. Později jsem sledovala vědomostní soutěže jako Nejslabší! Máte padáka! nebo Riskuj!. Líbilo se mi, že tam pokaždé zaznělo hodně otázek a mělo to rychlý spád.
První pořad byl Riskuj!. Moc se mi do toho zpočátku nechtělo, protože nejsem ten typ, který by se rád někde ukazoval. Nakonec mě ale přemluvili rodiče a do pořadu jsem šla. To mi bylo něco málo přes dvacet. Když jsem to po letech viděla, říkala jsem si: „Jak jsem tohle mohla nevědět?“ Třeba že ceremoniáři při promoci se říká pedel nebo že v roce 1939 anektovala Itálie Albánii, v tom už bych dnes nechybovala, ale tehdy jsem měla obrovské mezery.
Ano, od té doby jsem byla mockrát v AZ-kvízu, v AZ-kvízu Speciál a několika soutěžích, které na obrazovkách běžely jen krátce. Ovšem největší zážitek, ale i adrenalin byla soutěž Nejslabší! Máte padáka!, kterou se mi s notnou dávkou štěstí podařilo vyhrát. Tehdy jsem si říkala, že když jsem přežila tohle, tak už přežiju všechno.
Strašnou! Naštěstí jsem se postupem času před kamerami otrkala, což se mi při kamerových zkouškách na Lovce moc hodilo.
S otázkami pro kvízové hry jsem začínala, když byly starší dceři tři roky, mladší se narodila o rok později. Tvořila jsem po nocích a přes den běhala za dětmi. Naštěstí jsem noční sůva, takže čím později, tím pro mě lépe – mám pak lepší nápady, víc mi to pálí. To platí i pro texty vzdělávacích knížek – ohromně mě to baví, takže čas si na to vždy najdu.
To byla skvělá spolupráce. Vymýšlela jsem otázky pro verze Svět, Česká republika a pak i pro čtyři rozšíření hry v rámci různých oborů. Celkem jsem dodala 2 600 otázek a k nim 7 800 nápověd. Dalších 900 otázek pak spolkla hra iKnow All In.
Bývá to takový „špek“, ale vždycky by tam měla být ta možnost, že to přeci jen někdo může vědět. Větší sranda je tvořit ty lehčí otázky a dávat k tomu nesmyslné odpovědi. To mě hodně baví:
Pop-artový umělec Andy Warhol není autorem díla s názvem:
a) Dvojitý Marlon b) Čtyři Marilyn c) Osm Elvisů c) Šestnáct Trumpů
Pokojová rostlina tenura je známá také jako:
a) snašin nos b) zeťovo ucho c) tchynin jazyk c) tchánův pysk
Takhle nějak vypadají otázky za nejnižší částky, které by měl zodpovědět opravdu každý…
Většinou pracuji na hrách, kde jsou potřeba stovky, někdy i tisíce otázek, takže dřív nebo později nápady dochází a pak musím hledat inspiraci jinde. Encyklopedie jsou určitě fajn, ale hledám i v jiných knížkách a také na internetu. Když zrovna nepracuju na hře, ale třeba na knížce, dělám si otázky do zásoby. Nikdy nevím, kdy se mi budou hodit.
To záleží. Hodně čtu beletrii, literaturu faktu, zajímám se o současné dění. Některé obory jako třeba literatura nebo divadlo mě vyloženě baví, takže tam se mi ty informace nějak přirozeně ukládají do mozku a vlastně si k tomu nemusím nic moc dohledávat.
Určitě. Já jsem děsně zvědavá už od malička. Existují ale oblasti, které mě tolik nezajímají. Nemám třeba tendenci si dohledávat slavné rappery nebo americké baseballové hráče (smích).
Je toho tolik, že ani kdybych chtěla, tak bych to nestíhala sledovat. Něco jiného ale je, když narazím na otázku týkající se sportu v 80. a 90. letech minulého století. Když jsem byla malá, táta koukal na všechny dostupné sportovní přenosy a doteď si z toho hodně pamatuju. Není to tak, že bych dnes sport nesledovala, ale moc toho nestíhám, a když ano, zdaleka ne všechno si pamatuju.
Určitě, ale nejvíc moje starší dcera. Má ráda starší českou hudbu a filmy, ráda chodí do divadla, takže v takových otázkách je silná.
Původně už byli vybraní tři muži a tvůrci se poohlíželi po ženě, která by je doplnila. Tím, že jsem tedy na konkurz přišla o něco později, šlo to velmi rychle, měla jsem na rozdíl od ostatních jen jeden test a hned poté následovaly kamerové zkoušky. A vlastně úplně první fáze byla, že mi z produkce poslali odkaz na anglickou verzi pořadu The Chase, ať se na to podívám. Mně se to líbilo, ale přišlo mi to naprosto šílené!
Připadalo mi hrozně těžké skloubit vědomosti s rychlým odpovídáním na otázky a celkově s mluvením. Uvedu příklad – na konci každého pořadu máte tzv. štvanici, kdy musíte za dvě minuty odpovědět správně na co nejvíce otázek. Nemyslela jsem si, že bych něco takového někdy zvládla.
Myslím, že to bylo hlavně o zvědavosti. Hodně mě podporovala i rodina. Ze začátku jsem měla hroznou trému, ale postupem času je to o dost lepší. Co se ale vůbec nejlepší, jsou občasná okna. Ta jsem měla už na začátku a mívám je i teď, po dvou letech natáčení.
V té chvíli mozek nefunguje, protože do toho vstupuje tréma, zklamání a možná i trochu vztek. Stává se mi to totiž u otázek, které normálně vím. Jen si prostě vůbec nemůžu vzpomenout. Už mockrát se mi stalo, že jsem otázku nechtěla vzdát, dlouho přemýšlela a pak stejně řekla „dál“, v tu chvíli to ze mě spadlo a hned se mi správná odpověď vybavila.
Za posledních deset let jsem se naučila informace selektovat tak, že si to, co by se mi mohlo hodit do kvízů, rovnou ukládám do paměti. A vlastně už tak nějak za vším vidím otázku.
Text: Viola Černodrinská Foto: Anežka Vrbová, Archiv TV Nova
