S upřímností nejdál dojdeš. Anebo taky ne?

Kavárna

Učíme děti, že lhát se nemá, partnerská lež nás dokáže rozpálit doběla, a pokud nám kamarádka něco zatají, cítíme se podvedení. Tváříme se, že by k sobě měli být všichni za všech okolností upřímní, ale ruku na srdce – opravdu jdete vždycky s pravdou ven? A je to vůbec žádoucí?

S upřímností nejdál dojdeš. Anebo taky ne?

Potíž začíná už ve chvíli, kdy se pokusíme rozlišit lež od pravdy. Podle výzkumů amerického psychologa Roberta Feldmana, který se zabývá právě lhaním, si většina z nás ani neuvědomí, že při běžné konverzaci lže. Přitom to prý dělá až 60 % lidí. Přibarvování skutečnosti je totiž sociálně výhodné. Podvědomě dáváme přednost lidem, kteří nám říkají to, co chceme slyšet, bez ohledu na to, jestli je to tak úplně pravda. Feldman navíc upozorňuje na efekt sněhové koule u takzvaných bílých (nevinných, společenských) lží. O co jde? Třeba když kamarádce pochválíte šaty, abyste jí zvedla náladu, i když objektivně za pochvalu nestojí. Když lež zafunguje, máte příště tendenci použít stejný mechanismus znovu a navíc i něco přidat. Časem se lži nabalují tak, že se do nich můžete nepříjemně zaplést. 

 

 

Ženy versus muži

 

Zajímavé je, že ženy mají tendenci lhát proto, aby se jejich protějšek cítil lépe, zatímco muži lžou, když chtějí vypadat lépe sami. To potvrzují i autoři bestselleru Proč muži lžou a ženy pláčou, Barbara a Allan Peasovi. Podle nich se ženy uchylují ke lžím především proto, aby nepoškodily vztahy, a muži se naopak snaží o konkurenční výhodu.
    
Potíž s lhaním je navíc v tom, že nic v životě není černobílé. Lidé, vztahy i situace jsou rozmanité a snažit se za každou ceny držet pravdy jednoduše nelze. Záleží na nás, jak konkrétní věci vyhodnotíme a jak se následně zachováme. Představte si třeba, že někde uvidíte manžela své kamarádky, jak se objímá s cizí ženou. Poběžíte jí to ještě za tepla sdělit, necháte si celou věc pro sebe, nebo konfrontujete přímo jejího partnera? Je to v takovém případě už lhaní? Určitě není nutné se pokaždé se vším svěřit a všechno přiznat. 

 

 

Lež má krátké nohy 

 

O něco jednodušší je situace s dětmi. Jejich svět ještě není tolik zatížen komplikovaným pletivem vztahů jako u dospělých. Navíc se zdá, že mají pro pravdu a lež, potažmo dobro a zlo, přirozeně vyvinutý instinkt. Podle MUDr. Evy Labusové začínají děti racionálně rozlišovat mezi realitou fantazií zhruba kolem sedmého roku života. Do té doby jsou „jednou nohou“ v takzvaně magickém myšlení, představy a skutečnosti jim často splývají v jedno. 

Cíleně lhát začínají až ve chvíli, kdy je to sociálně výhodné nebo když to odkoukají v rodině či nejbližším okolí. Tedy u nás. Vybavujete si, kolikrát jste před dítětem nevědomky lhali, přestože doma ctíte pravidlo, že si nelžete? Stačí i takové maličkosti, kdy zapomeneme na schůzku u doktorky nebo prošvihneme deadline v práci a kreativní výmluvy už jedou na plné obrátky. Motivací k těmto typům lži je většinou strach – z toho, že se znemožníme, ze selhání, z toho, co si o nás druhá strana pomyslí. 

Čím častěji a komplikovaněji lžeme, tím více se do smyšlených příběhů zaplétáme a hrozí nepříjemné odhalení. Pocity trapnosti, když nás někdo přistihne při lži, mohou být ve finále nepříjemnější než říct pravdu. Když to párkrát zkusíte, uvidíte, že je to vlastně úleva. Upřímností získáte v očích protistrany status přímého a důvěryhodného partnera a dětem dáte cennou lekci, že nelhat se vyplatí a pravda nebolí. 

 

 

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

 

Tímto okřídleným heslem se možná řídili naši rodiče, v moderním partnerství je ale třeba brát ho s rezervou. Týká se zejména nevěry a potřeby/nechuti svěřit se s takovým pokleskem doma. Ujeli jste na vánočním večírku, ale žijete ve šťastném vztahu? V takových případech může být upřímnost jen trochu pokryteckou snahou, jak ulevit vlastnímu svědomí. Přiznáním se sice vyhnete trvalému napětí, že na vás nevěra nečekaně praskne, a případné odpuštění partnera vám uleví na duši, ale pravda může ve finále zranit váš protějšek víc, než kdybyste udrželi jazyk za zuby. Jak se v takové chvíli cítí druhá strana, už je jiná otázka. Co byste chtěli vy sami? Znát pravdu za každou cenu, nebo se o partnerově poklesku nedozvědět a naopak těžit z jeho uvědomění, že priorita je vztah s vámi? 
Pozor na neverbální signály

Jak poznat lháře, asi tušíme všichni: zrychlený dech, napětí v šíji a ramenou, zvýšené pocení. Lháři se také často hrbí, uhýbají pohledem, drbou se, ošívají a celkově působí nervózním dojmem. Obvyklé je zakrývání si úst rukou nebo drbání na nose. Profesor Feldman ale doporučuje neverbální projevy nepřecenit. Mnohé z výše zmíněných projevů sice mohou usvědčit lháře, stejně tak ale nemusí znamenat vůbec nic. „Někdy řeč těla odráží třeba jen to, že je náš protějšek smutný nebo nervózní,“ říká Feldman. Univerzální návod prostě neexistuje. U dětí, partnera i kamarádek se asi nejvíc vyplatí dát na vlastní intuici. A taky si vzpomenout, že se lží se dostanete až na kraj světa, ale už ne zpátky. 

 
Text: Linda Vomáčková Foto: Getty Images

Naposledy přidané

Nahoru