Nakupujete u nás rádi? Podpořte Albi v soutěži ShopRoku 2020. Moc děkujeme. Svůj hlas nám můžete dát tady! 

Přezdívky, barbie a Ježíšek gurmán. A jak na Vánoce vzpomínáte vy?

Kavárna

Vánoce jsou plné vzpomínek i příběhů. Co se vybaví vám, když se řeknou Vánoce? Podívejte se, jak na toto období vzpomínají naše redaktorky.

Přezdívky, barbie a Ježíšek gurmán. A jak na Vánoce vzpomínáte vy?

Marie a její novotvary

 

Vši. Jo ho ho. Vlastivěd. HELLena. Víte, jak má každá rodina vlastní novotvary? U nás se odjakživa píšou na jmenovky dárků. Občas proto dojde k záměně, ale většinou už v tom umíme chodit. I děti vědí, že vši znamená „všichni“, tedy že to je pro celou domácnost. Jo ho ho? To je moje máma Johana a uvnitř bude asi rum. Vlastivěd je její manžel Vlastimil, který miluje hrady a zámky. A HELLena je samozřejmě babička, milovnice hororů.

 


Když jsem byla malá, občas se neologismy vyrojily už před Vánoci. Schválně – rozklíčujete, co je škržlude? To vzniklo tak, že jsem si ze všeho nejvíc přála žlutou podložku na stavění lega. Dala se z ní udělat poušť. Nebo pláž! No a když se našim zdálo, že zlobím, strašili mě tím, že to Ježíšek v nebi registruje a z mojí plánované nadílky škrtá žlutou desku. Škržlude.

                        
Linda a touha po Barbíně

 

Když mi bylo devět, od září do prosince jsem každý všední den cestou ze školy chvíli postála s nosem nalepeným na výlohu pelhřimovského hračkářství. Barbína s blond vlasy do pasu v růžové krabici byla sen. Bylo to v době, kdy teprve začínaly čokoládové adventní kalendáře s otevíracími okénky a první mandarinky vždycky přinesl až Mikuláš.

 

 

Dárky byly jen na Vánoce a na narozeniny a místo vyhazování se pořád ještě vyplatilo zkusit věci opravit. Barbína byla taková ta opravdická (ne ta falešná s dutýma nohama) a já jsem si ji přála tak usilovně, že když jsem ji opravdu našla pod stromečkem, byla to největší radost na světě. Když nad tím přemýšlím zpětně, určitě byla umocněná dlouhým čekáním. A hlavně těšením. S nadbytkem věcí, podnětů a informací se nám totiž z Vánoc plíživě vytrácí právě těšení. Podle sociologů s každým splněným přáním a užíváním dané věci klesá její tzv. mezní užitečnost, až se časem stane úplně obyčejnou. Z toho jasně plyne, že největší hodnotu mají dárky právě tehdy, když se na ně těšíme. 


Viola číhá na Ježíška

                
Vánoce byly pro mě a pro ségru největší událost roku. Přestože jsme neměli moc peněz, rodiče se nám to pokaždé snažili udělat hezké a se vší parádou. A k tomu ta existence Ježíška. I když někteří rodiče vyznávají cestu „pravdu a nic než pravdu“ a dětem dárky přiznaně kupují, naši měli v tomto jasnou misi. Každý rok ukázat, že ON skutečně existuje. A tady mám důkaz.

 

 

Byly Vánoce roku 1998, zatímco si máma přidávala už třetí porci bramborového salátu (nutno říct, že ta padesátikilová víla toho dokázala o svátcích spořádat fakt hodně), táta se šel podívat do našeho pokoje, za jehož zavřenými dveřmi cosi zašustilo. My na tohle byly připravené a Ježíškovi jsme tam zanechaly talířek s cukrovím a kávu. Táta vešel do pokoje a dlouhé MINUTY s kýmsi diskutoval, smál se, vyprávěl. Když potom zazvonil zvoneček a my to konečně mohly napálit dovnitř ke stromečku, zůstaly jsme stát jako opařené. Cukroví a káva byly fuč! Ha, takže jak by asi mohli dárky kupovat rodiče, když Ježíšek existuje? A má rád kávu a cukroví! 

 

Text: Marie Barvínková, Linda Vomáčková, Viola Černodrinská Foto: Getty Images

 

Naposledy přidané

Nahoru