Autorka bestselleru Retrohraní pomáhá navrátit současné mladé generaci hry, které u nás byly populární v 70. a 80. letech minulého století. Jaké retro hry frčí nejvíc a jak spolu souvisejí deskovky, retro hry a gamesení?
Říká se, že si dnešní děti hrají už jenom na mobilu či herní konzoli. V některých rodinách se ještě sem tam uchytí nějaká deskovka, ale hrát si jen tak, venku, bez displeje? To je bohužel hudba minulosti. Alice Kavková se už několik let pokouší tento trend změnit a dokázat pravý opak: že si děti venku hrát umí. A ještě ke všemu je to i baví!
My toho hráli hromadu. Byli jsme pořád venku. Špinaví, roztrhaní, já se hodně prala, nikdo mi nestál za zadkem, svět jsem musela přeprat sama. I proto se o sebe umím postarat. Her bylo nepočítaně, většinu z nich najdete v mojí knize.
My jsme hravá rodina, hrajeme si neustále. Když děti dorostly do věku retroher, skákali jsme přes gumu, cvrnkali kuličky, přebírali provázek, tleskali tleskačky a hráli krvavé koleno. Když naše děti vyrostly víc, začali jsme hrát deskovky a dnes je to moje obživa. Máme malé rodinné deskoherní vydavatelství 4 Kavky.
Kdyby podobná kniha existovala v době, kdy mi dorůstaly obě děti, nepsala bych ji, ale jen četla. A hrála si s nimi podle ní. Napsala jsem Retrohraní – encyklopedii her Husákových dětí, aby se na ty hry nezapomnělo a abych si sama připomněla, jak že se to všechno hrálo. I proto vznikly Retrohrátky, krátká instruktážní videa k jednotlivým hrám.
Neznala jsem třeba vrhcáby. Ale líto mi to není, protože hned jak jsem je při psaní knihy objevila, naučila jsem se je a hráli jsme je doma s celou rodinou. Krásná hra. Nebo drápky. To mě jako děcko minulo, ale po čtyřicítce jsem je nosívala u sebe v kapse všude a házela je.
Každá hra mi něco dala. V jedné jsem se naučila prohrávat, v jiné zas, jak se vyhrává. Obojí je umění. Další hry mě učily spolupracovat nebo jak uspět, když jsem na to sama. Naši si s námi hodně hráli a bavilo mě je porážet a sledovat, jak tu prohru snáší. Milovala jsem, když dospěláci blbli jako malí. A asi to teď dělám stejně. Když je nějaká velká rodinná oslava, nosívám kufřík deskovek, rozdávám to tam dětem a učím je to hrát. Často pak končím u těchto dětských herních stolů.
Nic takového jsem jako malá nikdy nehrála. Vždycky jsem raději byla venku. Jezdila jsem na koních, na čundry a s kamarády zpívala u ohně písničky. Koukat do počítače a být sama? To mě nikdy nelákalo. Teď mám v mobilu šachy, Dračí palác a Ponorku (Deep Sea Adventure), ale málokdy si na to vzpomenu. Maximálně při nějaké dlouhé cestě MHD.
Tenhle pocit určitě nemám. Ani od nás, ani z pohledu do jiných rodin. My dospělí musíme být připraveni – mít zásobu kvalitních her vybraných tak, aby zaujaly i děti, a chuť si taky hrát. Pak s tím děcka nemají problém. Doma hráváme spoustu her – dnes už spíš deskových, protože děti ze skákání gumy a přebírání provázku dávno vyrostly. Hráváme i venku – máme velkou sbírku venkovních her. Pinkáme volejbal, badminton, kluci čutají do meruny nebo hrajeme vikingské šachy (Kubb). No a teď o prázdninách to doma vypadá jako v deskoherní herně. Stůl plný letních rychlých deskovek a hrajeme jak o život. A když je s námi víc jiných dětí, hrají hned taky.
Ryba smrdí od hlavy a děti připoutané jen k moderním technologiím to většinou odkoukají od rodičů. Není důvod, aby si lidi nehráli i v dospělosti, není důvod, aby dobré deskovky neodlákaly děti od displejů. U nás se hodně hraje offline a je jedno, kdo je malý a kdo velký. Někdy ke hře přemlouvám já děti, nedávno přede mnou v osm večer klečel syn, abychom si ještě jednou zahráli Virus. To je teď jedna z našich nejoblíbenějších karetních her, jiný večer zase škemral, abychom si dali Zombie kostky.
Retrohry jsou úžasná nostalgická zábava pro pamětníky jako já, kteří mají malé děti. Když děti povyrostou, je ideální čas na deskovky. Máme několik oblíbených jako naše české Turboprší nebo Dorty jsou vrženy, pak taky minihry z Japonska od vydavatelství Oink Games. Od Albi u nás třeba frčí Taco, kočka, koza, sýr, pizza, Trablíci, cestovní Ubongo, Similo nebo nově dotištěné Pirátské kostky.
Dítě, které se nudí, rychle něco vymyslí, aby se nenudilo. A to mohou být bezvadné hry.
Děti potřebují i lelkovat. Ne žít život vytížených manažerů, co mají už po obědě kruhy pod očima. My dospělí poslední léta blbneme a chceme toho od sebe strašně moc, tlak na výkon je enormní. Dětem tohle nechci dělat, a tak mají dostatek volného času na volnou hru a flákání se s kamarády po venku.
Knihy se za ty roky prodalo víc než 27 000 výtisků. Což je fakt krásné číslo. Podle četných ohlasů soudím, že se mi podařilo vrátit lidem vzpomínky na hry jejich dětství, a tak je teď ukazují zas oni svým dětem a retrohry se krásně šíří republikou. Když jsem knihu začala psát, nedalo se nikde koupit nic. Skákací guma s pořádným návodem? Zapomeňte. Přebírací provázky s návodem? Taky jen sen. Cvrnkací kuličky? Taky moc nikde nebyly. Dnes tyhle hry seženete na každém rohu. Mnoho vesnic, knihoven, školek a družin či nejrůznějších organizací pořádá retroherní akce, na mnohé jsem byla i zvaná. To mě až dojímá. Takže jsem těm starým hrám vdechla život a zase jsou tu s námi. Když jdu ulicí, děcka tam skáčou panáka. Když mi moje děti vyprávějí, jak se ve škole přebírá provázek, jak vidím holčičky ve vlaku tleskat Den den delí, to je ta nejlepší zpětná vazba, jakou si herní archeoložka může přát.
K retrohrám jsem řekla a napsala už asi všechno, co se dalo a co jsem chtěla. Tahle moje mise se povedla. Mám novou misi – dostat moderní deskové hry do co nejvíce rodin. Asi každý má pár krásných vzpomínek, jak s kamarády sedí u stolu a mastí kanastu, člobrdo s babičkou a dědou nebo Dostihy a sázky s bratranci. Podobné vzpomínky chceme dopřát i dnešním dětem. I když za pomoci mnohem zajímavějších, sofistikovanějších a vtipnějších moderních her. Přece jen displejová konkurence je silná.
Text: Barbora Klárová Foto: archiv Alice Kavkové
