ADHD. Diagnóza, která si získává stále více pozornosti. Co znamená, jak ji poznat a hlavně – jak pomoci dětem, které ji mají?
Když se řekne ADHD, možná si představíte hyperaktivní dítě, které chvíli neposedí, nebo dospělého, který zároveň vaří, telefonuje a zapomíná, proč vlastně otevřel lednici. ADHD neboli Attention Deficit Hyperactivity Disorder, česky porucha pozornosti s hyperaktivitou, je neurovývojová porucha, která ovlivňuje schopnost soustředit se, regulovat impulzivní chování a zvládat hyperaktivitu. A je dnes čím dál častější diagnózou. Spousta lidí ji však stále zaměňuje za důsledek špatné výchovy, vzdor a další vybočující chování.
Ještě v polovině 20. století by takové děti nazývali prostě „nevychované“. V roce 1980 se však ADHD dostalo do oficiálního seznamu duševních poruch a začalo se o něm mluvit jako o neurologické poruše. Dnes víme, že ADHD není o tom, že by děti chtěly zlobit. Jde o poruchu, která ovlivňuje schopnost soustředit se, regulovat impulzy a pracovat s emocemi.
Podle statistik má ADHD asi 5–7 % dětí. Diagnostika je ale komplikovanější, protože se příznaky mohou překrývat s jinými poruchami, jako jsou úzkosti nebo problémy s učením. ADHD navíc rozhodně nekončí s dětskými lety. Mnoho dospělých zjistí, že jí trpí, teprve když jim začne komplikovat práci nebo vztahy.
Ani rozpoznání ADHD není jednoduché. U každého se může projevovat trochu jinak. Některé děti jsou nepozorné a ztrácejí se v myšlenkách, jiné zase připomínají neřízené střely. A právě proto diagnostika vyžaduje spolupráci rodičů s odborníky a učiteli.
ADHD se nejčastěji diagnostikuje u dětí ve věku 6 až 11 let, kdy příznaky jako nepozornost, hyperaktivita a impulzivita začínají být viditelnější a častěji zasahují do školního výkonu nebo vztahů s vrstevníky. U mladších dětí, například předškoláků, je ale diagnostika složitější. Proč? Protože některé projevy, jako je neklid nebo impulzivita, jsou prostě normální součástí jejich vývoje, a ne vždy signalizují ADHD.
Pomoc dětem s ADHD nemusí být složitá, pokud víme, na co se zaměřit. Klíčem je vytvořit prostředí, kde se budou cítit jistě a bezpečně. Pravidelnost a rutina jsou základními stavebními kameny – jasný denní plán, tabulky nebo vizuální pomůcky mohou být skvělými pomocníky, kteří dětem usnadní orientaci v každodenních povinnostech.
Pozitivní motivace dokáže zázraky. Oceňte nejen výsledky, ale i snahu – někdy stačí pochválit za drobný pokrok, aby dítě získalo potřebné sebevědomí. Ve škole mohou výrazně pomoci individuální vzdělávací plány nebo speciální pomůcky, které zajistí, že se dítě nebude cítit ztracené nebo přehlížené.
Terapie, hlavně kognitivně-behaviorální, pomáhá dětem osvojit si dovednosti, které jim umožní lépe zvládat impulzivitu a zlepšit organizaci. Pokud jiné přístupy nestačí, přichází na řadu konzultace s lékařem ohledně vhodné medikace.
ADHD může být docela výzva, ale není to konec světa. Pro rodiče je důležité vědět, že na téhle cestě nejsou sami. Každé dítě je jedinečné a zaslouží si trpělivost, pochopení i konkrétní kroky k řešení. Nebojte se hledat informace, spolupracovat s odborníky a nastavovat realistická očekávání. Vaše podpora a důvěra totiž dokáže víc, než si možná myslíte.
Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images