Jak si nebrat věci osobně. Většinou v tom vůbec nefigurujete

Kavárna

Matka na vás křičí, partner je od rána nepříjemný a v práci nikoho nezajímá prezentace, na které jste týdny dřeli? Máte dvě možnosti. Zhroutit se, nebo si to nebrat tak osobně.

Jak si nebrat věci osobně. Většinou v tom vůbec nefigurujete

Ráno se probudíte, spálíte si jazyk horkou kávou, partner je na vás protivný, nemůžete najít ponožky a na oblíbeném triku máte flek od oleje. Přijdete do práce, hrdě odprezentujete projekt, na kterém jste pracovali poslední měsíc, a nejenom že váš šéf si u toho mezi prohlížením bazarových zahradních lavic dělá manikúru, ale kolega, který vás měl podpořit, několikrát vyprskne smíchy. Je to mnou? Mám špatný účes? Vytahané triko? Ta prezentace není dobrá? 

S pocitem absolutní prohry se vracíte domů, naklopíte do sebe sklenku vína a pro jistotu se ještě pohádáte s partnerem. Už mě asi nemiluje, řeknete si v duchu před spaním, a velkolepě tak zakončíte svůj sebemrskačský den. Jak z toho ven? V první řadě si uvědomte, že většina z toho není o vás.

 

Není to o nás! 

Křičí na vás trenér? Utrhla se na vás cizí paní v obchodě? Troubí na vás řidič za vámi? „Většinou v tom není ani špetka něčeho osobního,“ říká mentální kouč Craig Sigl. „Možná se dotyčný blbě vyspal, není mu dobře, pohádal se s manželkou. Nebo na něj takhle mluvili, když byl dítě, a on ani jinak komunikovat neumí. Je to jeho osvědčený vzorec chování.“ 

Jasně že se vás dotkne, když na někoho mluvíte a on vás neposlouchá. Nebo když vám někdo zkritizuje prezentaci. Zkuste se ale podívat na záměr nebo důvod, který k tomu druhého člověka nejspíš vede, radí další kouč a občasný fotbalový rozhodčí Frederik Imbo. Vhodnou strategií je podle něj snaha vidět v ostatních to dobré. Kolega vyprsknul smíchy ne nad mou prezentací, ale proto, že si vzpomněl na vtip, který mu včera říkala manželka. Kamarádka teď chvilku neposlouchala proto, že má stres v práci, ne proto, že by se v mojí společnosti tak nudila. Já v tom vůbec nefiguruju. Většinou to tak opravdu je. 

Ale co s tím, když víme, že jsme svou práci skutečně odevzdali pozdě, a šéfův křik se tak zdá logickým vyústěním? Craig radí sáhnout do vlastních zdrojů – uvědomit si své schopnosti a vlastní hodnotu. „Vím, že s tím mohu něco dělat. Jsem toho schopný. Už jsem takhle vyřešil mnoho problémů, zvládnu i tento.“ Uvědomit si vlastní hodnotu je první krok k vyššímu sebevědomí. 

 

Je to o nás? 

Možná to o nás ale přece jenom je. „Když nás něčí kritika bolí, znamená to, že se přímo dotýká něčeho, co považujeme za svůj nedostatek. Právě takové pocity mají většinou kořeny v našem dětství,“ říká Imbo. Jednoduše jsme se naučili na určité podněty reagovat určitým způsobem. Například vám na základní škole nešel tělocvik a nikdo si vás nechtěl vybrat do týmu na „vybiku“. Když se na teambuildingu rozdělujeme do dvou týmů, ozve se ten polozapomenutý pocit, že nejsme dost dobří. A možná ten den ani nebudeme: nechytíme ani jeden míč a naše volejbalové podání skončí daleko před sítí. 

 

Svěřte se ostatním

Neuděláte chybu, když se svěříte se svými pocity těm, kterých se týkají. Ovšem bez toho, abyste je obviňovali. Raději opravdu pojmenujte, jak se cítíte vy: „Na téhle prezentaci jsem dřel týdny a mrzí mě, že ji neposloucháš. Fakt jsem si na ní dal záležet.“ „Mám z téhle hry trochu stres, na základce se mi spolužáci vysmívali. Tak se nezlobte, když nebudu hrát dobře.“ Podle Imba tím, že ostatním ukážeme svou zranitelnost, zvýšíme šanci, že nás pochopí. Vždycky vás bude někdo kritizovat. Ale vy už teď víte, že si nehledě na to, co udělají nebo řeknou, můžete udržet pevnou sebehodnotu. 

 

Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images

 

Naposledy přidané

Nahoru