Potkáte je u stromečku, nad štěpánskou husou, možná i na sváteční návštěvě u přátel nebo u tchánů. Pohlaví, věk a další detaily se můžou různit, ale tyhle typy lidí prostě k Vánocům patří. A jestli některý z nich nepoznáváte, je dost velká šance, že jste to vy.
Hodně lidí má rádo Vánoce. Vánoční fanatik je zbožňuje. Kdyby Vánoce měly fanklub, byl by jeho předsedou. Je to pro něj celoroční záležitost. V lednu vybírá první dárky, v dubnu kouká na Lásku nebeskou, v září studuje trendy ve vánočním dekoru a v listopadu už má napečeno, nazdobeno, nakoupeno a vaječný koňak v lednici.
Tenhle typ člověka je vlastně neškodný. Možná vás dokonce nakazí slavnostní náladou. Navíc vám nepřidělí žádné úkoly, protože byste to určitě pokazili, takže se v klidu můžete válet na gauči, přepínat z Pyšné princezny na Šíleně smutnou, kousat hlavy nazdobeným perníčkům a zapíjet je uleželým vaječňákem.
Třecí plochy můžou nastat vinou fanatikova perfekcionismu, třeba když nesežene balicí papír v tom správném odstínu petrolejové nebo když mu někdo zkritizuje bramborový salát. To se pak radši i s vaječňákem odkliďte do sklepa. Jenom se nelekněte, až tam potkáte zástupce následující kategorie…
Úhlavní nepřítel Vánoc i vánočního fanatika. „Svátky obžerství a konzumu“, jak jim rád říká, tráví zavřený v tmavé místnosti s heavy metalem v uších. Mohlo by se zdát, že do téhle kategorie patří jen zadumaní teenageři, co zrovna objevili spisy Friedricha Nietzscheho, ale jsou tam i mnozí dospělí.
Vlastně se to dá pochopit. Z přejídání a lítání po obchoďáku skutečně žádný duch Vánoc nesálá. A rodinné akce umí otrávit leckoho. Pokud nějakého Grinche máte ve svém okolí, buďte na něj hodní. Ale ne moc, sváteční blahosklonnost fakt nesnáší. Až ho načapáte, jak sousedovi (viz bod 4) přestřihává šňůry od světýlek, navrhněte jinou formu boje proti konzumu. Třeba že spolu navaříte polévku pro potřebné. Nebo protřídíte jeho šatník a vyřazené gotické hábity věnujete charitě.
No jasně, že tenhle typ nepotkáte jenom o Vánocích. Znáte ho z dovolených, svateb, pohřbů, pískovišť a školních besídek. Profesionální rodič nemá děti, on má projekty. Má načtené všechny příručky o výchově, s prvním slůvkem začíná potomkům vybírat střední školu a celkově je odhodlaný z nich vytvořit dokonalé malé človíčky, ze kterých pak vyrostou dokonalí velcí človíčci.
Což je teoreticky super, ale pro okolí to může být docela stres. O svátcích zvlášť. Schválně – zkuste jeho drobotině nabídnout cukroví. „Děkuji, babi, ale nedám si. Věděla jsi, že cukl je bílý zabiják a způsobuje čtyžicet plocent infalktů v Česku?“ odvětí k vašemu překvapení čtyřletá Anna-Michelle Charlotte.
Je toho víc. Zákaz pouštět koledy „z dovozu“, natož vaše oblíbené Last Christmas. Přece dětem nezkazíte vkus. Zákaz dárků s obrázkem Elsy z Ledového království. (No dobře, to se dá respektovat.) A proboha živého, vyvarujte se jakékoli konverzace o Ježíškovi. Anna-Michelle Charlotte na něj beztak nevěří, protože v příručce psali, že dětem se nemá lhát.
Nejčastěji se vyskytuje na předměstí. Ačkoli je solitér a ví, že vyhrát může jen jeden, ke své existenci potřebuje aspoň jednoho dalšího soutěživého souseda. Soupeřit můžou během celého roku, ale s úderem adventu se souboj vyostří. Přichází čas světýlek, řetězů, lucerniček a obřích sobů.
Zatímco ve Spojených státech tihle sousedi pořádají skutečné soutěže o ceny, u nás to mívá spíš pasivně-agresivní nádech. „Aha, vedle nainstalovali svítící rampouchy. To by byla škoda, kdyby je zastínil blikající sněhulák… (ďábelský smích).“ „Aha, soused si pořídil blikajícího sněhuláka,“ kontrují o dům dál. „Jaruno, kde se kupujou stroboskopy?“ Může to skončit pořádnou zahradní diskotékou, nebo taky blackoutem. Ale přiznejme si: všechny nás baví to přes plot pozorovat. A hodnotit.
Však víte, ta protřelá teta/sestřenice/bratránek/strýc, co na svátky přijíždí přinejmenším z Prahy nebo Brna, kde dělá v reklamce, ale možná taky ze Silicon Valley, kde vyvíjí roboty, nebo z Paříže, kde má rozjetou kariéru módního influencera.
Tuhle osobu většinou milují hlavně děti, protože má styl, kapsy plné dárků a v rukávu skvělé historky. Starší generace v lepším případě nechápe, co dělá za práci a co je to ten Instagram, v horším případě pro ni má připravené výčitky, které střádala po celý rok: „Nojó, náš světoběžník! Proč se neusadíš? Takhle si nikoho nenajdeš! Kdy budeš mít opravdickou práci? A tohle se teď nosí?“
Na jejich obranu – ty miniaturní sluneční brýle, přes které cool příbuzný nonstop civí na displej iPhonu 12 Pro, jsou opravdu trochu snobárna. Ale na jeho historky se tajně těší všichni a dětem tahle návštěva voní po dobrodružství a po něčem nepopsatelně slavnostním. A není to jen jejím drahým parfémem.
Taky civí do iPhonu, má prý svoje důvody. Tenhle pracant nevypíná ani o svátcích. Co by si bez něj ve firmě počali? Nemluvíme tu zrovna o doktorech, hasičích a dalších profesích, které jsou potřeba za všech okolností. Vánoční workoholik patří do kancelářské kategorie. Možná se i těšil, že si od kanclu odpočine, ale doma zjišťuje, že mu ten šum a stropní zářivky chybí.
Projevuje se to různě. Už byla řeč o telefonu, který při štědrovečerní večeři „nenápadně“ schovává pod ubrouskem v klíně. Taky to můžou být:
Nejlíp to vyřešíte tak, že mu doma prostředí kanceláře nafingujete. Popelku pusťte v powerpointové prezentaci, na kávovar napište „mimo provoz“, děti můžou hrát juniorní kolegy a uřvaného šéfa pak další kategorie…
Nebo tetička. Nebo kterýkoli jiný člen rodiny. Přes rok pije s mírou, ale svátky jsou pro něj záminkou, aby se „trochu uvolnil“. Vzhledem k tomu, že se uvolňuje už od rána (vaječňák není alkohol, ale snídaně!), k večeru to bude celkem zábavné.
Sváteční opilec má různé polohy. V první fázi je přehnaně aktivní, takže například bafá na děti se slovy: „Ha, Ivan!“ Zhruba v době večeře přijde fáze druhá – slovní průjem. Zacpěte mu pusu řízkem, jinak hrozí, že si vyslechnete jeho svérázné názory na politiku, děcka se naučí nová opravdu-ne-sváteční slova a cool příbuzný z bodu 5 si vyslechne palbu útoků na svůj životní styl. Když to přečkáte, můžete si zaslouženě užít fázi tři, ve které to nadraný strýc zalomí na gauči. Konečně ticho!
… a konečně je čas na dárky. Tehdy přichází na řadu pragmatik, který si podobně jako Grinch nepotrpí na vánoční romantiku. U něj se to ale promítne zejména do způsobu, jakým obdarovává. Hru na Ježíška od něj nečekejte. „Nejsme přece malí,“ konstatuje, zatímco plačícímu capartovi vráží do ruky peníze. V lepším případě jsou v obálce.
Po obálce možná dostanou i dospělí, protože „kdo má čas shánět dárky“. V jeho nadílce se však můžou objevit i méně vítané varianty: dárky „zabalené“ v igelitce, dárky bez jmenovky („Nějak si to rozeberte.“), dárky s cenovkou, oběžné, zrecyklované, po datu expirace, s logem nějaké firmy, s logem pragmatikovy firmy a věci ryze praktického rázu jako štětka na záchod nebo mop. No co. Usmějte se a poděkujte. Za rok mu to můžete vrátit.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
