Hry nás baví - přidejte se k naší facebookové skupině, která je určená pro všechny hráčky, hráče, vydavatele a deskovky bez rozdílu!
Podívám se na Facebook

Děti jsou mými nejupřímnějšími diváky, říká loutkoherečka Dora Bouzková

Kavárna

„Prosím tě, já strašně moc mluvím, vyber si z toho, co chceš,“ říká mi energicky herečka, autorka divadelních her, režisérka a maminka šesti dětí Dora Bouzková. Působí jako někdo z jiného světa. Nemá mobil ani profil na Instagramu. Nevlastní drahé auto, nejezdí na luxusní dovolené a tím nejcennějším je pro ni její rodina.

Děti jsou mými nejupřímnějšími diváky, říká loutkoherečka Dora Bouzková

Dorka hodně a nahlas mluví, pořád se směje a člověk má pocit, že s ní úplně jinak běží čas. Během našeho rozhovoru kojí svou nejmladší dcerku a do toho stíhá managovat všech pět dalších dětí, které se trousí sem tam. Pokaždé pak v klidu naváže na větu, kterou začala, a myšlenku mi dopoví. Jako matka jednoho dítěte s neustálým pocitem, že nic nestíhám, jen zírám.  

 

Divadelní soubor Loutky bez hranic jsi založila před šestnácti lety. 

Je to tak, často na to nostalgicky vzpomínám. Tenkrát jsme ještě neměli výtvarníky, loutky jsme si dělali sami a objeli s nimi Česko i kus Mexika. Naše inscenace jsou většinou určené dětem, po nich vždycky následuje i výtvarná dílna a chystáme novinku pro miminka – představení s pracovním názvem Mateřídouška zpívá ti do ouška

 

Ty už jsi ale jedno takové představení režírovala…

Ano, to je představení Plavba za duhou pro brněnské Divadlo Radost, kde scénu udělal Matěj Forman a hudbu Marek Doubrava z kapely Hm… a myslím, že se nám to moc povedlo. 

 

Jak zvládáš pracovat se šesti dětmi za zády? 

Dva nejstarší už jsou puberťáci, ti se o sebe postarají sami a velmi mi pomáhají s těmi mladšími, kteří jsou ale také hodně samostatní. A ano, moje děti nemají dvě teplá jídla denně, ale jen jedno a ráno si snídani připravují samy. A většinou vaří manžel. Vlastně jsem nikdy nebyla pořádně na mateřské a vůbec si to nedovedu představit. Potřebuju k životu práci. Mám zvláštní povahu, jsem dost chaotik, a tak ani nemusím pracovat v tichu, na rozdíl od mého manžela. V tom se dost rozcházíme. (smích) 

 

Jsou tvé děti zároveň i tvými prvními diváky? 

Absolutně. U nich nejvíc poznám, co v inscenaci funguje a co ne. Třeba u představení Nedopečený koláček seděly, ani nedutaly. 

 

Tvůj manžel je také herec. Chtějí děti jít ve vašich šlépějích?

Upřímně, zatím nevím. Pro mě je nejdůležitější, aby dělaly to, co je bude bavit a naplňovat. Ne že by jim třeba divadelní konzervatoř nic nedala, ale sebevědomí je nenaučí. Herec je neustále posuzovaný a to s lidským sebevědomím dělá hodně. A není to jen v herectví. S uměleckými obory je to zkrátka ošemetné. Základní umělecké školy dostávají od ministerstva víc peněz, když jsou jejich žáci úspěšní a vyhrávají soutěže. To znamená, že ti, co je nevyhrávají, nejsou dobří? Je to přece volnočasová aktivita, nemusí za ni sbírat ceny. Mělo by jim to hlavně přinášet radost, ne? Ale o to jde i v profesionálním herectví. To, že nejsi týdně na televizních obrazovkách, neznamená, že nejsi dobrá nebo že neděláš něco podstatného. Ve vzdělávání a umění všeobecně vnímám jako nejdůležitější osoby jednotlivé učitele a umělce. Měli by být vzorem, inspirovat, ponoukat, otevírat, provokovat, ale to už zabíhám jinam...

 

Uživíš se loutkovým divadlem? 

Je to sice výdělečná činnost, ale nesmíš toho chtít moc. A už jsem si párkrát v životě říkala, jestli to má smysl. Třeba jako před třemi lety, kdy mi bylo čtyřicet. Přestala jsem kojit, drhlo mi manželství a pod tíhou toho všeho jsem se ptala, co chci v životě dělat. A jestli to, co dělám, je správné. Můj táta mi dal tehdy do ruky knihu Průvodce dospělostí a já zjistila, že každé desetiletí člověka má svoje krize, že to je naprosto normální cítit se najednou tak nejistě.

 

A kam tě ta krize dovedla? 

Chvíli jsem si říkala, že náš soubor rozpustím, že to nemá smysl a budu třeba hlídat děti. Nakonec jsem narazila na Novou síť, což je organizace pro nezávislá divadla a divadelníky, kde mi poradili, jak si máme vypsat granty tak, aby nás divadelní práce i uživila. Podařilo se mi taky delegovat část svých povinností na další lidi a najednou to všechno klape o dost líp. 

 

Co pro tebe znamená být herečkou? Přeci jen to není úplně jednoduché povolání a na výsluní je vždy jen pár vyvolených. 

Já už si tímhle prošla dávno. Na konzervatoři jsem studovala s Táňou Vilhelmovou a Klárou Issovou, které už tehdy měly velké role, a já pořád jen čekala. Poznala jsem je jako úplně normální, ale hrozně talentované holky. Strašně jsem jim tehdy záviděla, ale velmi rychle jsem pochopila, že musíš mít talent a ostré lokty nebo velké štěstí, jinak se tam prostě mezi tu „elitu“ nedostaneš. Pamatuju si, jak jsem v šestnácti dostala svou první větší roli v pohádce a myslela si: Tak a teď to přijde, budu slavná. No a ono nic. To, že mám svůj divadelní spolek, vlastně vzešlo z frustrace, že mě ani po konzervatoři, ani po DAMU nikde v divadle nechtěli. Ale teď zpětně jsem za to vlastně vděčná.

 

Máš pocit, že dělat divadlo má v dnešní době smysl? 

Do divadla obecně chodí hrozně málo lidí. V Česku jsou to pravidelně tři procenta a z toho dvě procenta se chtějí jen pobavit. Nechtějí řešit zásadní věci, chtějí vypnout. Ti, kdo řeší „zásadní“ věci, jsou divadelníci. (smích) Pro mě to i po pětadvaceti letech smysl má. Ale musí mě to bavit a naplňovat. 

 

Přitom hrát pro děti je vlastně to nejtěžší. Dětský divák nic nepředstírá, ale když ho to nebaví, dá ti to velmi jasně najevo. 

Loutkáři jsou svět sám pro sebe. Máme v rukou ty klacíčky a to nám vlastně ani nedovolí si o sobě moc myslet. (smích) A přesně jak říkáš: děti ti jednoduše nic nedarují. Musíš je zaujmout a udržet jejich pozornost po celou dobu představení. Je to vlastně hodně podobné tomu, když hraješ na ulici. V dospěláckém divadle jsou diváci víc disciplinovaní a dokážou i nelibost ze hry docela zakamuflovat.  

 

Před rokem jsi byla nominovaná na Cenu Thálie za autorské představení Nedopečený koláček. To je velký úspěch…

Udělalo mi to velkou radost, ale hlavně mě to dojalo, protože se mi živě vrátily vzpomínky na to, jak ten příběh vznikl. Třetí dítě, syn Vojtíšek, se mi narodilo předčasně a vypadalo to, že možná umře. Sehnala jsem si tehdy byt v Hradci Králové, kde ležel v nemocnici, ve které mě odmítli ubytovat s ním. Každý den jsem za ním jezdila a večer vyprávěla ostatním dětem, co jsme spolu zažili. Pořád se mě ptaly, proč z toho bříška Vojta vyskočil dřív. Na to neměl nikdo odpověď, a tak vznikla pohádka Nedopečený koláček, která je o tom, že jednoho dne cukrářovi z plechu vyskočí kousek nedopečeného těsta a chce do světa. Nikomu se ale nelíbí, nikdo ho nemá rád, protože je bílý a nedopečený. A tak koláček pláče, až ho sluníčko vezme na oblohu, kde si hraje s beránky a kde se dopeče. Pak ho sluníčko ukousne, a protože nebe je kouzelné místo, koláček doroste a dnes mu říkáme Měsíc. 

 

Vznikla i knížka s krásnými ilustracemi od Anny Duchaňové.

Tu Vojta dostal ke svým prvním narozeninám. Byla jsem z toho hrozně dojatá a řekla si, že to jednou zinscenuju. Ubíhaly roky, já byla mezitím dvakrát těhotná, ale nakonec se mi to podařilo a vzniklo moje nejvýpravnější představení. Chtěla jsem původně malinkou pohádku do kufříčku, dneska na ty rekvizity potřebujeme velké auto. Celé to ale provázelo hodně peripetií. Týden před premiérou si Honzík rozřízl nohu, ležel doma, zvracel po antibiotikách a já neměla skoro čas si to projet. Navíc jsem samozřejmě chtěla být se svým dítětem, ne zkoušet divadlo. Nakonec jsem to ale odpremiérovala a po několika dalších reprízách přišla nominace na Thálii. 

 

Co tě naučily tvoje děti? 

To, že sláva nemá žádný velký význam. Dokonce ani můj doktorský titul z DAMU nemá velký význam. Jediné chvíle, kdy se mi hodí, jsou ty, kdy jednám s úřady nebo vypisuji granty. (smích) Moje děti mě potřebují tady a teď a potřebují mě šťastnou. Jakmile je člověk nervózní a nespokojený, tak mu to děti strašně vrátí. A důležité je, abych nehledala chybu v těch dětech, ale sama v sobě a to je práce na celý život. To, že mi do života přišly děti, byla vlastně moje záchrana. Naučila jsem se specifikovat, co od toho života chci. Chci být šťastná. Kdybych si měla vybrat mezi dobře placenou prací a časem s dětmi, tak si vždycky vyberu děti. Ale já můžu dělat práci, která mě živí i baví, a zároveň trávit mnoho času se svými dětmi, takže co víc si můžu přát?

 

Text: Viola Černodrinská Foto: archiv Loutek bez hranic 

 

Naposledy přidané

Nahoru