Hry nás baví - přidejte se k naší facebookové skupině, která je určená pro všechny hráčky, hráče, vydavatele a deskovky bez rozdílu!
Podívám se na Facebook

Deník čerstvé matky: Letíme na dovolenou. S batoletem

Kavárna

Jsem vystudovaná antropoložka, bývalá novinářka a fanatická milovnice kávy a úhledných papírových bločků. Jenže můj život je teď tak trochu naruby – už rok a půl velí někdo jiný. A právě s ním jsme se rozhodli letět k moři!

Deník čerstvé matky: Letíme na dovolenou. S batoletem

Rozhodli jsme se letět do rodné země mého otce, do Bulharska. Sama jsem tam byla asi milionkrát, znám pláže i města, a tak se můžu naplno věnovat synovi namísto hledání ubytování, restaurace nebo dětského hřiště. Od té doby, co se Kristián naučil chodit, se totiž nezastaví. A my s ním. 

Celé to začíná levnými letenkami a ambiciózním plánem. Vojta přiletí v úterý večer ze služební cesty a druhý den ráno v 6.30 odletíme přes Amsterdam do Sofie. Proč ne, říkám si. Je to dobrodružství, nebo ne? 

 

 

Úterý

18.00 Dokupuju poslední drobnosti, dopisuju e-maily, předávám psa na hlídání. Do toho všeho neustále ostřížím zrakem kontroluju Kristiána, který už několikátou hodinu v kuse chodí. 

18.50 Jdeme na hřiště. Pohraje si a brzo usne. Doufám.

19.40 Večeře se nám protáhla. Kristián plive knedlíčky z polívky, hrášek, mrkev i samotnou polívku. Zkouším dětský příkrm – boloňské špagety, plive je taky. Dobře, vyhrál jsi, dostaneš jogurt. 

20.30 Po koupeli opět chůze po bytě. Beru ho do postele, zkouším mu dát sunar. 

20.35 Vypadá to slibně. 

20.58 Asi jsme si dneska vyměnili role, nebo co. Kristián uspává mě. 

21.10 Abych zabránila vytuhnutí předtím, než se vůbec stihnu zabalit, beru syna do obýváku. Tak prostě usne později. 

21.15 Kristián kupodivu sedí. Tříská násadou mopu do skříně a ďábelsky se u toho směje.

21.25 Panikařím. Už nikdy si nic nestihnu zabalit. NIKDY. 

 

 

21.36 Je to dobrodružství, je to dobrodružství, je to dobrodružství, je to dobrodružství. PANIKA. 

21.37 Kristián mi rozhazuje oblečení složené v úhledných komínkách. 

21.40 Opouštím svoje perfekcionistické já. O to víc, když jsem se právě rozmázla o zbytek banánu, který si tady syn asi nechal na horší časy. 

22.00 Tak to by šlo. Teď ještě hřeben, ručníky na pláž, opalovací krém a kufr o váze 320 tun je ready. 

22.30 Kristián spí. Huráááááááááá. 

22.40 Přijíždí Vojta. Strašně jsem se na něj těšila, neviděli jsme se 17 dní. Plačtivě na něj vyhrknu, že nemám žádnej život a že takhle to dál nejde a že nikdy nikam neodletíme. Slušný skóre. 

22.42 Ještě že on není unavená matka. Objetí pomáhá. A pomoc s dobalením taky. Oželím pátý pár bot a místo toho rozdejchávám čelovku, vysílačky a objemnou střechu místo slunečníku. 

23.45 Moje končetiny se v posteli proměnily v tekutej karamel. Ani nevím, kdy tam přišel Vojta. 

 

Středa 

03.30 Zvoní budík. 

03.34 KUPODIVU vážně vstávám. To vzrůšo před cestou dělá svoje. Ani se necítím unavená… dokud se teda nepodívám do zrcadla. To se cítím mrtvá. Ještě že existuje make-up.  

04.20 Už rok a půl jsem nejela taxíkem, takže tahle jízda mi přijde přímo exotická. Povídáme si o cestování, Kristián kouká na světýlka v autě. Bude to dobrý! 

 

 

04.51 Kristián lítá na letišti jako střela. A na všechny se usmívá. 

05.30 Pořád chodí. A běhá. A padá a vstává. Jestli takhle nezhubnu…

06.17 Usazujeme se v letadle, Kristián poprvé za celou dobu pláče. Křičí. Mně do ucha. Kéž by moje ucho mohlo ten zvuk nějak odsát z prostoru, aby ten jekot neslyšel nikdo jiný. Ale takhle to bohužel nefunguje. O pohoršené pohledy nemáme nouzi. 

06.40 Vzlétáme. Syn se vmžiku uklidňuje, jistí to teda ještě palcem v puse. Usíná. Nemůžu si tohle půjčit domů?

07.40 Spí!!! 

08.30 Přistáváme v Amsterdamu. V uličce se mačká asi tisíc lidí, je trošku vedro, ale Kristián se hezky vyspal, usmívá se, nebrečí, takže svět je v rovnováze. 

08.40 Když se konečně dostáváme z letadla, uvědomím si, že mám celou dobu otevřený poklopec od kalhot. Hele, tohle mě nedostane. Dneska fakt ne. 

09.00 Letiště v Amsterdamu je na rozdíl od ranní Ruzyně plné lidí. A vozíků. Kristián neúnavně lítá. 

09.18 Střídáme se s Vojtou. Jeden chvilku sedí, druhej lítá za dítětem. Po kom má proboha tolik energie?!!!

 

 

10.30 Konečně nastupujeme do letadla směr Sofie. Křik, pláč, tělo v luku… Znáte to? Když se dítě takhle šponuje, opouští vás zdravý rozum. Zachránila nás až znělka Boba a Bobka, kterou mu trochu hystericky pouštím z mobilu. Jo, tohle jsem taky nikdy dělat nechtěla. Nemá se to. Není to správné. Ani výchovné. Ale je to tady. A pomáhá to!

10.45 Letadlo vzlétá a opět stejný scénář. Prst v puse a vmžiku spánek. Přitom jsem si myslela, že právě tohle bude nejnáročnější část cesty. 

 

 

13.30 SOFIE!! Kristián je vzhůru, ale spokojený. Pořád dokola sundavá a nasazuje víčko od plastové lahve. Nerozhází ho ani křik dětí ze zadní části letadla.

14.00 S kufrem velikosti hrocha hledáme okénko společnosti, u které jsme si zamluvili auto. Čeká nás jeden úředník a fronta čítající 27 lidí. Vrací se panika. 

14.45 Svěží a vyspalý Kristián lítá po letišti a Bulhaři se nestačí usmívat. Dokonce sem tam někdo přijde, aby si s ním pohrál. Jsem dojatá. A taky zpocená jako prase. Jako takhle – příště si kupujeme přímý let. 

15.10 Vypůjčenou Dacií Logan o stáří 20 let (byla levná) míříme z letiště do centra. Není to úplně prča, ale jsem na nás pyšná – nový auto umí řídit každej. 

15.45 Konečně jsme v bytě. Dávám si sprchu, kafe a prášek na bolest hlavy. Kristián si hraje s kolíčkama na prádlo, cpe do sebe banicu – slaný koláč se sýrem a já už teď vím, že ta cesta za to stála. 

16.00 Kristián z nějakého důvodu začíná ječet. Optimismus mě opouští, taky Vojta toho má po osmnácti hodinách s rodinou až nad hlavu. Ne, ne, bude to krása, přesvědčuju se z posledních sil. Dovolená přece teprve začíná!

 

Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images

 

Naposledy přidané

Nahoru