Jsem vystudovaná antropoložka, bývalá novinářka a fanatická milovnice kávy a úhledných papírových bločků. Jenže můj život je teď tak trochu naruby – už pár měsíců mu velí někdo jiný.
Pamatuju si to jako teď. Venčím svou fenku Františku, proti nám peláší obří labrador a mlsně začíná pobíhat kolem. Ochranářsky na jeho páníčka křiknu: „My háráme!“ Pár vteřin nato už se bořím smíchy nad svým statečným plurálem. To ale ještě netuším, co mě čeká, až porodím.
„My máme dva zoubky a v noci moc nespíme,“ hlásí mi kamarádka na baby józe. Chvilku to zpracovávám, představuju si ji, jak v noci bloumá potemnělým bytem se zborcenou tváří, v jejíchž útrobách se skrývají jen dva zuby. „Kolik máte vy?“ vytrhla mě ze snění. „Jak jako?“ ptám se a otázka mi přijde úplně mimo, vždyť já jich mám celou pusu a proč mi vyká. „No kolik máte zoubků?“ „Jo, Kristián. Nemá ani jeden.“ Nechci tady ani rozebírat, co mi jede v hlavě po vyřčení věty „my kakáme jednou za týden“.
„Nikdy jsem se necítila víc sexy,“ prohlašuje jakási celebrita dva měsíce po porodu císařským řezem a dokládá to polonahou fotkou v koupelně. Nejenže tam nejsou žádné stopy soužití s miminkem, na jejím těle dokonce není ani stopa po nedávno proběhlém těhotenství. Jak to dělá, jestli si ty pláty kůže schovala na záda nebo šla na plastiku, nemám tušení, ale tělu jednoduše trvá, než se dá do kupy. Lékaři tvrdí, že poté, co jsme devět měsíců nosily pod srdcem dítě, trvá zhruba stejnou dobu, než se děloha naplno stáhne a tělo vypadá víceméně jako dřív. Pokud si teda nedostatek spánku a energie nedotujete snickerskama a nezapíjíte je mirindou. A o sexu po porodu někdy příště. Nebo radši ne, nechci děsit.
„Barunka vůbec nebrečí, je strašně hodná,“ říká mi sousedka s dcerkou v náručí a křečovitě se u toho usmívá. Tak za prvé, „hodná“ nerovná se, že nebrečí. A za druhé, děti prostě pláčou, bulí, brečí a řvou. A je to dobře! Nemají jak jinak nám ukázat, že se jim něco nelíbí. Kristián pláče dost pravidelně, pokud potřebuje přebalit, má hlad, je unavený nebo mu naše Fanka olizuje obličej až tak, že se mu to nelíbí. Ze začátku mě to stresovalo, po půl roce společného života se z osmdesáti procent dokážu trefit do jeho potřeb. Takže pláči umím předcházet nebo jej utišit během chvilky.
„Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ Ne, děkuju, všechno zvládám! Práci, dítě, psa i domácnost. Jen se občas hroutím, když přesolím polévku, prádlo v pračce nechávám dlouhé hodiny, abych ji pak zapínala znovu a pak ještě jednou, usínám při psaní mailů a z filmů vidím zpravidla jen úvodní titulky. Ne, pomoc nepotřebuju.
„Teď jsi hlavně máma,“ slyším z více stran. Jasně, ale taky jsem to já! Viola. Ta, která by si ráda občas zašla na horolezeckou stěnu nebo nakupovat oblečení. Nebo vyrazila na drink s přáteli a protáhla to až do časných ranních hodin. Ta, která by se chtěla dopoledne opít proseccem, celý den koukat na seriály a u toho jíst samý nezdravý věci, dojít si na manikúru, pedikúru a ke kadeřnici, přepít se kávou tak, až se jí rozklepou ruce, milovat se se svým klukem do čtyř do rána, pak si jen objednat phóčko a prospat celý další den.
Místo toho usínám v devět a vstávám denně v 6:30, kojím, přebaluju, mazlím a uspávám. Mezitím hltám toast s marmeládou a kávu do sebe leju zodpovědně, abych mohla aspoň hodinku dopoledne pracovat, když synek spí. Ale stejně bych neměnila.
Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images
